Ještě jednou se vrátím ke svému „vedlejšímu pracovnímu poměru“, práci dobrovolného knihovníka na malé obci. Jak jsem se k této činnosti vlastně dostal? To mi bylo tak 7 nebo 8 let a bylo to někdy na počátku 50tých let minulého století. Můj děda, ředitel Vyšší odborné školy pro dívčí povolání v Hradci Králové v. v. (Rodinky) přijal místo dozorce v čítárně Státní vědecké knihovny Zd. Nejedlého v Hradci Králové v budově vedle hradeckého muzea na Eliščině nábřeží u řeky Labe.
Někdy mě brával s sebou „do práce“ a já naplno prožíval atmosféru tohoto mimořádně zajímavého prostředí. Děda mne posadil ke stolu do těžkého koženého křesla v zadní části rozlehlé místnosti. V regálech s knihami a časopisy mi vyhledal ve velkých deskách svázané obrázkové časopisy, nebo obrázkové encyklopedie, které jsem si pak několik hodin prohlížel. Děda usedl za svůj stůl v čele místnosti blízko vstupních dveří a cosi zapisoval do papíru. Přitom dohlížel na pořádek a klid v čítárně. Každý příchozí čtenář se u něj musel přihlásit, prokázat se legitimací, ze které vypsal nějaké údaje do tabulky na papířee svého stolu. Návštěvník si sám mohl zvolil místo kam usedl ke studiu. Někdo požádal dědu o pomoc při vyhledávání potřebné literatury. Obdivoval jsem, že dokázal každému pomoci a žádné otázka na něj nikdy nezůstala nezodpovězená. Jevil se mi ve své roli jako velmi přísný, protože dokázal napomenout i potichu hovořící návštěvníky, aby svým projevem nerušili ostatní studující. Ve zpola zaplněné místnosti velebné ticho, šustily jen otáčené stránky knih a slyšet bylo tužky píšící poznámky. Bývalo tam šero a i v létě dost chladno. Cítil jsem kolem sebe jen těžko popsatelnou vůni starých knih a také koženky, kterou byla potažena všechna křesla studovny. Obdivoval jsem soustředění a zanícený zájem návštěvníků, kteří dokázali celé hodiny soustředěně sedět a listovat ve vypůjčených knihách a zapisovat si z nich do bloku hledané informace. Snažil jsem se příliš se od nich neodlišovat. Tak jsem tiše seděl a rozvážně listoval v obrázkových knížkách. Občas mně něco zvlášť zaujalo, a tak jsem si přečetl i doprovodný text. Později jsem si dokonce pořídil blok, do kterého jsem si jenom tak „jako“ zapisoval to, co mne zaujalo. Tyto hodiny zklidnění byly pro mne zvláštním zážitkem, ke kterému jsem se v průběhu života často v mysli vracel. Při každé návštěv knihoven jsem hledal tuto atmosféru soustředění a velebného pracovního ticha. Nikdy jsem ji ale už v takové míře a čisté podobě nenalezl. Asi mi k tomu chyběl můj milovaný a obdivovaný dědeček, který těmto prostorám vládl, miloval je a evidentně jim rozuměl. Později byl ze svého místa hlídače propuštěn. Jak jsem se v jeho pamětech dočetl, měl o toto místo zájem jiný důchodce, ale se stranickou legitimací, kterou děda jako nestraník neměl. S jeho odchodem z knihovny na čas skončily i moje návštěvy v těchto prostorách.
Později, když jsem dorostl do studentských let, stal jsem se řádným čtenářem knihovny. Chodíval jsem do knihovny rád a často. Nejdříve jako student SVVŠ J.K.Tyla v Hradci Králové, později jako student Pedagogické fakulty. Zpočátku jsem měl problém s objednávkovým systémem, kdy si čtenář musel knihu vyhledat v lístkovém katalogu, zapsat její číslo a na základě objednávky mu byly knihy na půjčovní pult knihovnicemi doneseny. Vadilo mně, že si knihy nemohu vybrat a prohlédnout ve volném výběru. Později jsem ale propadl kouzlu tohoto způsobu výběru knih. Často jsem byl překvapen, co za lístkem vybrané knihy bylo skryto a jak kniha v reálné podobě vypadala. Bylo to jako tajemný rozbalený dárek pod vánočním stromečkem. Nosil jsem si z knihovny domů, do Opletalovy ulice k Lékařské fakultě, celé tašky knížek. Někdy jsem ale musel čekat několik dní na to, až mi budou objednané knížky dovezeny ze záložního skladu v Nechanicích. Knihovna mi byla zdrojem poučení a poznání, pomáhala mi k získání informací ke studiu a podílela se významně na jeho úspěšném završení.
Později jako dobrovolný knihovník jsem se účastnil řady seminářů a akcí, které vědecká knihovna organizovala pro neprofesionální knihovníky. Prošel jsem všemi stupni soutěže Budujeme vzornou lidovou knihovnu a byl členem delegace při vyhlašování výsledků, jejímž hlavním garantem v kraji byla právě Státní vědecká knihovna. Vzpomínám na spolupráci s ředitelem vědecké knihovny při vyhlašování výsledků se slovenskou Prievidzí, kde jsem byl pověřen poděkováním za přítomné knihovníky před zcela zaplněným sálem. Své vystoupení jsem si připravil sám a právě ředitel SVK ručil za obsah i kvalitu mého vystoupení. Projevil takovou důvěru, že můj projev nechtěl číst předem a po vystoupení mi se slzami v očích poděkoval za přednesený projev. Byl to jeden z největších okamžiků mého života, úzce spojený s knihami a knihovníky. Právě v tom okamžiku jsem nejvíce vzpomínal na svého hradeckého dědečka a jeho roli v čítárně hradecké státní knihovny. Tam někde zapustila své první kořínky moje celoživotní záliba v knihách a službě jejich čtenářům.
