Jak učit dějepis ve 21. století, aneb Etnocentrický svízel

            Studentky a studenti mají dnes spoustu možností, jak se vzdělávat a získávat nové informace. Učitelky a učitelé mají být těmi, kteří je přitom provázejí: umožňují jim orientovat se v řadě informací a vedou je k tomu, aby si sami lépe dokázali najít a vyhodnotit informace. Na profesi učitele dějepisu se tak klade nový nárok být průvodcem v době přehlcené daty.

            Proto se v dějepise využívá badatelská výuka, jež se skládá z konkrétní výzkumné otázky a příslušných zdrojů, které si sami studenti musejí vyhodnotit, aby logickými pochody došli k odpovědi na otázku, jež nemá jen jednu správnou odpověď. Taková výuka je proaktivní ze strany studenta, umožňuje mu individuálně vyniknout a učí studenta kritického čtenářství. Role učitele i studenta se mění: učitel není zdroj veškerého poznání a student není trpným příjemcem učitelových vědomostí. Pro mě i pro řadu mých kolegů je to osvěžující forma výuky, které se nebráníme. Jak to ale řeší další problémy, které s sebou zákonitě nese výuka dějepisu?

            Při výuce se učitelé řídí Rámcovým vzdělávacím programem (RVP), který je moderně zpracovaný, bere ohled na individualitu a zároveň nechává učiteli možnost, aby si výuku upravil podle sebe. Tento článek je psán v době aktuálního RVP v roce 2024 a chápu, že v rámci RVP dojde k dílčím změnám.

            RVP dějepisu popisuje poslání vyučujícího takto: „Zaměřuje se na utváření pozitivních občanských postojů, rozvíjí vědomí přináležitosti k evropskému civilizačnímu a kulturnímu okruhu a podporuje přijetí hodnot, na nichž je současná demokratická Evropa budována, včetně kolektivní obrany. Důležitou součástí vzdělávání v dané vzdělávací oblasti je prevence rasistických, xenofobních a extrémistických postojů, výchova k toleranci a respektování lidských práv, k rovnosti mužů a žen a výchova k úctě k přírodnímu a kulturnímu prostředí i k ochraně uměleckých a kulturních hodnot.“

Vypadá to tedy, že dějepis vede k toleranci, respektu a zamezuje vzniku rasistických, xenofobních a extrémistických postojů. Nejvíce mě zaujalo právě to, že má vést učitele k respektování. Jak se potom může stát, že se ve třídě malá holčička zeptá: „A kdy budeme brát naši historii?“ To řekne ve třídě, kde sedí její spolužáci Číňanka, Bulhar, Rumun, Holanďan a další. Proč mi to vadí? Jak se mohou Číňanka a další děti cizího původu ztotožňovat se slovem „naše“ u historie, kterou rozhodně nemohou považovat za svoji jedinou? Jak se musí Číňanka cítit, pokud se skupina identifikuje s něčím, o čem ona a její rodina nemluví tak, že to je jejich?

            Co vše může způsobit zdánlivě nevinné slovo naše? Co je vlastně naše? Říkáme tím, že to naše je lepší? Etnocentrismem v nejširším (a v zahraničí běžně používaném) smyslu rozumíme dělení světa na „náš“ a ten „jejich“.

            Toto označení může ve studentech vyburcovat etnocentrický pohled na svět a ovlivnit tak jejich identitu a identitu světa. Co je to vlastně etnocentrismus? Etnocentrismus můžeme chápat jako tendenci projektovat své vlastní chápání světa do chápání jiných kultur nebo civilizačních okruhů, ale nejen do nich, neboť i nacionalismus je forma etnocentrismu.

            V souvislostech mého příspěvku se domnívám, že vyučování typu naše může podnítit srovnávání kultur a pomalu tak vznikají rozdíly nejen mezi kulturami, ale i národy, což může vést k metodologickému nacionalismu, který je projevem etnocentrismus. Přitom je však třeba mít na zřeteli, že srovnávání kultur není samo o sobě špatné. Problémem u etnocentrismu není, že srovnává, nýbrž že implicitně nebo explicitně předpokládá, že to „naše“ je lepší.

            Nacionalismus se tak stává dalším implicitním předpokladem výuky dějepisu. Dějepis svými tématy buduje v dospívajících lidech představu, že jsme národ a máme historii. Záleží jen na učitelově pohledu, který by měl být neutrální a dávat tak nezaujatý pohled na dějiny. V českém prostoru je nacionální pohled na české dějiny ke všemu ještě umocněn tím, že se výuka v základním a středním vzdělání dělí na české a světové dějiny. Každý zkušený historik však ví, že učit dějiny z jednoho pohledu je redukcionistické, zejména pak moderní dějiny, protože je vše navzájem propojené. Přesto tato tradice ve školství přetrvává do současnosti.

            Přitom jeden z cílů RVP v dějepisu má vést k: „úctě k vlastnímu národu i k jiným národům a etnikům; k rozvíjení respektu ke kulturním či jiným odlišnostem (zvláštnostem) lidí, skupin i různých společenství“. Jak je tedy možné, že i přes veškeré snahy se vás ve třídě zeptá studentka, kdy se bude brát „ta naše“ historie? Je to chyba učitele? Jak učitel může předcházet takovému problému s přihlédnutím k tomu, že je dítě-student obklopeno nacionalismem i v prostředí mimo školu, vyrostlo v něm, a školní výuka je tak jen jedním z vlivů, které na něj (spolu)působí?

            Ze svého pětiletého studia na pedagogické fakultě vím, že jsme se to, jak takovému problému předcházet, rozhodně neučili. Je otázkou, zda je možné se takové věci naučit bez zkušeností. Badatelská výuka ale může začínajícímu učiteli pomoci v tom, že nezapojuje své názory a pohledy a učí se sám rozeznávat, kdy mluví jeho výchova a nacionální vzdělání a tím narušuje svoji neutralitu.

            Snad jedním z posledních postřehů v RVP může být orientace na stěžejní dějiny dle RVP: „Důraz je kladen především na dějiny 19. a 20. století, kde leží kořeny většiny současných společenských jevů.“ Jak je možné budovat výuku dějepisu a identity českého národa především na období, které je založeno na rasismu, xenofobii, otroctví a dalších odporujících aspektech? I toto je otázka pro dějepis a jeho obsah.

            Závěrem můžeme říci, že badatelská výuka může být jedním, ač ne hlavním, řešením k uchopení a práci s etnocentrismem ve výuce dějepisu. Je třeba mít na zřeteli, že vliv výuky dějepisu na identitu člověka je veliký a má značný přesah i do jiných předmětů a do formovaného světonázoru studentů. Je ale též nutno akcentovat, že v dějepisu jde o větší problémy než o to, zda se studenti učí věci nazpaměť nebo něco sami tvoří. Přesto se badatelská výuka snaží kreativním a pro učitele dobře uchopitelným způsobem změnit systém, který využíváme několik set let, a i to je velká změna a mělo by se jí dostávat větší pozornosti nejen na vybraných školách dle konkrétního učitele, ale zasloužila by si pozornost i od ministerstva školství.

            Badatelská výuka může být v měnícím se globálním světě nástrojem, jak zaangažovat studenty do určitého tématu a otevřít diskuzi, mj. právě i ohledně toho, co pro daného člověka znamená termín „naše“ a jestli se s tímto termínem identifikuje. Dalším významným výstupem této metody výuky je zpětná vazba pro samotného učitele, který skrze práci svých studentů může rozpoznat, kdy se sám dopouští (v daném řešeném případě) etnocentrického výkladu. Prospěšné pro budoucí výuku dějepisu může být i to, že je ve třídě utvořena atmosféra, v níž se studenti dokáží lépe seznámit a „ztotožnit“ s určitým tématem a pochopit jej skrze indicie, které si vyloží přes jim známé pojmy a souvislosti. Pro studentky a studenty je tak badatelsky řešené téma více uchopitelné a dokáží s ním lépe pracovat. Tím jsou pak jako sekundární výsledek modifikovány a v ideálním případě zcela potlačeny působící xenofobní, rasistické či nacionalistické přístupy, které mnohdy ve výuce dějepisu (především – jak jsem uvedla již výše – moderních dějin 19. a 20. století) mají stále tendenci se projevovat.