UMÍME BÝT KOLEGIÁLNÍ ?

Vždycky mi imponovalo na lékařích, jak uměli jeden  stát za druhým. Jak dovedli hájit názor svého kolegy, byť se ukázal jako problematický. Že se nesnížili k pomlouvání svého kolegy – jiného lékaře. Vím, že to dnes už tak docela neplatí a sám jsem se o tom při návštěvách lékařů přesvědčil. Ale solidarita lékařského stavu mi byla vzorem i pro mé učitelské vystupování. Bohužel, o vzájemné podpoře učitelů jsem si nikdy nedělal žádné velké iluze. S léty pedagogické praxe se toto moje přesvědčení nejednou potvrdilo.

Od začátku učitelského působení jsem se snažil chovat tak, abych nepoškodil a nezneuctil práci svého kolegy, který žáky vedl před tím, než mi je předal. Přitom jsem byl často žáky, jejich rodiči, ale bohužel i některými kolegy-učiteli provokován k tomu, abych se vyjadřoval k jejich domnělým chybám, používaným metodám práce, k jednání se žáky a rodiči. Jako kolega jsem se k takovému chování nikdy nesnížil. I když jsem měl někdy pocit, že vyzyvatelé mají v lecčems pravdu, nikdy jsem neměl dost přímých důkazů, abych mohl oprávněně takový soud vynášet. Ctil jsem zásadu, že nemohu soudit bez přímých důkazů.  Později jako ředitel jsem takové důkazy měl, když jsem prováděl přímé hospitace v hodinách svých učitelů. Ani tehdy jsem nikdy nepožil zjištěné poznatky proti učiteli vědomě nepoužil. Neviděl jsem v tom smysl své ředitelské role. Jaký by to mělo pro kritizovaného učitele přínos a jak by to pomohlo mojí funkci na škole? To ale neznamená, že jsem nedokázal jednoznačně viděné nedostatky učiteli vytknout. Dělo se tak ale zpravidla mezi čtyřma očima, bez svědků, s cílem kritizovanému kolegovi pomoci chyby odhalit, případně mu poradit, jak přistupovat k jejich nápravě.

Občas na mně při některý z rodičů chtěl slyšet názor na práci jiného učitele, mého kolegy z učitelského sboru školy. Slušně, ale rozhodně  jsem takové žádosti odmítal s odůvodněním, že nejsem přítomen při výuce,  a proto nemohu, na základě zprostředkovaných sdělení, vynášet veřejně soudy o jeho práci. Proto mne mrzí, když se dozvím od rodiče podrobnosti o stylu práce jím kritizovaného učitele, které vycházejí z hodnocení jeho dítěte, nebo dokonce jiného mého kolegy. Postoj dítěte-žáka dovedu pochopit, ale přístup kolegy učitele pochopit neumím a ani nechci a kategoricky ho odsuzuji. Kdykoliv jsem poprvé dostal k výuce své nové žáky, snažil jsem se poznat styl a metody učení učitele, který žáky naposledy učil. Osvědčilo se mi pohovořit si s tímto učitelem a požádat ho o počáteční spolupráci. Většinou jsme se domluvili. Často jsem při výuce používal zcela jiné metody práce i klasifikace, než můj předchůdce. Nikdy jsem se nesnížil ke kritice práce a metod svého předchůdce. Na nový způsob jsem žáky převáděl postupně, nejdříve s použitím způsobu učení mého předchůdce a jen zvolna s nimi zkoušel nové metody.  A při výrazně jiné klasifikaci jsem upravoval známku postupně Ne skokem, ze čtvrtletí na čtvrtletí, ale v průběhu celého školního roku. Chránil jsem tím před stresem žáka, ale také kolegu, který až dosud děti učil. Viděl jsem v tom projev kolegiality a vzájemné úcty a spolupráce. Chránil nás oba  před oprávněnou reakcí žákových rodičů na příliš tvrdou změnu hodnocení jejích dítěte. Chtěl jsem při takových změnách dát žákům čas, aby si na můj jiný způsob učení postupně zvykali a přizpůsobovali se mu. A sám sobě vytvořil časový prostor k co nejlepšímu poznání žáka, než o něm provedu svůj veřejný soud,  odlišný od hodnocení předchozího kolegy-učitele.

Možná že někdo z čtenářů tohoto textu vidí v  mém postupu projev slabosti a sníženého stupně mé profesní sebedůvěry. Ale rozhodně tomu tak není, je tomu právě naopak. Vlastní názor na žáka bych měl co nejčastěji konfrontovat s názorem ostatních kolegů učitelů, kteří v konkrétní třídě učí. Ale navíc  brát v potaz názor a hodnocení učitelů, kteří žáka učili v přecházejících létech. Vzájemná podpora a výměna názorů k problematice výuky dané třídy a jednotlivých žáků zajistí můj objektivní pohled a zvýrazní pocit žáků, rodičů a celé veřejnosti, že my učitelé  pracující ve škole s jejich dětmi máme společný zájem na tom, abychom je úspěšně a správně vedli.