Téma máme a teď budeme řešit jeho obsah a formu. Méně zkušení autoři píší jakoby sami pro sebe. Jsou zároveň autory i svými čtenáři. Úspěch přináší text, který si čtenář přečte a zamyslí se nad jeho obsahem. Jak to dokázat? Cestou je schopnost autora trefit se do jejich zájmů a představ. V tom je umění publicistiky.
Při každém psaní pro veřejnost se nejdříve zamýšlím nad otázkou, co chci svým textem budoucímu čtenáři říci?! Pak je otázka, jak mu to sdělit, abych ho zaujal. Je dobré, když mám alespoň přibližnou představu o okruhu čtenářů, které chci oslovit. Hledám je tak, že si zvolené téma „zkouším“ na okruhu svých přátel a známých. Přednesu jim problém a zaznamenávám jejich reakce a názory. Je to dost dobrý způsob. Jen má chybu v tom, že jde o poměrně malý vzorek lidí a k tomu ještě cíleně vybraný. Jsou to lidé, kteří mi věří a odpovídají tak jak asi očekávám. Takže napsání textu je hádankou, která se vyluští až po zveřejnění. Přesto by měl autor umět odhanout alespoň přibližně vzorek lidí, kteří budou jeho text část a měl by se pokusit psát tak, aby je dokázal oslovit. Že se to občas nezdaří a publikovaný článek nezaujme? To je riziko psaní a já přidávám – je to i jeho kouzlo. Často se mi stane, že téma, které jsem nepovažoval za příliš atraktivní, má nečekanou odezvu. Jindy se stane, že zaručeně čtivý námět nezaujme. Ale tak je to s jakýmkoliv konáním člověka v životě a nemělo by nás to nijak překvapit. Důležité přece je, že jsem se vůbec pokusil své čtenáře hledat a veřejně předvedli snahu probudit v nich určitý zájem o věc. To je smysl veřejné publikace a jeden z rozměrů autorovy role.
OS
