Vracím se znovu k výběru témat tvořených textů. To je jedno z největších autorových dilemat. Kde hledat náměty pro texty? A o čem psát?
Hledání témat jsem řešil již v předchozím příspěvku. Psal jsem, že je najdeme bezprostředně kolem sebe. V autorově životě, na jeho pracovišti, může čerpat ze zkušeností svých známých.
Mám-li shrnou své osobní zkušenosti, pak vidím zhruba tři možnosti. Prvou jsou náměty vlastní, kde hraje velkou roli diskutovaná intuice autora. Žije-li a pracuje autor aktivně, uprostřed dění, náměty se mu samy nabízejí. Přináší je sám život, každodenní životní praxe.
Další možností jsou nápady a doporučení z autorova bezprostředního okolí. Doporučení přátel, kolegů, čtenářů. Oni sami doporučují a nabízení autorovi o čem by měl napsat.
Poslední možností jsou příspěvky na zakázku institucí, nadřízeným, nebo zaměstnavatelem autora.
Není těžké uhodnout, že jako autor preferuji ty prvé. Nesu si v nich od začátku veškerou odpovědnost nejen za to o čem píši, ale i za formu a obsah napsaného. V druhém případě už musím vzít v úvahu nejen doporučený námět, ale i názor toho, kdo mě téma doporučil. Do značné míry i jeho postoje k tématu, protože vím, že on bude jeho prvým kritikem. Nejtěžší pro autora je psát na „úřední“ objednávku. Zadavatel textu má svá očekávání, která by autor měl naplnit. Proto je míra autorské svobody do značné míry omezena. Přesto se takovým intervencím autor těžko vymluví. Zažil jsem to na vlastní kůži, když na mně ředitel školy chtěl sepsat článek, kterým jsem měl vyjádřil loajalitu školy s názorem zřizovatele školy. Zajdou-li věci až tak daleko a vynucované témaje a jeho zadání v rozporu s mým osobním názorem, je právem a řekl bych i povinností autora takovou žádost slušně odmítnout. Nebo alespoň nabídnout rozumný kompromis. Třeba tak, že článek napíše sám nadřízený a já nabídnu jeho konečnou úpravu.Každý zveřejněný text by měl mít svého autory, tedy být podepsán. Pokud článek někoho jiného pouze upravuji, pak můj podpis pod příspěvkem samozřejmě chybí.
Jsou i jiné, skoro humorné situace: Napsal jsem kdysi „oslavný“ článek do místních novin o svém kolegovi, vynikajícím pracovníku v oboru, k jeho životnímu jubileu. Článek měl poměrně velký a pro oslavence příznivý ohlas. Mělo to ale ten důsledek, že můj známý pak za mnou chodil každý rok před svým „dnem“ a žádal mě abych svoji iniciativu znovu zopakoval. Byla to situace, ze které jsem se jen těžko vymlouval a po opakovaném slušném odmítnutí jsem ztratil jednoho svého příznivce.
OS
