Pozor! Jste na staveništi. Více informací zde.
logo RVP.CZ
Přihlásit se

Jak vypadají francouzské zkoušky na učitele dějepisu a zeměpisu

Ve Francii učiteli nestačí „odkroutit si“ pět let na VŠ. Musí k tomu ještě složit učitelskou zkoušku, což může trvat rok, v horším případě také dva, tři, čtyři… Což znamená, že zájemce o učitelskou pozici nestuduje jen pět let, ale často mnohem déle. Je to zároveň trochu riskantní, protože nikdo neví, jestli se mu povede zkoušku složit a jestli tedy měsíce intenzivní přípravy a roky vysokoškolského studia nebudou k ničemu. Možná je to tak schválně – cesta k učitelství je dlouhá, a proto se po ní vydají jen ti, kdo opravdu chtějí dělat toto povolání…

Rozdíl mezi CAPES a Agrégation

Učitelské zkoušky jsou vlastně konkurzy na národní úrovni. Existují dva stupně náročnosti:

1 – jednodušší CAPES (Francouzi milují zkratky: je to certifikát o pedagogických schopnostech k výuce na 2. stupni a na středních školách)

2 – náročnější Agrégation – historie tohoto konkurzu by sama vydala na celý článek, existuje již od 18. století

CAPES je zkouška pro učitele na 2. stupni základních škol a pro střední školy, zatímco Agrégation je pro střední školy a univerzity. Tomu také odpovídá náročnost zkoušek: uchazeči o CAPES mají dvě pětihodinové písemné zkoušky (jedna z historie, druhá ze zeměpisu). Uchazeči o Agrégation si užijí týdenní maraton: čekají je tři sedmihodinové písemky z historie a jedna ze zeměpisu, to vše čtyři dny po sobě.

V profesním životě je to potom otázka prestiže. Mnoho životopisů slavných francouzských historiků začíná „úspěšně vykonal zkoušku Agrégation“ a mnohé ještě upřesňují, na které příčce se umístil. Je to trochu jako by si u nás lidé psali do životopisu, že odmaturovali se samými jedničkami… Ve školách to potom často vypadá tak, že držitelé Agrégation ohrnují nad „Capesáky“ nos, dřív prý měli i oddělené sborovny. To, že se nemají moc rádi, vysvětlují také privilegia, která jsou spojena se statutem „agrégé“: paradoxně učí méně hodin a jsou placeni více než obyčejní „Capesáci“.

Dlouhá cesta k učitelské profesi

V praxi to funguje tak, že ministerstvo vypíše každý rok počet míst na každou ze zkoušek: loni to bylo zhruba 600 míst pro CAPES a 80 pro Agrégation. Vzhledem k počtu uchazečů to vychází, že CAPES úspěšně složí 1/6 uchazečů a Agrégation 1/15. Na základě těchto čísel je jasné, proč se neúspěšní kandidáti hlásí stále znovu. Program se mění každý rok jen z poloviny, kandidáti proto mají větší šanci, pokud zkoušky skládají dvakrát a více. Znamená to ale, že je člověk ochoten strávit třeba tři roky svého života přípravou těchto zkoušek.

Znám i takové případy, kdy uchazeč nejdřív stráví pět let studiem historie, třikrát po sobě pak skládá zmíněnou zkoušku, ale neuspěje a pak jde dělat něco jiného… Nestačila jsem se divit, kolik let života mladých lidí je takto zbytečně investováno. Někdo může namítnout, že léta strávená studiemi ztracená nejsou. To ne, vždycky se to bude hodit, ale problém je v tom, že když někdo ve Francii vystudoval historii a nechce se jí věnovat, má minimální šanci, že se uplatní na trhu práce ve svém oboru. Jedinou možností je přeorientovat se na nějaký podobný obor, ale to znamená další léta studií a život zatím běží…

Jak vypadá školní rok s konkurzem

Pro přípravu platí heslo čím dříve tím lépe. V květnu ministerstvo školství zveřejní témata, která mají uchazeči studovat příští školní rok a začíná horečná aktivita: univerzity organizují přípravné schůze, kde rozdávají první bibliografie a nakladatelství shánějí historiky schopné vyprodukovat za pár měsíců učebnice k novým tématům. Mají pravdu: uchazečů o obě zkoušky, tedy potenciálních čtenářů těchto knih, je v celé zemi zhruba 7000, zatímco dobré historické dílo mnohdy nenajde víc než pár tisíc zájemců. Nakladatelství proto soutěží v tom, kdo vydá co nejdříve co nejlepší učebnici. Vyjde proto také spousta špatných knih, protože čas běží a uchazeči mají na studium pouze několik měsíců. Na druhou stranu tato aktivita výborně stimuluje výzkum daného tématu, které je vždy příležitostí k diskuzím mezi historiky a k novým publikacím. Mnozí uchazeči navíc díky studiu zadaných témat najdou téma na svůj budoucí doktorát, výběr témat je tedy významnou událostí pro historický výzkum.

V historii jsou vždy čtyři různá období: antické dějiny (třeba „Ekonomika a společnost ve starém Řecku 478-88 před n. l.“), středověk, novověk a současné dějiny (např. „Myslet a stavět Evropu 1919-1992“). V zeměpisu pak bývá francouzské téma, dále regionální zeměpis (např. Rusko) a „celosvětová“ otázka (např. „Nasytit lidstvo“).

Zpět k organizaci školního roku: v září nebo říjnu začínají přednášky na univerzitách – většina z nich totiž kromě klasických pětiletých studií nabízí také přípravu ke konkurzům. Uchazeči tak mají tři až čtyři měsíce na to, aby nastudovali první učebnice a kolem Vánoc začínají psát první písemky nanečisto. Třeba na Sorboně to vypadá tak, že všechny prosincové a lednové soboty studenti stráví psaním těchto písemek a psychicky se tak připravují na jarní maraton. Vtip je totiž v tom, že všichni uchazeči musejí nastudovat čtyři témata v historii a tři témata v zeměpisu (pro Agrégation jsou jen dvě), ale na písemné zkoušce los určí pouze jedno dějepisné a jedno zeměpisné téma pro CAPES a tři dějepisná a jedno zeměpisné téma pro Agrégation. Toto otevírá cestu různým domněnkám a výpočtům pravděpodobnosti.

Loni to vedlo k velmi kuriózní situaci: všichni uchazeči byli přesvědčeni, že los určí dějepisné téma z jiného období než z novověku, protože toto období bylo v minulých letech vylosováno dvakrát po sobě. Svědomití studenti se nenechali zlákat a studovali pečlivě i toto téma, hazardéři však vsadili na tuto kartu, aby si ušetřili práci. K všeobecnému překvapení byl opět vylosován novověk… mnoho uchazečů proto odevzdalo prázdný papír a zahodilo tak téměř rok intenzivního studia.

Písemné zkoušky se odehrávají v březnu a v dubnu. Mnoho uchazečů se rozhodne skládat obě zkoušky, protože témata jsou téměř stejná (to se bude v budoucnu měnit). Zkoušky jsou organizovány v celé zemi ve stejný čas, protože všichni uchazeči píšou dizertaci na stejné téma. Nejvíc uchazečů je přirozeně v Paříži a okolí, kde se zkoušky odehrávají v obrovské budově, jejíž místnosti připomínají parkoviště – místo parkovacích míst jsou naskládané stoly. Spočítala jsem to na několik stovek pro každou místnost…

V Paříži se loni stala pro některé uchazeče velmi nepříjemná událost: příměstský vlak zůstal blokován ve stanici kvůli dopravním problémům a několik desítek uchazečů přijelo na zkoušku asi o půl hodiny pozdě. Marně se dobývali dovnitř, v celé Francii už ostatní půl hodiny slinili pera. Opozdilcům tak nezbylo než zahodit rok intenzivního studia a přihlásit se na zkoušku opět za rok. Ironií osudu je, že mezi tyto nešťastníky patřili studenti ze severu Paříže, odkud jel tento vlak. A zrovna na severu jsou problémová předměstí, takže se často jednalo o studenty ze sociálně slabých rodin…

Hlavním ukazatelem rozdílných podmínek v jednotlivých částech Francie jsou ale údaje o držitelích Agrégation: 70% z nich pochází z Paříže a okolí. Znamená to tedy, že kdo se nepřipravuje na jedné z pařížských škol, má minimální šanci na úspěch. Běžně se tedy stává, že studenti například z Nice se odstěhují do Paříže, aby měli větší šanci uspět. Pařížské univerzity, hlavně Sorbona, jsou proto nacpané k prasknutí, na zkoušky se zde připravují stovky uchazečů, kteří si navzájem konkurují.

O této konkurenci jsem slyšela mnohé – údajně je velká nevýhoda skládat ústní zkoušky ke konci, protože předchozí uchazeči ve snaze škodit ostatním vytrhají stránky z učebnic, které jsou ke konzultaci. To vše působí na psychiku, takže někteří kandidáti stres nezvládnou a údajně se někteří dají do pláče přímo před porotou… Je to ale trochu mýtus, já jsem skládala ústní zkoušky úplně poslední den a žádné roztrhané učebnice mě nečekaly. Ale zpět k písemkám.

Účast na písemné části zkoušky Agrégation je pro mnohé životní zážitek: kdy jindy se vám podaří strávit čtyři dny po sobě od 9 do 16 hodin psaním dizertační práce či komentáře dokumentu a popsat tak zhruba 50 stránek? Chudák ten, kdo to pak musí číst… Hodně lidí říká, že tento maraton je také fyzickou zkouškou, ale mně přišlo, že si na ten rytmus člověk zvykne a jezdí pak na to velké parkoviště jako do práce.

Po tomto maratonu následuje několikatýdenní napětí: až za dva měsíce se uchazeči dozvědí, kteří z nich byli vybráni k ústní zkoušce. Tam postoupí dvakrát tolik uchazečů než kolik je míst, znamená to, že každý druhý zkoušku úspěšně složí. Období mezi písemnými zkouškami a oznámením výsledků je vyplněno opět intenzivním studiem právě na ústní část. A to i když člověk neví, jestli se k těm ústním vůbec dostane…

Další etapou je tedy na konci května zveřejnění výsledků písemných zkoušek. Až teď tedy mnozí z uchazečů zjistí, že si buď musí projít vše znovu příští rok nebo by měli změnit povolání… Prozatím úspěšní uchazeči pak ještě více znervózní: dlouhé měsíce studia je vyčerpaly, vítězství je nadosah, ale ještě není vyhráno. Následují cvičné ústní zkoušky na univerzitách, které chtějí co nejlépe připravit své studenty.

Uchazeči o CAPES si musí zároveň naplánovat prázdninový výlet do Châlons en Champagne, malého města hodinu a půl na východ od Paříže, kde porota během tří týdnů vyslechne přes tisíc kandidátů. Pro toto městečko se údajně jedná o hlavní turistickou a ekonomickou akci roku, na kterou se jen třesou místní hotely a restaurace. Uchazeči z celé Francie totiž musí přijet právě sem a strávit zde tři romantické dny – každý den je čeká jedna zkouška: ukázková hodina dějepisu (kandidát má čtyři hodiny na přípravu v knihovně, pak přednese půlhodinový referát, po kterém následuje 15 minut otázek poroty), komentář dokumentů v zeměpisu (2 hodiny na přípravu, 15-ti minutový referát a 15 minut otázek) a zkouška z epistemologie jedné ze dvou disciplín (2 hodiny na přípravu, 15-ti minutový referát a 30 minut otázek).

Následuje opět několik dnů napětí a kolem poloviny července je publikován konečný seznam úspěšných uchazečů. S tím, že ti úspěšní vyfasují svoji třídu již 1. září.

Takto tedy vypadá zkouškový rok budoucího učitele. Hlavní problém je v tom, že tento systém zkoušek se podobá historickému výzkumu spíše než konkrétní výuce. Učitel je proto často naprosto nepřipraven, když se za pár týdnů ocitne tváří v tvář rozjíveným puberťákům za nepříliš motivující nástupní plat 1.300 EUR pro „capesáky“ a 1.800 EUR pro držitele Agrégation…