VELIKONOČNÍ REMINISCENCE

Velikonoce 2010 048Tak už je po Velikonocích, oslavujících jaro, Vzkříšení, obnovení života. Po svátcích vánočních jsou Velikonoce jistě naše nejtradičnější svát, spojené s mnoha tradicemi a krajovými zvyky.  S léty se k nim připojuji další a nové přídomky. Jaké vzpomínky mne spojuji s těmito krásnými svátky?

V těch nejvzdálenějších se vracím až do svého dětství.

 

Dodnes umím svoji koledu:

Já jsem malý koledníček tetičko, Velikonoce 2010 037

přišel jsem si pro červené vajíčko.

Pro vajíčko červené, pro koláček bílý,

jak se vám ten koledníček líbí?

 

A oslovená panímáma pokaždé odpovídala: Líbí se nám, moc se nám líbí! A já byl na vrcholu štěstí a donesl si domů něco ozdobených vajíček. Tenkrát se ještě žádné cukrovinky nedávaly. Odměnou byla jen ta vajíčka. A koledovalo se tenkrát i ve městě, což se prý dnes už moc neděje. To u nás na vesnici je velikonoční tradice koledování stále živá. A koledníci z města se v tento den přemisťují k nám, na vesnici, aby si koled1u správně a podle tradice užili. A panímámy se předhánějí, která připraví pro koledníky větší překvapení. Vajíčka dnes děti už tak moc netáhnou, Zajímají je cukrovinky, ale také hračky a ti starší nepohrdnou ani něčím na zapití. Umí si sami říci i o nějaký ostřejší alkohol. Tak u nás, učitelů. Nemají v tomto ohledu šanci. Ale peníze letos nikdo z koledníků nechtěl, což nás potěšilo.  Ale slyším, že si o ně řeknou i malí docela malí koledníci. Doba je prostě jiná!

     Ale pokračujme ve vzpomínání. Svým žákům jsem jako třídní učitel nezapomněl Velikonoce připomenout, ač jsem je vyučoval matematiku, nebo fyziku. Žáci to brali normálně. Je fakt, že jsem je na koledu do 4 km vzdáleného domova od školy nikdy nezval a také k nám nikdy žádný koledník-žák koledovat nepřišel. Asi věděl, že by to na klasifikaci ve zmíněných předmětech žádný vliv nemělo.

      Ale jednu méně příjemnou příhodu s Velikonocemi a svými žáky v paměti mám. To když se nám z nezamčené garáže právě na Velikonoce ztratilo jízdní kolo. Rychle jsme si domysleli, že si je „vypůjčil“ někdo dobře informovaný, když putoval k ránu z Velikonoční taneční zábavy a trochu společensky unavený si chtěl vyměnit pěší putování za šlapání na kole. To pak odložil těsně před městem, takže nám ho policie za několik hodin přivezla zpátky. Jistě zvláštní Velikonoční příhoda s dobrým koncem.

     Koledníků se dnes u nás sešlo dost. Patřičně instruovaných svými rodiči, většinou našimi bývalými žáky. Věděli, že pány učitele je třeba pěkně pozdravit, raději pro jejich stáří a postupující hluchotu hodně hlasitě. A pak s přednesem koledovat, vyšlehat paní učitelku (přiměřeně), poděkovat za koledu  a slušně se rozloučit. Fungovalo to náramně, jen ta tréma to někde trochu zadrhla. Ale jinak to bylo „na jedničku“. Jedna popletená kolednice nám dokonce začala místo očekávané velikonoční říkanky přednášet vyjmenovaná slova po b. Potěšilo mě, že ač matematik, ještě je stále umím a mohl jsem proto kolednici pochválit a doporučit panímámě dát jí za originální koledu „nášup“ v podobě dvojnásobného množství pamlsků a kraslici navíc.

   Byl to dnes opravdu sváteční den. I když sluníčko jenom tak mžouralo a vítr ještě zimně studil, nás hřálo vědomí, že tradice  Velikonoc na českém venkově stále ještě žije a má své pokračovatele.