DÁ SE NAUČIT UČIT ?

Na oplátku  reaguji v dnešním příspěvku na blog Ondřeje Hausenblase a jeho příspěvek:  Jak pěstovat učitele. Také nemohu začít jinak než  vzpomínkou na dětství, kdy jsem si často se svými kamarádkami hrál „na učitele“. Dodnes mám někde na půdě schované jejich „žákovské knížky“, kam jsem jim zapisoval “ jako učitel“ jedničky, ale občas i nějaké ty horší známky a dokonce i poznámky. Ač obklopen rodinným kantorským prostředím, chápal jsem učitelskou roli především jako  zkoušení, známkování a rozdávání poznámek.

Myslím, žetakovou představu o naší práci má hodně lidí a na těchto představách se s léty nic moc nezměnilo a asi ani nezmění.  Mně osobně pak stačila poměrně krátká zkušenost z vlastní učitelské praxe, abych přišel na to, že role učitele je v něčem docela jiném než jen ve známkování a že právě tato činnost patří k těm nejméně příjemným povinnostem učitele.  Snažil jsem se tuto nepříjemnost nějak obejít a známky nahradit  nějakým jiným způsobem hodnocení. Musím ale přiznat, že jsem za 40 let své učitelské praxe nějaký jedinečný  a vhodnější recept nenašel.

     Ale o tom jsem v replice na Ondřejův článek psát vůbec nechtěl. Chtěl jsem se zamyslet nad tím, zda lze  učitele pěstovat. Hodně se v tomto smyslu hovoří v  souvislosti s nedostatečnou přípravou budoucích učitelů na vysokých školách. Je známo, že tyto školy preferují odbornost před pěstováním schopností vyučovat a naučit. Mladí absolventi učitelského vzdělání přicházejí do praxe v tomto smyslu nedostatečně připraveni, často se zkreslenými představami o své učitelské profesi. Chybí jim základní dovednosti, které jim dovolí naplňovat dobře svoji kantorskou roli. Ti nadanější si je během několika let osvojí a stanou se ve své roli úspěšnými. Ale většině  průměrných to trvá mnoho roků a mezitím trápí a poškozují své žáky a studenty. Trápí ale i sami sebe svojí marnou snahou postavit se správně  do své role a splňovat alespoň základy nutné pro výkon profese, pro kterou se kdysi v mládí možná dost nerozvážně rozhodli. Ti rozumnější z nich svoji profesi raději opustí a věnují se jinému životnímu programu. 

     Úspěšnost učitele se obtížně posuzuje a hodnotí a vůbec nejhorší je někomu dávat  rady. Jsou věrohodnými rádci a soudci kolegové, kteří takového učitele přímo v jeho výuce ve třídě vlastně nikdy neviděli? Je jím ředitel, který u něj hospitoval pouhých několik náhodných vyučovacích hodin? Nebo školní inspektor, kterému předvedl jednou za několik let zcela náhodnou ukázku své pedagogické profesionality? Pro mne byli vždy oprávněnými kritiky práce učitele  na prvém místě jeho studenti a žáci. Při hospitacích jsem sledoval především vyučovanou třídu a posuzoval úspěšnost učitele na pozornosti žáků, na tom jak učitel se svými žáky komunikuje. Významné pro mne bylo též  chování a zájm žáků  o průběh výuky,  jejich  aktivita. Z toho  jsem usuzoval na kvalitu učitelovy práce a jeho profesionalitu. Významné pro mne byly i názory rodičů učitelem vyučovaných žáků. Často se mi svěřovali s názory na takového učitele. Hodně zajímavého jsem také zaslechl přímo na veřejnosti, která mi nepřímo dávala signály o tom, jak jsou jednotliví členové učitelského sboru na veřejnosti vnímáni. Chci zdůraznit, že jsem si nikdy takové informace na nikom nevynucoval a byly mi podávány zcela spontánně a bez  mojí iniciativy. Na druhé straně jsem se  jim nevyhýbal, ani se jim nebránil. Na druhé straně  jsem je nepřeceňoval a vždy si je z různých zdrojů ověřoval. 

    S léty a zkušenostmi jsem došel k závěru, že se učitelé nějakými vnějšími aktivitami vychovat nedají. Slovy Ondřeje si myslím, že pěstování učitele je marné snažení, které nevede k výsledku. Úspěch učitele v jeho práci s dětmi je dán jeho osobností. Jeho volními a charakterovými vlastnostmi. Důležité jsou i jeho vnějšími projevy, jako je způsob mluvy, oblečení, vystupování ve třídě, ale i na veřejnosti. Je velmi obtížné na těchto osobitých a pro každého učitele charakteristických projevech cokoliv měnit a zlepšovat. Většina takových pokusů končila neúspěšně a nebyla ze strany učitele pochopena jako pomoc, ale jako nepřijatelné vměšování do jeho způsobu práce.  Oni totiž  v mé snaze pomoci, viděli zřetelně signály mojí nespokojenosti s jejich prací. Jen těžko se smiřovali s tím, že se naše názory na způsob vedení vyučování, komunikace se žáky, rodiči, veřejností, se nějak rozcházejí.

    Z toho jsem vyvodil závěr, že je efektivnější než  uchazeče o učitelství pěstovat nebo je později jako učitele převychovávat, je takové uchazeče co zodpovědněji ke studiu vybírat. Zcela nesmyslná jsou současná odborná kritéria při přijímacích zkouškách na učitelské obory. To má s jejich budoucí rolí učitele moc málo společného. Ti nejlepší spolužáci na vysoké škole pak v praxi na škole nebyli zdaleka nejlepšími učiteli. A naopak ti co jen stěží zvládali nároky studia odborných předmětů, se v praxi mezi žáky ukázali jako mnohem úspěšnější kantoři. Už proto, že znali obtíže, s jakými svůj obor zvládali a věděli jak překonat úskalí učení .

  Velice bych se proto přimlouval za zodpovědnější výběr budoucích učitelů. Najít metody, které odhalí jejich schopnosti i budoucí obtíže. Pro mne takovým zlomem byla praxe instruktora na letním táboře, kterou jsem vykonával ještě jako středoškolák několik prázdnin. Tehdy jsem si ověřil, jaká těžká role mne v pozici učitele na škole čeká. Tam jsem si ověřil, zda na její naplnění mám alespoň ty základní předpoklady. Proto bych umožnil všem mladým snílkům, aby si místo hraní na školu a známkování zkusili práci s dětmi při vedení zájmových kroužků nebo sportovních kolektivů. Měli by di zkusit  roli organizátorů nějakých akcí pro děti. To bude pro ně osobně, ale i pro jejich rodiče fobřr nastavené zrcadlo, které jim pravdivě ukáže, zda jejich obraz o budoucí práci není jen ideální a zkreslenou představou. A zda oni sami mají alespoň ty základní předpoklady,  které jsou k výkonu profese učitele  nepostradatelné.