Profesní zoufalství, profesní naděje

Byl jsem upozorněn na snahu pana Sotoláře (a jeho spolupracovníků) mobilizovat učitele prostřednictvím jimi vytvářeného Učitelského profesního sdružení.
Sdílím jejich radikálně odmítavý názor na kariérní řád. Chválím a obdivuji každého, kdo je v dnešní pohnuté době ochoten vyvíjet smysluplnou aktivitu.

Ale obávám se, že záměr vynutit založení jakési Rady a vnutit se do ní, podaří-li se sdruženým profesionálům jej uskutečnit, snad bude mít jakýsi krátkodobý pozitivní účinek, ale z dlouhodobého hlediska bude škodlivý, neboť poslouží hlavně legitimizaci dalšího a dalšího zasahování státu a Ministerstva do úplně všeho.
I kdyby sdružení profesionálové dokázali zabránit realizaci těch nejhorších ministerských nápadů (jako je Kariérní řád), jejich spoluúčast „posvětí“ realizaci všech těch ostatních šíleností (kterých bude přibývat exponenciálním tempem).
Domnívám se, že státní a ministerské zasahování do školství, i kdyby bylo úplně „zlaté“, prodiskutované a schválené všemi možnými Radami, pořád bude principiálně špatné, protože pořád to bude státní a ministerské zasahování.

Stát nemá co zasahovat do školství. Školství je záležitost soukromá a obecní. Ani politici a ministři nejsou tak … dejme tomu slepí, aby nechápali, že jimi zneužívaná záminka pro centralizaci školství, totiž aby školství bylo všude stejné, je pouhá záminka. I kdyby se ministeriálové rozkrájeli a kdyby zákonodárci udržovali svoje zákonodárné smrště 365 dní v roce a chrlili zákony ještě nesmyslnější a gumovější, školství stejně všude stejné nikdy nebude (kromě triviální alternativy, že bude všude stejně zlikvidované).

Bylo by neupřímné přát sdruženým profesionálům úspěch. Ale každopádně jim přeji potěšení z jejich činnosti.