V předchozím příspěvku jsem zmínila, jak vypadá dizertace v dějepisu. Zamýšlím se nyní nad tím, jak na toto cvičení žáky nejlépe připravit – jak je tedy naučit pracovat s informacemi, které se dozví během výuky. Probíráme zrovna francouzskou revoluci a jako příklad mi poslouží klasické téma „Francouzi a monarchie od r. 1789 do r. 1793„. V hodině jsme probírali chronologii událostí. Nešlo ale o to vyprávět, jak se co stalo, vždy jsem kladla důraz především na význam konkrétní události pro další politický vývoj. Dizertace na toto téma je příležitostí vysvětlit politický vývoj prvních čtyř let revoluce a odpovědět na otázku (čili problematiku): Proč v roce 1793 monarchie již není pro Francouze akceptovatelný režim? Jinak řečeno jak je možné, že Francouzi, pro které král představoval zástupce Boha na zemi, ho o čtyři roky později poslali na popraviště? Účelem dizertace tedy je ukázat, jak se proměnil vztah Francouzů k monarchickému zřízení.
V první fázi mají žáci za úkol mobilizovat své znalosti – napsat si na papír vše, co o tématu vědí, tyto informace roztřídit (a nemilosrdně škrtnout, co tam nepatří) a pak na jejich základě vytvořit osnovu. Abych žákům ukázala, jak mají postupovat při hledání a třídění informací, dala jsem jim chronologii a zadala následující úkol: nesnažte se říct vše, co víte o každé události, ale ukažte, čím je důležitá pro naše téma, tedy pro vývoj vztahu Francouzů k monarchii. Může být také zajímavé porovnat interpretaci událostí pro výše zmíněné téma a pro téma „Účast lidu během revoluce“, aby žáci viděli, že se interpretace mění podle tématu.
Květen 1789: generální stavy ve Versailles („Francouzi a monarchie“: Francouzi mohou konečně vyjádřit své nespokojení s absolutistickou monarchií a očekávají od krále reformy, jsou však zklamaní)
– pro téma „účast lidu na Revoluci“ je důležité zdůraznit, že se zde sešli reprezentanti tří stavů, tedy reprezentanti lidu
Červen 1789: slib v míčovně („Francouzi a monarchie“: Francouzi konkretizují svůj nesouhlas s absolutistickou monarchií a podnikají první krok k tomu, aby došlo v monarchii ke znovurozdělení moci)
– pro téma „účast lidu na Revoluci“ je navíc důležité zdůraznit, že lid přebírá iniciativu je tedy aktérem klíčových revolučních událostí
14. července 1789: dobytí Bastily („Francouzi a monarchie“: vůbec nás nezajímá, kolik vězňů tehdy v Bastile bylo a kolik si její dobytí vyžádalo oběti. Podstatné je pochopit smysl této události: pro Francouze je Bastila symbolem královského absolutismu, protože se do ní zavírají političtí vězni na pouhý králův příkaz –> dobytím Bastily tedy útočí na neomezenou moc krále)
Říjen 1789: Pařížané přivedli krále z Versailles do Paříže („Francouzi a monarchie“: chtějí mít krále pod kontrolou
14. července 1790: svátek federace, oslava ročního výročí dobytí Bastily („Francouzi a monarchie“: oslava příměří mezi králem a lidem, harmonická atmosféra, vypadá to, že je revoluce u konce a že král s ní souhlasí, protože skládá slib, že bude respektovat budoucí ústavu –> Francouzi vidí alternativu v konstituční monarchii, je nutné vysvětlit, že republiku v této chvíli vůbec nepovažují za vhodnou, protože si myslí, že je vhodná jen pro malé státy)
Červen 1791: zadržení krále ve Varennes („Francouzi a monarchie“: opět je nutné odpustit si anekdoty tohoto příběhu a vysvětlit, že tato událost otřese důvěrou Francouzů v jejich krále a odhalí jako dvojí hru – před rokem přísahal věrnost Ústavě a o rok později zradí –> v této události je tedy nutné vidět roztržku mezi králem a lidem, jejím důsledkem je volání po republikánském režimu, který byl ještě před rokem nemyslitelný)
Srpen 1792: pád monarchie („Francouzi a monarchie“: lid hraje rozhodující roli v pádu monarchie)
Září 1792: vyhlášení republiky („Francouzi a monarchie“: ani konstituční monarchie již nevyhovuje, jedinou alternativou je změna politického režimu)
Leden 1793: poprava krále („Francouzi a monarchie“: Francouzi si myslí, že dokud je král naživu, revoluce je ohrožena. Aby mohla čerstvě vytvořená republika žít, je nutné, aby král zemřel. Šok v ostatních evropských zemích, že Francouzi zašli tak daleko a popravili svého krále.)
Toto je tedy první úkol. Dále po žácích chci, aby našli v této chronologii mezníky, které jim umožní vytvořit následující osnovu:
I – Nespokojenost Francouzů způsobí zánik absolutistické monarchie (po říjen 1789)
II – Konstituční monarchie jako kompromis mezi Francouzi a králem, jeho zrada ovšem tento režim zdiskredituje (po červen 1791)
III – Monarchie i král musejí být zničeni, aby byla revoluce zachráněna (po leden 1793)
Zkoušela jsem toto cvičení minulý týden v hodině a udělalo mi radost, když mi žáci řekli, že díky němu lépe pochopili probíranou látku. Politický vývoj těchto let je velmi složitý a nemálo mých zkušených kolegů otevřeně říká, že francouzskou revoluci nikdy neuměli učit, protože je vše hrozně komplikované a těžko se to zjednodušuje. Pokud ale tento vývoj vysvětlujeme s tím, že chceme, aby žáci pochopili, jak se vyvíjel vztah Francouzů k monarchii, je myslím napůl vyhráno.
Ondřej Hausenblas
26/03/2011 at 20:45Mně se moc líbí, že nám ten postup představujte na docela konkrétních datech, Zuzano. Že seč přitom možná taky já něco naučím o francouzské revoluci! Jak to šlo rychle!
A při tom mě napadá něco mimo didaktiku: jak se asi učí dejepis v zemi, kde lid dělal ty revoluce tak masově. (Jasně že ne všechne lid…, ale bylo jich na to docela hodně, ne?) To je možná docela rozdíl v národě, kde ty naše převraty chodily spíše jaksi shora, zvenčí nebo intrikou. Nebyly nhodou v Československu lidovými převraty vlastně jen ten v 1948.roce a v 1989.? Ale přitom asi oba měly za zády tu intriku taky, ne? V roce 1848 to asi byly spíše jen půtky městských studentů a politiků – tedy ten revoluční var v Praze. Po válce (té co byla teď, proti Hitlerovi, ne po té velké za císaře pána…) byl asi čsl. lid docela hodně masově popletený, a tak ta bolševická intrika vyšla. V roce 1989 zase – zdá se mi – hodně politicky nezkušený, s naivními představami a entusiasmem, ale že by si byli lidé nějak masově a sami budovali politiku a samosprávu? Možná to je tím, že to u nás bývá málo divoké. Masy se uplatni jen tehdy, když se hodně střílí, a taky rabuje, a pak pohřbívá. A pak mají rodiny po generace vzpomínku, že od nich byl někdo v revoluci, živý nebo mrtvý. To je něco jiného než vzpomínka, že příbuzného zatáhla smečka politiků do lágru nebo na šibenici.
Hm, zdá se Vám, Zuzano, že si mladí Francouzi nějak uvědomují, že ta republikánská revolta byla jejich? Nebo už to mají jako my a naši husitští pradědové?
Zuzana Loubet del Bayle • Post Author •
26/03/2011 at 21:52Milý Ondřeji, máte pravdu, že srovnání s našimi \“lidovými převraty\“ je zajímavé. Myslím si, že pro Francouze je jejich revoluce důležitá hlavně kvůli tomu, že je zásadní pro politický vývoj 19. a 20. století a položila základy i současné francouzské společnosti – Francii se pořád říká \“vlast lidských práv\“. Bylo to připomínáno třeba při loňské aféře, kdy chtěl Sarkozy vyhostit Romy, což se zdálo některým nemyslitelné vzhledem k dlouhé tradici obrany lidských práv. Mimochodem je zajímavé, že pro Francouze začínají soudobé dějiny právě rokem 1789, zatímco ve většině ostatních zemí je to až 20. století. Pokud si vezmeme, že soudobé dějiny jsou definovány jako ta část dějin, která vysvětluje současnost, klobouk dolů – znamená to, že Francie pořád žije z odkazu revolučních let. A v některých oblastech to určitě platí. Revoluce přinesla spoustu hodnot, které byly na tehdejší dobu velmi \“pokrokové\“, tak například zrovnoprávnění žen s muži. Spisovatelka Olympe de Gouges sepsala na základě Deklarace práv člověka a občana obdobnou Deklaraci práv ženy a občanky, kde požaduje stejná práva jako muži. Nenašla však dostatečnou podporu, takže se její snaha nesetkala s odezvou, na její dílo ale potom odkazují všechny francouzské feministky, takže se dá označit za průkopnici. Paradoxní pak je, že ženy ve Francii poprvé hlasovaly až roku 1946. To stejné platí o požadavku všeobecného hlasovacího práva, které žádá Robespierre v jakobínské ústavě z roku 1793 – dosud hlasovali jen ti, kdo platili daně. Právě tato ústava byla neuvěřitelně demokratická a o její požadavky se opírají všechny levicové strany v 19. a 20. století. Opět se tedy jedná o hodnoty, které se tehdy neujaly, ale byly aplikovány až o několik desetiletí později (všeobecné hlasovací právo roku 1848). Nebo třeba revoluce zrušila otroctví (pak bylo znovu zavedeno Napoleonem) – opět konkrétní aplikace požadavku rovnosti všech lidí. I sami Francouzi na konci 18. století chtěli dát najevo, že se začíná psát nová stránka historie: zavedli nový kalendář (za rok 1 je považováno vyhlášení republiky), vymysleli nové názvy měsíců, sjednotili měřící systém, vytvořili úplně nové administrativní rozdělení země a vymysleli nová jména… byla to opravdu akce ve velkém. Proto bylo také hlavním problémem určit, kdy a jak má ta jejich revoluce skončit. Třeba během oslavy federace 14. července 1790 to vypadalo, že vše je v pořádku a že revoluce může skončit, ale pak se vždycky něco stalo a kvůli tomu musela revoluce pokračovat, aby se udržely nově dobyté hodnoty. Také právě kvůli tomu říkal Robespierre, že \“Ludvík musí zemřít, aby mohla vlast žít\“ – dokud král žil, revoluce byla ohrožena. Stejné snaze pak odpovídá vlastenecké nasazení všech Francouzů, když jim snad všechny evropské státy vyhlásily válku. Bitva u Valmy (září 1792) se dá trochu srovnat s našimi husitskými válkami – pruská armáda byla jednou z nejlepších v Evropě, zatímco ve francouzské armádě byli samí mladí a nezkušení vojáci, většině z nich bylo pod 25 let. A přesto šli do boje s obrovským nasazením a křikem \“ať žije národ\“ a díky tomu nadšení zvítězili. Dnes máme k dispozici spoustu revolučních písní – poslechněte si třeba \“Le chant du départ\“, píseň o odchodu vojáků do boje: http://www.youtube.com/watch?gl=FR&hl=fr&v=8pJkAepu4cE. Ta bojovná energie, s jakou zpívají – nepřipomíná vám to \“Kdož sú boží bojovníci\“ nebo případně internacionálu? Mimochodem na školení nám ukazovali, jak ve výuce pracovat s rozborem právě této písně. Já jsem zrovna dnes zkoušela rozbor písně v české škole – protestsong Karla Kryla \“Bratříčku zavírej vrátka\“. Ale zpět k bojovému nasazení Francouzů, aby si ubránili svoji revoluci: možná opět zajímavá paralela – my jsme si nechali spoustu věcí vnutit zvenku, zatímco oni se právě bránili zuby nehty tomu, aby jim tu revoluci zvenčí nezničili. V první fázi se tedy snažili ubránit invazi evropských států a když se jim to povedlo, šli ještě o krok dál – snažili se tyto ideály \“vyvézt\“ i do ostatních zemí. Zajímavé je také to, že všechy ideály rovnosti, svobody, atd. se neujaly hned, trvalo to ještě další desetiletí nebo i století. Můžeme proto tento vývoj srovnat se současnou situací v arabských zemích. Na jednu stranu můžeme použít paralelu s francouzskou absolutistickou monarchií – režim, který funguje staletí, se najednou může za pár měsíců úplně rozpadnout. Na druhou stranu se ale nedá čekat, že z arabských zemí se stanou ze dne na den demokratické státy – právě francouzská revoluce ukazuje, jak je to obtížný a zdlouhavý proces plný zvratů, překlepů, zbytečných obětí a zklamaných ideálů. Můžeme ale doufat, že dnes je příznivější situace, protože demokratických států je ve světě víc než na konci 18. století…
Radek Sárközi
26/03/2011 at 23:03Moc zajívavý článek i diskuze. Takto náročné přemýšlení o historii jsem poprvé potkal až na vysoké škole a bohužel jen u jednoho učitele – Jana Horského… Možná jsem měl tu smůlu, že „česká revoluce“ v roce 1989 do mého života zasáhla až ve 2. ročníku čtyřletého gymnázia (lepší než nikdy). Líbí se mi srovnání Velké francouzské revoluce s husitským hnutím u nás – i tam určitě došlo k tomu, že „lid“ postupně změnil své stanovisko – a to především k církvi, ale i ke králi… Jen bych se rád zeptal, jak se učí ve Francii události z počátku republiky, kdy idea „volnost, rovnost, bratrství“ dostala trhliny hlavně ve 3. bodě – mám na mysli masové popravy (nejen bývalých revolucionářů)…
Zdeněk Sotolář
27/03/2011 at 15:30Srovnání francouzské revoluce a revoluce husitské se mi moc líbí. Výbuch hněvu (dobytí Bastily a defenestrace), vzestup radikálů v době ohrožení (polní vojska, jakobíni), konec radikálů (thermidor a Lipany)… Jako bychom sledovali jakýsi revoluční vzorec. V jednom dokumentu jsem zaznamenal zajímavou maličkost: před útokem na Bastilu se prý po Paříži rozšířila zráva o smrti snad studenta nebo řemeslníka… Jako v naší Sametové… Mají Francouzi (lidé, historiografie) k Velké revoluci tak rozporuplý vztah jako my k husitství? Třeba kvůli výše zmíněnému Velkému teroru?
Zuzana Loubet del Bayle • Post Author •
27/03/2011 at 21:46Názory na období Teroru se samozřejmě různí, je několik historických škol. Podle některých v sobě revoluce tyto události nesla a nedalo se jim vyhnout, podle jiných k Teroru Francouzi postupně dospěli pod vlivem událostí. Často připomínají, že násilí provázelo revoluci od jejích o počátku, ať se to týká dobytí Bastily nebo dalších střetů, toto násilí pak právě vyvrcholilo během Teroru. Další zajímavé téma na dizertaci by tedy bylo \“Násilí během Velké francouzské revoluce\“. Je to samozřejmě kontroverzní téma. Ukázaly to oslavy dvoustého výročí revoluce roku 1989, kdy se historikové přeli, co vlastně se má slavit: celá revoluce nebo jen rok 1789? Tato otázka je i o 200 let později stále aktuální. To stejné se týká Napoleona. Klasickým tématem na dizertaci je otázka \“Napoleon jako pokračovatel nebo hrobař ideálů revoluce?\“. Šířil sice ideály revoluce do celé Evropy, ale zároveň znovu zavedl otroctví, nastolil autoritativní vládu, omezil svobodu slova, atd. V prosinci 2005 bylo trochu paradoxní, že u nás se velmi oslavovalo dvousté výročí bitvy u Slavkova (já jsem se tam byla také podívat), zatímco ve Francii o tom téměř nemluvili, jako by se za Napoleona spíš styděli… A i když jsou většinou Francouzi pyšní na svoje dějiny, tak jsem se již setkala s několika lidmi, kteří Napoleona nemají moc rádi.
Mgr. Jan Zouhar
28/03/2011 at 12:09Díky za tuto podnětnou diskusi, kterou jste svým blogem rozvinula. Také se mi líbí paralela s husitskou revolucí. Ale je také zajímavé jak rozdílně probíhal další vývoj: kolik revolučních výbuchů bylo ve Francii? Stále se tam široké vrstvy zasazovaly o změnu. U nás? Snad pod vlivem Bílé Hory základním přístupem u nás bylo „přežít“. Tzn. přizpůsobit se nějak daným poměrům. Bylo tak za Rakouska – Uherska, za okupace a i za totality. Vzpomeňte na stesky disidentů ještě půl roku před sametovou revolucí: byla jich hrstka. (Viz Pithart, který o tom v samizdatu psal.) Teď neseme ovoce. Lidé mají malou ochotu angažovat se. Vždyť ani politické strany nemají dost ochotných a kvalitních lidí.
Změna bude pomalá (bude-li vůbec). K optimismu mně vede pozvolná snaha lidí angažovat se v různých místních organizacích, ve kterých rozvíjí své zájmy. Z toho snad povede cesta k ochotě angažovat se na úrovni obce, či státu.
Mám ale jeden dotaz: hovoříte tam o školení, které jste absolvovala. Jak vzdělávání učitelů je ve Francii organizováno?
Tomáš Grulich
01/10/2011 at 21:23Paní Zuzano, Váš článek se mi velice líbí, ale v komentářích máte 2 věci, nad nimiž jsem se pozastavil:
(1) Píšete, že \“Francouzům snad všechny evropské státy vyhlásily válku\“. Ale byla to přece naopak na počátku Francie, která v dubnu 1792 vyhlásila válku \“králi českému a uherskému\“!? (F. Furet: \“Ještě než králové začali vážně uvažovat o pomoci francouzskému příbuznému – po Varennes se císař Leopold a pruský král omezili na podpis Pilnické deklarace, jíž jakoukoli intervenci podřídili všeobecnému souhlasu evropských panovníků – vlastenci již vstoupili do války.\“ Francouzská revoluce, díl 1., s.152)
(2) Dvakrát opakujete, že Napoleon obnovil otroctví. – Znáte nějakou francouzskou kolonii, kde bylo otroctví (zákonem z února 1794) zrušeno a znovu zavedeno Napoleonem (1802)? To není řečnická otázka, opravdu by mne to zajímalo. Námitka totiž zní, že se po Amienském míru nejednalo u Angličany navrácených kolonií o žádné obnovení otroctví, protože tam kvůli tomu, že je již dříve obsadili a zabrali, ani nikdy zrušeno nebylo. To, co skutečně udělal Napoleon, je tedy zachování stavu, nikoli jeho změna. To by nebyl úplně nepodstatný rozdíl.
Vzpomněl jsem si v této souvislosti (zejm. u 2. případu) na pár diskusních příspěvků pana Jakuba Samka na blogu spisovatele Jiřího Kovaříka a ve fóru na http://www.napoleonika.cz (téma: \“Vzhůru, udatní obrancové!\“):
http://napoleon-knihy.blogspot.com/2011/01/bitva-u-esslingu-ocima-patrikarambauda.html (Cituje: \“Art. 1er. Dans les colonies restituées à la France, en exécution du traité d\’Amiens, du 6 germinal an X, l\’esclavage sera maintenu, conformément aux lois et règlements antérieurs à 1789.\“)
http://napoleon-knihy.blogspot.com/2011/02/bida-ucebnic-dejepisu.html
http://napoleonika.cz/component/option,com_forum/Itemid,32/page,viewtopic/t,2279/lang,cz/