Při probírání archivu fotografií jsem náhodou narazil na své velmi dávné školní fotografie. Jsem na nich v kruhu svých spolužáků z Osmileté střední školy v Hradci Králové. Kvalita fotografie není valná, je léty zežloutlá a ani technicky není dobrá. Je navíc málo zaostřená, takže zobrazené postavy jsou sotva k rozeznání. Naštěstí mám k dispozici svůj osobní korektor – vlastní mozek, který obrázky a vzpomínky na zobrazené spolužáky dokáže i po tolika létech opravit.
Na první pohled poznávám svoji první lásku – Dášu, od 4. třídy můj idol. A že to byla sympatie oboustranná dokládaly vánoční dárky, které jsem od ní až do 8. třídy dostával na každé školní vánoční besídce. Kde je jí dnes konec? Naposledy jsme se potkali na Věnečku mých tanečních, kam se přišla s kamarádkou podívat a kde jsme spolu tancovali. Jiskřička sympatií se tehdy nezměnila v plamen a já od té doby o ní už nic nevím.
To můj nejlepší kamarád Olda, se kterým jsem seděl několik let ve společné školní lavici, je mi věrný až do dneška. Jeho emailová adresa je součástí mého Outlooku a čas od čase od něj dostanu pozdrav, nebo nějakou internetovou „ptákovinu“ pro pobavení. Olda byl v naší třídě pěkné „číslo“. Jeho otec navíc na škole učil, dokonce učil i naši třídu. Jednou když si na něj kolegyně učitelka stěžovala, vytáhl si ho během vyučování na chodbu. A pak jsme uslyšeli jen pořádné plesknutí, které nedávalo pochybnosti o tom, se za dveřmi bez svědků událo. Náš spolužák si po návratu mezi nás do třídy cudně držel tvář. Asi si tak mírnil bolest z následků otcovské facky, nebo nechtěl aby nebylo vidět, jak má tvář červenou. Pak jsme odešli každý jiným životním směrem, ale stále jsme o sobě věděli. Byl jsem mu dokonce fotografovat na svatbě a po celý život jsme si dávali najevo, že k sobě patříme. Naposled za mnou před několika lety přijel až k nám domů, na kole, celých 50 km. To jsem uměl ocenit. Byl to nový důkaz přátelství, které ani s léty nevybledlo.
A tady je na fotce Zdeňka! Nenápadná dívenka, která se mnou později přešla na střední školu a proslavila se tím, že přišla do „jináče“ ještě během studií. To jsme byli na stromkové brigádě v Krkonoších a její milý za ní jednou přijel. Třídní ji hlídal, ale neuhlídal. Stala se pro nás pro všechny „hrdinkou“ a já dodnes při vzpomínce na písemnou maturitu vzpomínám víc na ni, než na obsah toho, co jsem v maturitní práci psal. Byla totiž celé zkušební dopoledne mojí sousedkou v lavici. Hned po maturitě se vdala a za měsíc se jí narodila zdravá holčička. Škoda že tím pro mne její pro nás tehdy drmatický životní příběh skončil a já o ní dál už nic neslyšel.
Nebo další můj kamarád, tentokrát ze sousední ulice. Jmenoval se Jenda. Co jsme se spolu nadělali uličnictví! Třeba když jsme zmačkli všechny domovní zvonky u hlavního vchodu a schovaní jsme škodolibě pozorovali, jak se postupně otevírala skoro všechna okna v domě a bavili se tím, jak sousedi láteřili, že si z nich zas někdo dělá legraci. Jenda byl v tom smyslu můj dobrý učitel a bez něj bych nikdy nepoznal, co je to být uličníkem a jak chutná opravdový výprask od táty, když si sousedi přišli stěžovat. Ale Jenda byl pro mne zajímavý i jinak. Učil se hrát na housle a chodil na „hodinu“ k paní učitelce, která bydlela hned vedle nás, přes jedinou zeď. Víc než Jendovy houslové produkce jsem slyšel bědování paní učitelky a občas i rány smyčcem, kterými si vynucovala kamarádovu větší píli v učení, dopadem části nástroje na jeho hlavu. Jeho ale hraní vůbec nebavilo a navíc k němu neměl ani kapku talentu. Tenkrát platilo, že umět na něco hrát musel každý dorůstající umělec, jinak byl společensky znemožněný. Honzu jsem skoro 50 let neviděl a moc o jeho dalším životě nevím. Odstěhoval se v době studií na střední škole a ztratil se mi ze zorného úhlu života.
Popsal jsem tři malé příběhy, které mne napadly při prohlížení spolužáků na staré školní fotografii. Takto bych mohl dál probírat jméno po jméně a na vzpomínkách z dětství si připomínat tvář za tváří. Přiznám, že na fotografii je několik, které mi dnes už vůbec nic neříkají a žádný příběh k nim už neznám. neznám ani jejich jméno. Uvědomuji si, že si přednostně vybavuji spolužáky, kteří v něčem vybočovali z průměru. Byli jiní než ostatní a pro nás pro všechny něčím zajímaví. Takoví ti bezbarví se docela vytratili z paměti, tak jako jsou vidět nevýrazní už tehdy na naší školní fotografii.
S určitostí mohu říci, že se nám už nikdy nepodaří sejít se znovu na nějakém místě jako celá třída. Už proto, že je na fotografii několik spolužáků a spolužaček, kteří již dnes nežijí. Ale i oni jsou zasunuti a zůstávají dál v „regále“ mých vzpomínek. I oni naplňují barevnou mozaiku období, stále je nazývané dětství. A s nimi jsou pevně spojená školní léta, období které žádný člověk nikdy nezapomene a rád si je při vzpomínání připomene. Tak jako tentokrát já. Náhodně, třeba při objevení dávné školní fotografie.
