ELASTIČNOST DĚJEPISU

 Několikrát během své učitelské dráhy jsem litoval kolegy vyučující dějepis. Poprvé to bylo v samém začátku mé profesní dráhy, v roce 1968 a letech bezprostředně následujících. Podruhé po „sametové revoluci“ v roce 1989.  Oč jednodušší jsem to měl já se svojí matematikou a fyzikou, předmětům nepodléhajícím dějinám zvratům a politickým přeměnám. Dnes se o obsahu vyučování dějepisu na školách rozvinula mezi učiteli a veřejností poměrně vášnivá diskuse. Dokonce se do ní zapojil i náš pan ministr školství Liška v  článku zveřejněném v Lidových novinách.

Jako žák jsem měl dějepis mezi oblíbenými předměty. Přitom jsem zažil výuku v poltický složitých dobách. Ale asi jsem měl velké štěstí na učitele. Jednu takovou kantorku jsem poznal na sklonku své kariéry a byla to pamětnice, nestorka učitelského sboru. Když jsem ji litoval, jakými zvraty musela během roků své pedagogické práce procházet, překvapivě mě sdělila, že své názory v podstatě nikdy měnit nemusela. Výuku v žádném z období nepojímala jako propagandu režimu, ale jako příležitost ukázat žákům právě na historii lidstva a našeho národa, že se historie opakuje, přináší stejné situace a řešení, která se vracejí jako po spirále. Takže i současnému modernímu člověku  může historie dobře posloužit k řešení aktuálních problémů, když se dokáže vrátit a pochopit, jak takové situace řešili a orientovali se v nich naši předkové.

Článek pana ministra reaguje na vyjádření komunistické poslankyně a současně učitelky k neobjektivnímu hodnocení předlistopadového režimu v současných učebnicích dějepisu, který vidí černobílým pohledem. Škoda že moje kolegyně, o které jsem psal v minulém odstavci, již nežije.  Určitě by se k danému problému kvalifikovaně vyslovila. Pokusím se proto odpovědět za ni a jejím pohledem: Ona měla dar žákům ukázat, jak bylo tenkrát těžké  žít podle svého svědomí a zachovat si vlastní svobodný názor. Ale současně žákům nezamlčovala jeho klady a přednosti. Jak dokázal lidem pomáhat a nenechat je živořit na okraji společnosti, jak je to  vidět ve vztahu k mnoha lidem dnes. Žáci si na příkladech, které jim předložili, tvořili na události svůj osobní názor. Tím je donutila samostatně se vyjadřovat k tomu, co se učili. Není divu, že právě za jejího působení žáci dějepis milovali a ti nejlepší vítězili v soutěžích Dějepisné olympiády.

Podobné vzpomínky mám i já na některé své učitele dějepisu. Za dveřmi školní třídy, ve svém pojetí výuky historie nás nutili přemýšlet nad naší minulostí a uměli ji propojit s naším aktuálním životem. Snažili se nás přivést k poznání, že i minulost může člověku pomoci chápat současnost a být poučením pro budoucnost. Nevěřím, že to současní učitelé dějepisu takto nechápou a že tímto způsobem neučí. Proto si myslím, že připomínka k učebnicím z úst paní poslankyně je nadbytečná a návody jak by to měli dělat od pana ministra  „jak by smet“.