Bývala to jedna hodina týdně, nejčastěji ráno, před zahájením vyučování. Docházku jsem si evidoval. To proto, že o této možnosti věděli i rodiče a ráno své děti na doučování posílali. Občas se mi ale stalo, že místo k výuce, scházeli se žáci někde za školou k činnostem, které se s výukou neslučují. Při setkáních rodiči jsem jim předkládal přehled docházky na tyto mimořádné hodiny. To účinně omezilo nežádoucí jednání žáků. Účast na doučování byla různá v průběhu roku a byla pro mne, učitele, velmi poučná a potřebná. Pokud chodilo žáků málo, věděl jsem, že můj výklad je srozumitelný a většina žáků vykládanou látku chápe (nebo také že je probíraná látka snadná). Naopak, když byla třída plná, mohl být důvod v obtížnosti látky, ale také v nevhodné metodě, kterou jsem při výkladu použil. A tak jsem to mohl při druhém výkladu při doučování napravit a zkoušel učit jinak. Hlavní smysl doučování ale bylo procvičování učiva. Bylo to nutné zvláště u slabších žáků, kteří navíc neměli doma oporu v rodičích, kteří by byli ochotni nebo i schopni s nimi učivo procvičovat. Opakovaná účast některých i velmi dobrých žáků na doučovacích hodinách mi dokazovala, že taková setkání mají pro žáky svůj smysl. Chodili na tyto hodiny rádi také proto, že atmosféra byla uvolněnější, více se k probíranému učivo diskutovalo, mohli se mě na vše, co nechápou přímo zeptat. Nedeprimovala je přítomnost premiantů, kteří by se jim vysmívali pro jejich malou schopnost chápání. Snažil jsem se obrnit při těchto konzultacích mimořádnou trpělivost a shovívavost, což žáci ocenili. Na druhou stranu jsem jich sám využíval k poznání, co je příčinou neúspěchů těchto žáků a v čem je učivo pro ně obtížné a nepochopitelné.
Jak již bylo řečeno, žáci chodili na tato setkání z vlastní potřeby a dobrovolně. Část žáků samozřejmě nutili k návštěvám a účasti jejich rodiče. Velká většina chodila ráda a moji snahu po tom,,aby učivo pochopili a procvičili, oceňovali. Doučování jsem prováděl ve svém volném čase, bez nároku na nějakou odměnu. Ani jsem nikdy vedení školy tuto činnost nevykazoval a nijak na ni neupozorňoval. Jen jednou se mi stalo, že moji snahu ředitel nechápal a vyjadřoval se v tom smyslu, že asi nejsem dost dobrý učitel, když své žáky nedokážu učivo naučit v řádných hodinách. Nepokoušel jsem se ho přesvědčovat o své pravdě, zajímala mne zájem a reakce žáků a jejich rodičů.
Moji kolegové o této mé praxi samozřejmě věděli. I tam jsem se ojediněle setkával s jejich nepříznivou reakcí. Žáci totiž i je nutili, aby pro mém příkladu jim věnovali čas mimo pravidelnou výuku. Ne každý byl toho schopen. A ti co to zkusili, se divili, že žáci na doučování nechodí, nebo přijdou jednou a podruhé už ne. Stávalo se to proto že si tato setkání pletli s běžnou výukou a opakovali tam stejné postupy i přístupy k žákům, jako při běžné výuce. Žáci to záhy poznali a neviděli v přítomnosti na takové opakované výuce, která jim nepřinášela očekávaný efekt, žádný smysl. Jiní to u žáků prohráli tím, že vybírali čas k takové činnosti podle svých možností a potřeby, bez ohledu na čas a potřeby žáků.
Ještě častěji jsem narážel na to, že žáci si žáci ke mně chodili stěžovat, po přechodu na střední školu, že takovou možnost jim na střední škole nenabídli a že se jim tímto způsobem nikdo nevěnuje. Chtěli na mně, abych je dál doučoval. To jsem ale odmítal, protože stejný přístup, uplatňovaný na vyšší škole, by jim škodil. Snažil jsem se studenty přesvědčit, že studují v jiných podmínkách a musí si uvědomit, že dospěli do fáze, kdy jejich školní úspěch je zcela na jejich vůli a schopnostech. V tom jsem se snažil své kolegy ze středních škol podpořit.
