Od září 2014 učím český zeměpis na jedné pařížské škole. Po několika měsících výuky musím konstatovat, že je velký problém najít použitelné materiály. Mám několik českých učebnic, ale jako by se v nich zastavil čas. V jejich podání je zeměpis statický, proto mě vždy čeká náročný úkol – udělat z něho zeměpis dynamický!
Mými posluchači jsou studenti češtiny, jedná se o velmi různorodé publikum. Jsou mezi nimi dvacetiletí nadšenci, ale také důchodci – bývalá vysokoškolská profesorka lingvistiky či právník. Takže žádní budoucí zeměpisci, ale čechofilové, kteří se z osobních či pracovních důvodů rozhodli naučit náš nelehký jazyk. Účelem výuky tedy není vysypat z rukávu co nejvíc čísel a slepých map, ale pomoci jim pochopit naši zemi a její fungování. A hlavně jim ukázat, jaký je současný vývoj a nadnést otázku, kam asi bude směřovat v budoucnosti.
Autoři českých učebnic zeměpisu neúnavně opakují pořád to stejné: struktura osevních ploch, struktura půdního fondu, produkční schopnost zemědělské půdy. Velmi podobné mapy a grafy asi autoři použili již před dvaceti lety.
V některých učebnicích se konečně začínají objevovat dokumenty, které ukazují vývoj: například vývoj rozlohy vinic, osevních ploch či stavu hospodářských zvířat. Ale tyto dokumenty slouží pouze jako ilustrace k dost nezáživnému textu. Typický příklad „statického“ zeměpisu: „V Česku představuje zemědělský půdní fond 54% rozlohy našeho státu. (…) Nejvíce chmelnic je na Žatecku a Rakovnicku (…). Český chmel je kvalitní, část produkce je určena k vývozu.“ Já ale ze zeměpisu nechci mít vědu o tom, kde co leží! Potřebuji studentům vysvětlit, jak se zemědělství proměnilo za posledních dvacet let a co ho čeká v příštích letech.
Po celodenním hledání na Internetu jsem konečně přišla na to, co budu své francouzské studenty učit: ne prázdné fráze (viz výše), ale věci, které „hýbou světem“: pokles orné půdy v Česku a s ní spojené problémy, zemědělská půda jako investiční hit, atd. Je potřeba studentům předložit různé dokumenty a vyzvat je, ať s nimi pracují. Uf, je to velká práce ten náš statický zeměpis trochu rozhýbat!
Ivan Ryant
09/07/2016 at 16:01Dynamický zeměpis? Jako laik bych si pod tím představil nejspíš cestování. Ale ne takové to túristické do Prahy na pivo, na Karlově mostě si koupit ruskou čepici na památku a pak zase domů (max. + Kutná Hora + Karlštejn + Český Krumlov). Daleko poučnější je courat krajinou, pozorovat, mluvit s lidmi. Chodit po hospodách a po hřbitovech (taky po opuštěných židovských hřbitovech). Zažít, když Vám někdo sám od sebe nabídne kafe k snídani (Chobot) a jinde Vás zase vyženou, když prosíte o vodu do láhve (Záboří). Na Šumavě uvidíte stovky hektarů luk, které stačí dvakrát ročně posekat (nesušit, nesklízet, jen přejet sekačkou) — a dostanete evropské dotace, které uživí celou rodinu.
Něco jiného je, když Vás přivezou do Kutné Hory ke svaté Barboře autokarem a pak zase odvezou, a něco jiného, když přijdete po půldenním pochodu prochladlá a promočená ke kdysi slavnému poutnímu kostelu (se zázračným obrazem Panenky skákavé) ve zpustlé vesnici Skoky — a dobrovolný strážce kostela Vám nabídne hrnek horkého čaje a provede Vás kostelem. Dobrovolník tam hlídá kostel, protože když je kostel prázdný, místní myslivci se baví prostřelováním oken — musí se trefit do dvou oken proti sobě tak, aby střela proletěla skrz. Dobrovolník možná bude rád, když s ním v kostele strávíte noc, a možná ne, když mu narušíte magické působení ducha onoho svatého místa, protože nejlíp působí v noci a o samotě.
V letním vedru brzy na vlastní kůži zjistíte, kolik venkovských hospod zaniklo (a když budete mít štěstí, natočí Vám hodní domorodci pivo v soukromém klubu). Pumpa nebo kohoutek na návsi už také nebývají a ani na nádraží se nenapijete. Studánky na Hřebenech jsou buď vyschlé nebo zprivatizované, voda je svedená do obecních vodovodů. Připomíná mi to Kafkovu Ameriku. V nouzi piju z potoků a pak s hrůzou zjistím, že potok nepramení hned tady někde v lese, ale přitéká ze vzdáleného kachního rybníka… Atd.
Když si projdete horní Střelu a dolní Střelu a porovnáte okolí Žlutic s okolím Liblína, pochopíte, že byla \“jazyková hranice\“ a \“odsun\“. Na otázku, co byla \“jazyková hranice\“ a co znamenal \“odsun\“, pak můžete (ale nemusíte) hledat odpověď (hledat, nikoli najít).
Chcete-li poznat, jak nejlépe odpočívají Češi, jeďte na vodu. Doporučuji Berounku od rybárny nad Rakolusky (skvělá hospoda s penzionem, louka na stanování zdarma) přes Skryje do Roztok. Nebo Otavu z Rejštejna přes Sušici do Horažďovic. Nejlepší bývá začátek září, když už není takový nával a pořád ještě bývá teplé počasí. Posedět večer v hospodě, popít pivo a zpívat vodácké písně (zpívá celá hospoda) — to je pěkný zážitek. A když se ve Skryjích obtěžujete až na kopec do \“domorodé\“ hospody, naleznete (jak kdysi autenticky poznamenal jeden z návštěvníků) při pohledu na západ slunce z okénka místního hajzlíku \“Answer to the Ultimate Question of Life, the Universe, and Everything\“.
No jo, ale aby z těchhle potulek člověk měl víc než jen prchavé dojmy, chce to jednak přípravu, jednak dokumentaci (fotit, psát si poznámky) a po návratu pak dohledávat, co jsem to viděl a proč je to zrovna tak. A to by se možná dalo dělat právě na těch Vašich hodinách.