Slogan dne není tak docela pravdivý, protože loni touto dobou také nějaký sníh byl. Je pravda, že ho bylo ho tak na 2cm výšky. Dnes ho k 25cm z minulého týdne přes noc napadlo dalších 10cm. A jaké to přináší pro život problémy, o tom by každý z nás mohl z vlastní zkušenosti vyprávět. Já se ve své dnešní úvaze chci zamyslet nad vzpomínkami, které odnesl loňský sníh a které se někdy jeví tak trochu jako z říše pohádek.
Tolik sněhu co je dnes prý už nemá pamětníka. Asi na tom něco bude, ale já, který k těm pamětníkům určitě patřím, pamatuji v lednu mráz jako řemen a sněhu až po pás. Je pravda, že poslední léta se zimními radovánkami pro děti šetří a návštěvníci hor se celý týden strachují, zda o víkendu bude dost sněhu k té pravé zimní lyžovačce. Ale ne vždy je na vině jenom počasí.
Nejsou to jenom vzpomínky na závěje sněhu, které dávno odnes čas. Když jsme už u toho sněhu, tak vzpomínám, jak jsem někdy v 5. třídě byl s paní učitelkou Pouzarovou a vybranými spolužáky ze všech tříd byli tři neděle na „horské škole“ v Krkonoších. Bylo to v listopadu a bydleli jsme ve Spáleném mlýně v Dolní Malé Úpě. S odstupem času a pod optikou pedagoga-profesionála obdivuji paní učitelku, co s námi za ty 3 neděle dokázala absolvovat. Ve sněhu, v dešti i po ledu jsme prošli, na saních projeli široké okolí. Dokonce jsme všichni vylezli až na vrchol Sněžky, a pak po zadku sjeli dolů, když se vrchol během dne změnil v ledovou dráhu. To byla odvaha, s více níže 30 malými školáky, sama, jen se svým manželem podstoupit takové dobrodružství. Vrátili jsme se až za tmy a po svých. Nadšení, že jsme to dokázali, nikdo se neztratil a ani nijak vážně nezranil. A přitom všem jsme se stačili ještě každé dopoledne řádně učit v jídelně, která se vždy na několik dopoledních hodin proměnila na školní třídu. Zážitky to byly na celý život. Kdeže ty loňské sněhy jsou…
Měli jsme jako škola ještě jednu školu – školu v přírodě. Byla to budova zrušené málotřídky, 70 km od nás, na úpatí Ještědského hřebene. V tuto roční dobu jsme v nížině se zvědavostí vyhlíželi oknem, zda konečně už napadne sníh, abychom mohli vyjet „na hory“, na svoji školu, na lyžařský kurs. Tehdy ještě jezdili všichni žáci. Na každého byl finanční příspěvek obce. Žilo se skromně a každý rodič s výdaji na vybavení a pobyt svého „sedmáka“ na hory v rozpočtu počítal. A tak každoročně měli „sedmáci“ na svůj „lyžák“. Někteří stáli na dvou úzkých prkýnkách vůbec poprvé, ale byli tací, co to již obstojně uměli. Pro učitele-tělocvikáře byl zimní lyžařský kurs „hodinou pravdy“. Jak vše zorganizovat, naplánovat a pak realizovat týden plný pohybu a také zábavy a neopakovatelných zážitků. Po skončení těch několika dnů by nešikovné začátečníky nikdo nepoznal. Proháněli se po zasněžené stráni jako jejich sportovní vzory. A těch zážitků bylo na týdny vzpomínání a vypravování. Dnes už školy na lyžařský kurs nejezdí. Není zájem, děti se nechtějí hýbat. A také nejsou peníze na vybavení, zaplacení drahého pobytu. A hlavně – není prý sníh! Kde ty loňské sněhy jsou…
Ještě jedna sněhová vzpomínka. Napadlo ho tehdy na 8. března neuvěřitelně. Během několika hodin zasypal silnice a koleje železnice, takže jsem se tím posledním co se prokousal závějemi jen stěží dostal domů. Druhý den vlak nejel vůbec. Ve škole se sešla sotva polovina místních, „přespolní“ žáci se do školy nedostaly, protože vlak ani autobusy nejezdily. A přesto kolem hlavní přestávky přišli do školy sourozenci Jirka a Hanka ze vzdálené vesnice. Do školy se vydali neprotaženou silnicí na 5 km cestou zcela sami a po svých. Každý krok museli prošlapávat, místy zapadali až po pás do sypkého a navátého sněhu. Ale svoji školu nakonec bezpečně našli. „Přece nebudeme doma, když je škola“, odpovídali na otázku, co je přinutilo k tak strastiplné cestě do školy. Byli slaveni nejen učiteli, ale i spolužáky, doslova jako hrdinové. Ach, jo! Kde že ty loňské sněhy jsou…
Naše děti se nechávají vozit do školy rodiči autem z vedlejší ulice. A autobusy a vlaky nejezdí, když napadne 10 cm sněhu. Je přeci kalamita!
Ani jsem se nemusel vracet do doby Raisových Zapadlých vlastenců. Hodně se změnilo v našich zeměpisných šířkách za posledních 20 až 30 let. A vždycky to nejsou jenom změny k lepšímu. Kde že ty loňské sněhy jenom jsou … ?
