SNĚŽENKY A MACHŘI

Titulek jsem si vypůjčil z  filmu režiséra Karla Smyčka o příhodách skupiny studentů a profesorů na lyžařském kursu. Pokračování filmu „po dvaceti letech“ nevzbudilo takový ohlas, jako letošní aféry učňů z Chroustovic a  studentů přeloučského gymnázia ve srovnatelném prostředí. Vděčného tématu se chopil nejprve bulvár, postupně ho rozebírala i ostatní média. Těžko soudit, do jaké míry jsou uváděná  fakta objektivní a pochybení zodpovědných pedagogů závažná. Oběma kauzám je společná obrana postižených mladých lidí obžalovaných pedagogických pracovníků. Ani petice a prohlášení ale nezabránilo odchodu ředitelů obou školských zařízení. A další postihy pedagogů lze ještě očekávat.

Do jaké míry jsou události na obou školách pro současnost našich škol typické, to jako důchodce nemám právo ze své pozice posuzovat. Zmíněný filmový příběh ukazuje, že podobný problém tu byl vždycky a jeho posouzení vždy bylo a určitě stále ještě  je problematické.

   Vzpomínám na podobné akce, kterých jsem se sám účastnil jako žák, později jako zodpovědný učitel. To když jsme se jako žáci  9. ročníku na školním výletě  a za zády třídního domluvili, že po půlnoci tajně navštívíme nedaleký hrad, pod kterým jsme právě stanovali. Skutečně jsme to udělali a téměř v plném počtu a potmě putovali skoro 2 km na blízký hrad a zase zpět. Moc se toho během tohoto nesporného dobrodružství nestalo. Jen jsme cestou vyděsili náhodného domorodce, který si udělal podobnou noční vycházku. A jeden ze spolužáků si během cesty lesem málem vypíchl oko o větvičku stromu, kterou ve tmě neviděl. A vyděšený a šokovaný třídní, který se náhodou  probudil a našel stany prázdné. Žádný alarm nevyhlásil, prostě si počkal na náš návrat. Potrestal nás tím, že na nás pak celý den vůbec nemluvil. Silně ho urazilo, že jsme ho z této „zábavné hry“ bez jediného slova vyloučili.

      Jako učitel jsem se na podobných výletech a zájezdech snažil předem vytvořit hranice, kam při zábavě, který takové příležitosti provází, lze ještě zajít a co si lze dovolit. Vyplatilo se to, protože žádnou nepříjemnou zkušenost z průběhu takových akcí nemám. Přesto přiznávám, že jsem jako zodpovědný pedagog neměl před žádnou z takových příležitostí klidné spaní a často jsem se pohyboval doslova na hraně maléru. Ale nikdy se nestalo, že by moji svěřenci dohodnuté hranice nějak  významně narušili.

     Domnívám se, že se tak stalo asi proto, že jsem se snažil v programu výletu nebo organizovaného letního tábora, kde jsem měl za své svěřence zodpovědnost, snažil svěřené děti předejít v nabídce programu pro volné chvíle. Pokud by se mi to nezdařilo, pak  by si takový program tvořili mladí lidé sami. A pak by se lehce mohlo stát, že by se ocitli mimo rámec dohodnutého jednání a chování. Takže řešením situace  je organizovaná zábava, kterou svěřenci bez větších protestů přijmou a účastní se jí, aniž by sami vymýšleli nějaký alternativní a nevhodný program.

     Vzpomínám na několik takových zdařilých legrácek. To když jsme jednou na ubytovně museli řešit náhradní večerní program, když venku hustě pršelo a z plánované procházky památným městem sešlo. Tehdy jsme rozdělili skupinu asi 40 žáků 9. ročníku na 12 skupin podle měsíce narození. Dostali hodinu na to, aby každá ze skupin, nazvaná leden, únor, březen…,  připravila svůj asi 15-20 minutový program, kterým měla pobavit ostatní spolužáky. Porotu, která rozhodovala o nejúspěšnější partě, jsme tvořili my, jejich učitelé a správce tamní ubytovny. Vznikl téměř 4 hodinový program, který se protáhl až k půlnoci, na který nikdy  nezapomenou nejen aktéři, ale ani my posuzovatelé jejich výkonů. Byli jsme mile překvapeni, jaké schopnosti mají naši žáci, které jsme po 4 roky učili a o jejichž schopnostech v oblasti dramatické, hudební a humorné jsme neměli ani tušení. Byl to jeden z večerů, na který jako pedagog nikdy zapomenu, protože jsme se všichni náramně bavili a čas na nějaké postranní zábavy tu prostě nebyl.

      Vím, dnešní mládež je docela jiná a recepty, které jsem tehdy používal, by u dnešních mladých jen těžko zabraly. Ale tak jako tehdy i dnes stále platí vrcholná zodpovědnost dospělých doprovázejících mladé při takových příležitostech. A záleží jen na nich, jak se svého úkolu zhostí. A pokud dojde k excesu, kterému nejen nezabránili, ale jehož byli sami iniciátory, nezbývá nic jiného, než za toto profesní pochybení nést plnou zodpovědnost. V tom považuji přístup vedení obou zmíněných školských zařízení za správné a jedině možné.