… zásada vštěpovaná odedávna mladé generaci, je pro tu současnou překonaným zvykem. Tvrdí to alespoň jedna z našich televizí, která natočila anketu se staršími spoluobčany a příslušné reakce mladých na otázku, zda tuto zásadu ještě znají a ctí. Celý příspěvek byl orámován recesními kousky, které ve veřejných dopravních prostředcích mladí inscenují, natáčejí na své mobily a umisťují na internet k pobavení ostatních. Je stav skutečně tak zoufalý, jak ho popisuje zmíněná reportáž?
Vzpomínám si, jak se mně dotklo, když mně asi před 20 roky poprvé nabídla místo k sezení v tramvaji pěkná dívenka. Nějak jsem vnitřně neunesl, že ona ve mně vidí starého a nemocného člověka, který si zaslouží soucitu a pozornosti, který vyjádřila svojí nabídkou. Tenkrát jsem ji s díky odmítl, aniž bych si uvědomil, že jsem nejednal správně. Ona možná příště při podobné situaci u někoho jiného, stejně postiženého či starého člověka, již svoji nabídku raději nezopakuje. Popisuji jednu z možností, proč se dnešní mladí chovají tak jak se chovají a ke které jsem přispěl nevhodnou reakcí sám.
Tím ale neomlouvám všechny další situace, které se dnes a denně v dopravních prostředcích dějí a budí pohoršní a někdy úžas věkově starších. Jak bylo v pořadu správně řečeno, mladí se chovají tak, jak jim to dovolí okolí. Mnoho návodů k takovému vidí denně v televizi, kde se jim doslova nabízejí ve filmech, seriálech, ale i zpravodajstvích. Vidí tam, jak davy nevychovaných fanoušků musí na sportovní utkání doprovázet policie a dohlížet na to, aby se bez větších konfliktů dostali na stadion. Po skončení je pak policie doprovází zpět na nádraží. Tak daleko nechala společnost rozvinout chuť těchto taky fanoušku dosytosti se vyřádit, předvádět se ve rvačkách a vulgárnostech. Není divu, že takový příklad je lákavý i pro ty ostatní, méně výbojné. Pak stačí bojovníkům přidat do krve trochu alkoholu, vyhecovat své hlasité slovní projevy, prošpikované silnými slovy a je zaděláno na pěkný malér.
V reportáži se redaktor snaží dopátrat, kdo za to může. Došlo samozřejmě i na školu. Je pravda, že cestovat dnes se školní mládeží veřejným dopravním prostředkem je velký zážitek. Pro cestující, ale také pro zodpovědného učitele. On zodpovídá za zdraví dětí a nikdy dopředu dost dobře neví, zda je přiveze v pořádku a jakou ostudu mu cestou před veřejností udělají. Naštěstí většina klidumilovných cestujících se přesune do jiné části vagonu, nebo počká na další autobus, aby byla ušetřena nepříjemného zážitku. Zkušenost učitele mi říká, že i dnešní žáci a studenti jsou schopni chovat se při takové příležitosti slušně. Ale musí se jim dopředu jasně říci, co si mohou dovolit a co se od nich očekává. A pohrozit tím, že v případě nedodržení domluvených pravidel, je tohle jejich poslední společný výlet. Po takové přípravě pochopí a většina se snaží dodržet dohodnuté normy. A ty nechápavé dokáží sami usměrnit. A výlet proběhne podle učitelova očekávání a bez ostudy.
A co rodina? Tu přece nemůžeme ze hry vynechat. Jak ta pomáhá při vedení dětí k pořádku a kázni na veřejnosti? Způsoby výchovy dnešních rodičů jsou hodně vzdáleny metodám, které používali naši rodiče. A jestliže naše děti jsou takové jaké jsou, platí o nich, že jsou věrným obrazem svých vychovatelů. Chovají se tak, jak jsou v rodině vedeny. Tam většina problémů, které s mladými lidmi jsou začínají a také končí.
Dá se na současném stavu něco změnit? Dobře to vyjádřila jedna z oslovených paní v televizní anketě, když uvedla, že si mladým o uvolnění místa v dopravním prostředku prostě a jednoduše řekne. A ještě se jí nestalo, aby její žádost byla odmítnuta. Nevědomky tak nabídla recept. S malými je třeba komunikovat, otevřeně zasáhnout a vyjádřit nespokojenost a nesouhlas všude tam, kde jejich chování překračuje vžitou normu. Výchova mladých je přece věcí nás všech. Nejen školy, rodiny, ale doslova každého, kdo se s nimi kdekoliv setkává. Chce to pravda někdy trochu odvahy. Leccos při tom člověk od nich vyslechne, ale nakonec se ukáže, že domluva je možná. Hranice správného chování mladých lidí máme v rukách každý z nás.
