Konečně jsou tady prázdniny. Čas školáky, ale přiznejme si že i učiteli, dlouho dopředu očekávaný a vytoužený. Doba kdy školní rozvrh přestane ohraničovat čas a do značné míry si ho školák i jeho učitel tvoří sám. Najednou se otvírají možnosti trávit volno způsobem, na který se ve školním roce nedostával čas. V čem jsou dnešní prázdniny jiné než ty, které jsme kdysi trávil já?
Nejraději jsem měl prvý prázdninový den. V hlavě ještě doznívaly školní trampoty, ale před sebou jsem měl celé dva měsíce volného prostoru. Zdál se mi být nekonečný… A jako nepopsaný list pohádkového bloku, který jen čeká na nové zážitky, příhody, nová kamarádství. Zalistuji si na chvíli takovým prázdninovým blokem mého dětství.
Prvým výletem pro nás byl cyklistický přesun na kole s tatínkem z města na venkov k babičce. Už dávno dopředu jsem se na cestu připravoval, protože to nebyla žádná rekreační vyjížďka. Vzdálenost přes 70 km, většinou po prašných silnicích, které tehdy převládaly. V dne přesunu se vstávalo už před 4. hodinou ranní a ještě za úplného dopravního klidu jsme projeli spícím městem. Pokračovali desítkami vesniček a několika většími městy. Tam jsme vždycky zastavili, poseděli a chvíli odpočívali. A pak zase pokračovali dál, abychom na oběd už byli u babičky a dědy. Vždycky jsme to stihli. Sice hodně unavení, ale v dobré náladě hrdí na to, že jsme to dokázali. To byl báječný start prázdninových zážitků.
Na kole jsem v dalších dnech trávil hodně času. Byla to moje velká záliba, která mi zůstala na celý život. Snažil jsem se svoje cyklistické cesty nějak systematizovat. A tak jedny prázdniny jsem kolem naší vesničky na mapě udělal kružítkem kruh o poloměru 30 km a dal si za úkol během prázdnin navštívit všechny vesničky a města ležící uvnitř kruhu. Cíleně jsem volil trasy, abych ani jedno místo nevynechal. Na mapě jsem si průběh pátrání den za dnem zaznamenával a opravdu svůj cíl postupně naplnil.
Další rok jsem obdobně navštívil a slezl všechny kopce a hory v okolí a zaznamenával fotoaparátem kruhové rozhledy z nejrůznějších míst. A o rok později jsem zase cestoval za rodišti významných osobností kraje a navštěvoval jejich pamětní síně a fotografoval pamětní desky. Prostě každé prázdniny jsem se snažil naplnit nějakým programem, jehož spojovacím motorem byla moje záliba v cykloturistice. Za prázdniny jsem najezdil stovky kilometrů a poznal přitom spoustu zajímavých míst i lidí kteří zde žijí.
Setkávání s lidmi, to byl další rozměr mých dětských prázdniny. Měl jsem své vesnické kamarády, na které jsem se celý rok těšil. Jako městské dítě jsem se jim musel jevit hodně exoticky, tak jako se oni často jevili mně. Trávili jsme spolu hodně krásných prázdninových dobrodružství, mnoho si toho navyprávěli a vzájemně se lidsky obohatili. Oni toho hodně znali z přírody a života na vesnici. Já jsem jim zase imponoval dobrým přehled v technice a rád jsem s nimi „filosofoval“ o životě. Je zajímavé, že některá tato přátelství přežila desetiletí a i dnes si jako staříci máme spolu při opakovaných setkáních co říci. A hlavně na co vzpomínat.
Můj tatínek měl zvláštní zálibu, že o prázdninách objížděl (samozřejmě na kole) své studenty a navštěvovali jejich rodiny. Vůbec prvou takovou návštěvu zorganizoval u mé třídní na vesnici, kde vyrůstala a trávila své zasloužené prázdniny. Byl to pro mne, jako pro 10letého kluka šok, vidět ji na vesnici mezi slepicemi a kozami, když jsem ji měl dosud v představě z městské školy ve zcela jiné pozici. To samé jsme zažívali při návštěvách rodin tatínkových studentů. Jezdil zásadně neohlášený a nepozvaný. Překvapení, které se v prvé chvíli návštěvy odehrávalo, bylo ze strany navštívených studentů a jejich rodičů nelíčené. Pobyli jsme vždy jen hodinku nebo dvě. Ale dodnes si vzpomínám, jaká to byla zajímavá setkání. Oboustranně cenná a užitečná. Přispěla vždy k lepšímu vzájemnému poznání a pochopení. Jako učitel jsem pak tento způsob rozvinul v systém a jako třídní jsem pravidelně navštěvoval rodiny svých žáků. Tentokrát už ale ohlášen a s předem domluveným scénářem.
Ale vraťme se k prázdninám. Hodně učitelů je využívalo (a snad ještě využívá) k brigádám a přivýdělku. Ale to jsem nějak nezvládal. Odpočinek jsem skutečně potřeboval a práci učitele na výdělek o prázdninách jsem bral tak trochu jako degradaci učitelské profese a nahrávání kritikům, kteří prázdniny učitelům závidějí. „Jsou přece ze školy tak odpočatí, že mohou dřít i o svém volnu“, jsem k tomu často od nich slyšel. Ještě tak jako vedoucí na dětský letní tábor. Dokonce jsem 8 prázdnin po sobě takový prázdninový tábor na své škole pořádal.
Doba prázdnin je v prvé řadě dobou odpočinku. Uzavřením jednoho školního roku a přípravou na nový. Od srpna jsem se pomalu přeorientovával na nový školní rok. Připravoval si dopředu pomůcky, vymýšlel nové způsoby práce, sháněl odborné podklady k výuce. Moc mi v tom pomáhaly zájezdy EXODu, kterých jsem se s manželkou a později i se svými dětmi pravidelně účastnil. To byla skvělá příležitost k aktivnímu odpočinku, k výměně názorů, získání přátel a mnoha nových poznatků. Ale o tom třeba až někdy jindy.
Jak jsem popsal, moje prázdniny se zas tak moc neliší od těch dnešních. Jen toho pohybu nějak ubylo a těch setkání kamarádů a přátel je také jaksi méně. Ale naše rodná zem je stále krásná a žijí v ní stále hodně zajímaví lidé. V tom se zase tak moc nezměnilo.
Přeji všem učitelům bohaté naplnění prázdnin a to správné naladění do nového školního roku.
