Rýmovačka starého českého přísloví je jako šitá na dnešní časy. Parlament nám schválil rozpočet na příští s rekordním schodkem státních financí, což vyvolalo na naší politické scéně smršť dohadů a katastrofických prognóz. Snad bychom tyto známé hrátky, vážící se ke každému konci kalendářního roku mohli považovat za pouhý populistický folklór, kdyby se nás to všechno tolik netýkalo. Mám na mysli nás – učitele, kteří se údajně na propadu rozpočtu podílejí.
Vyslechl jsem názor mladé učitelky, která naříkala nad tím, jak to dnes mají učitelé těžké. Že prý se jich nikdo nezastane a vylizují každý průšvih, který se v této zemi urodí. Stěžuje si, že na škole není odborová organizace, takže zchudlý učitel nemá nikde žádné zastání. Dobře pamatuji, jak před časem proti odborům brojila. Že jsou zbytečné a peníze za příspěvky jsou jen příjemnou rentou odborovým předákům. Ale to by byla docela jiná debata.
Dnes po ránu mne zaujala poznámka komentátora v televizi, když se zamýšlel nad tím, kdo na schváleném rozpočtu vydělal a kdo prodělal, jmenoval také znovu učitele, kteří prý na situaci vydělají. Nějak tomu nerozumím. Učitelé přeci nic peněz přidáno nedostanou. Dostanou pouze to, co mají na výplatní pásce letos. Takové překrucování ale je od našich zpravodajců nejrůznějších médií běžnou praxí. Budeme prý žít na úkor učitelů, policistů, hasičů, zemědělců a kdoví koho ještě. Nechci tuto debatu hrotit tím, že bych zde napsal, kdo si ve skutečnosti polepší a na úkor koho měli učitelé zase pouštět žilou. Docela určitě bych byl poučen z druhé strany, že je tomu přesně jinak a v čempak se tolik a tolik mýlím. Co mně ve všech těch řečech zaujalo je názor, že bychom měli hledat příčinu toho, proč již tolik let máme rozpočet minusový. A komentátor si na to hned odpověděl: Odnaučili jsme se šetřit.
Mohu uvést několik příkladů, které toto tvrzení dokládají z malého a omezeného průzoru, který vidím kolem sebe. Honosná předvánoční výzdoba v ulicích, která musí být letos zase o něco hezčí, bombastičtější, tedy dražší. Nebo rozhazování peněz na konci roku, kdy se na poslední chvíli někde zjeví, ale musí se utratit za každou cenu, jinak propadnou. A tak se na rychlo maluje, i když se ví, že se brzy bude na stejném místě bourat a upravovat, takže jde o evidentně vyhozené peníze. Nebo nový nábytek, který se kupuje do ředitelny, ač ten starý tam je jen pár let a mohl by ještě řadu let dobře sloužit. Nebo velkolepá plynofikace za mnoho milionů do objektu instituce, která je na zrušení a je tedy evidentně zbytečnou a ztrátovou investici. Mohl bych klidně pokračovat ještě hodně dlouho dál v popisu rozhazování veřejných prostředků.
Vzpomínám na své dětství, kdy jsem jako desetiletý chlapec objevil se svojí sestrou a sestřenicemi za budovou místní mateřské školy mezi odpadky několik zabalených housek se salámem, nespotřebovanou sklenici s hořčicí a vhozenou, z poloviny docela dobrou okurku. Nemohli jsme pochopit, jak někdo může takové věci vyhodit a slavnostně jsme ty zbytky vzali a donesli mamince domů. A té se jen těžko vysvětlovalo, že jde skutečně o odpadky a že je pro naši osobní potřebu použít nemůže. Prostě jsme byli vychováváni k šetrnosti a dokonalém zpracování všeho, co jsme měli a používali. To se časem někam zcela ztratilo. O tom by mohly (i v době celosvětové krize) mohly vyprávět odpadkové koše ve třídách našich škol, naplněné svačinami a zbytky všeho druhu.
Ale nejde jen o jídlo. Technický pokrok vede k tomu, že se novinka stává zastaralou už během několika měsíců. Co se zařízením, které je třeba nahradit novým? Prostě se vyhodí oknem. Jen těžko chápu jak je to možné, když ve svém kabinetě jsem měl pomůcky a přístroje, které jsem používal bez problémů po celých 40 let své pedagogické praxe. Dnes se vyhazují zařízení s neuvěřitelnou nákupní hodnotou, během několika málo let. Kde na ty neustálé proměny a inovace brát stále nové peníze? Jak takový vývoj ufinancovat?
Znovu vzpomínám na svůj naivní dětský přístup, kdy mi bylo líto vhozené housky a nedojedené hořčice a okurky. Takový způsob myšlení dnešní mladší generace už nemají. Kam ale takový vývoj povede? Společnost založená na plýtvání vším možným, taková společnost peněz (byť jen na základní provoz), mít nikdy nebude. Máme jako učitelé takový vývoj tolerovat? Máme ho dokonce podporovat?
