POTŘEBUJE ŠKOLSTVÍ VĚDECKÝ ÚSTAV ?

Po celou kariéry učitele jsem poslouchal kritiku kolegů na instituce, které se zabývají bádáním v oblasti výchovy a vyučování. Ať si říkaly pedagogická střediska,  ústavy či honosně Výzkumný ústav pedagogický. Potřebuje škola takové instituce a jaku úlohu naplnňují směrem k učiteli ? Jaké mám své zkušenosti ze spolupráce s těmito institucemi?

 Je vzdělávání natolik významnou a vznešenou činností, že k jejímu naplňování potřebuje další instituce? Sice na žáky a studenty přímo nepůsobí, ale jsou tu pro podporu práce učitele a sloužící mu k lepšímu naplňování jejich pedagogické role. Jak uvádím v úvod, po celou svou profesní dráhu jsem se setkával s většinovým názorem, že jde o instituce zbytečné, které učiteli nemohou v jeho denní školní práci pomáhat A to proto, že jsou od života škol příliš vzdálené a působí zde pracovníci, kteří toho o skutečné situaci na školách vědí málo. Produkty činnosti těchto zařízení jsou proto v praxi nepoužitelné a učiteli nejenže nepomáhají, ale často i škodí. Podobné hlasy sílí v době školských přeměn  a  reforem, což je období, ve kterém se aktuálně naše školství nachází.

 Na rozdíl od většiny kritiků jsem měl možnost s těmito institucemi spolupracovat a mnoho pracovníků zde zaměstnaných jsem dobře znal. Většina z nich byli bývalí učitelé, ředitelé, pracovníci škol a ke své nové profesi se dostali proto, že se jim v praxi dařilo dosahovat nadprůměrných výsledků a byli proto vyzváni a přesvědčeni, aby se aktivně podíleli na změnách, které se mají uplatnit i na jiných školách. Pokud jsem s některou z těchto institucí déle spolupracoval, pak mně zpravidla imponovalo věkové složení, kde vedle zkušených a starších pracovníků působili i mladí progresivní lidé. Možná, že je moje zkušenost výjimečná a připouštím, že moji kolegové-kritici mají odlišné. V podstatě jde o to, zda učitel nabízenou spolupráci a pomoc přijímá aktivně a považuje ji za obohacení své dosavadní práce.  Anebo ji bere jako povinnost, kterou od samého začátku bere s nedůvěrou, nebo ji dokonce odmítá.

  Asi bude čtenáře zajímat, v jaké poloze se spolupráce s těmito zařízeními v mém případě konkrétně realizovala. Jako začínající učitel jsem měl jejich prostřednictvím možnost navštívit řadu vynikajících učitelů-metodiků, kteří mi předvedli jak přistupovat k výuce, aby nebyla pro žáky nudou, ale zajímavým a napínavým hledáním. V době, kdy se některé formy práce jen těžko prosazovaly, hledal jsem mezi pracovníky těchto ústavů podporu. Svým způsobem mi dělali „zeď“ a pod jejich hlavičkou jsem si mohl zkoušet vyučovací postupy, které bych jen těžko sám prosazoval a hájil. Později, když jsem měl své zkušenosti, tak jsem dostal příležitost pracovat jako externí pracovník  a přenášet své zkušenosti mezi mladší učitele a mohl tím vrátit to co mi kdysi jako začátečníkovi tato spolupráce dala.

  Odpověď na otázku v titulu článku je pro mne jednoznačná. Výchova a vzdělávání jsou složitou a náročnou činností a učitel, který ji denně se svými studenty uskutečňuje si zaslouží podporu a pomoc. Je třeba, aby ji chápal jako obousměrnou. Není nutné všechno, co se mění jen pasovně přijímat, ale mám-li jiné zkušenosti a názory, pak je dobré umět je uplatnit a dávat jako zpětnou vazbu zpět. Taková komunikace je oboustranně užitečná a silně inspirující jak pro učitele, tak pro vzdělávací centra. V tom jsem viděl a stále vidím smysl existence takových zařízení.