KAŽDÝ PODLE SVÉ PRÁCE

 

Tak nás to kdysi v socialistické škole učili. Poučky byly v módě a nastupující generace budovatelů komunismu se je ve škole svědomitě učila, dokonce z nich byla v hodinách občanské výchovy zkoušena a známkována. Podstatně horší to bylo s jejich naplňováním ve skutečném životě. Od slov k činům bylo hodně daleko.
 

Hesla a poučky jsou pro použití na demonstracích a v průvodech dobrá průprava. Ale pro praktický život jsou jen málokdy použitelná a většinou nefungují. Jako student jsem se nad jejich obsahem často zamýšlel a neviděl jsem, proč by neměly platit.  Téže, že má pracovat podle svých schopností a společnost mu to podle zásluh vrátí, se mi zdála správná.  Dále jsme se učili, že v komunismu se odměna bude řídit pouze a jen potřebou člověka. Krásná představa! Jen mi už tenkrát nešlo na rozum, co lidi natolik změní, aby to podle ní v životě fungovalo. Už třeba ta  odměna podle kvality a množství vykonané práce. A přitom jsem už tenkrát na mnoha příkladech viděl, že mnoho lidí zas tolik moc nepracuje a přesto je jejich odměna větší, než těch co pracují poctivě.  A jak to bude jednou, až se vše bude řídit jenom člověčí potřebou? Kdo ji bude poměřovat? Potřeby lidí jsou přece různé. A kdo zajistí, aby si někdo nezačal přisvojovat ze společného více, než spotřebuje? Měl jsem pocit, že se v tomto případě pohybujeme někde v říši pohádek. A pokud se něco takového někdy uplatní, tak já u toho již určitě nebudu.

  „Čas oponou trhl a změněn čas“, jak mluví slovo básníka. Vrátili jsme se do společnosti, která nám byla v učebnicích i přímo učiteli demonstrována jako nespravedlivá a historicky překonaná. Byl jsem proto zvědavý, kde bude pravda a zda nám tehdy v mládí učitelé skutečně lhali, jak bylo na plakátech v době porevoluční napsáno na každém rohu ulice. No, žádné překvapení se ani tentokrát nekonalo. Něco bylo a je skutečně jinak, ale mnoho z toho, co nás učili a čemu jsme věřili, se v současné realitě  potvrdilo. Máme hospodářskou krizi, o které jsme si v učebnicích jenom četli. Se všemi důsledky pro rodiny, hospodářství, celou společnost. Je pravda, že svět se poohnul a funguje v jiném programu a lidském měřítku. Ale dopady na obyčejné lidi jsou tvrdé a bolestné, jako tomu bylo tenkrát.

    Nevím kolik let života mám ještě před sebou. Asi se v tom zbytku co mě čeká, velkých společenských změn už nedočkám. Přesto se mi nechce věřit, že to v čem teď žijeme, je vrchol společenského vývoje lidstva a že nás nic lepšího už nečeká. Stejně jako už dávno nevěřím v návrat do světa pohádek, které jsme poslouchali od našich vychovatelů v předcházejícím režimu. V koutku duše věřím, že musí pro lidstvo existovat ještě jiná a lepší cesta, která najde tu stále hledanou spravedlnost pro všechny, uplatnění těch nejlepších a nejschopnějších a odhalení nepoctivých a vychytralých. Společnost kde daná pravidla platí pro všechny a jeden člověk si váží a uznává toho druhého.