JAK OCENIT UČITELE ?

Pochvalu a uznání potřebuje každý člověk. Učitel není výjimkou. Možná proto že sám ví, jak je pochvala vyjádřená v pravou chvíli a od toho správného zdroje povzbuzující. Jak mocně motivuje k další aktivní činnosti. Rozhodně mnohem  víc než jakýkoliv trest. Ale kdo však  by  měl ocenit právě učitele? Ani nejspíš jeho ředitel. Možná i rodiče, jeho žáci nebo snad veřejnost? A jaké ocenění  je pro učitele tím správným oceněním? Je jím nějaký dar, vyznamenání, diplom, nebo peníze? Zkusme najít odpověď na tyto otázky.

Snad to nebude čtenáři tohoto blogu považováno za nemístné chlubení, když použiji pro přesvědčivost osobní zkušenost. Za  svoji pedagogickou dráhu jsem se setkal s různými formami ocenění snažení a pracovního nasazení. Ze všech vyberu jen dva příklady. Tím prvým byla má účast na Celostátní konferenci učitelů konané tehdy v novém  Paláci kultury v Praze někdy na počátku 80tých lét. Byl jsem jedním z několika tisíc zúčastněných delegátů, kde učitelé určitě neměli mezi přítomnými početní převahu. Snažil jsem se dopátrat, proč se se já stal jedním z vyvolených. Ředitel malé venkovské školy a najednou se dostal do tak přísně vybrané společnosti. Od dobře informované osoby jsem se dozvěděl, že jsem vyhovoval nějaké předem sestavené tabulce delegátů, podle které se vybíralo složení krajské delegace, a to podle věku, místa působiště, aprobace apod. A také proto, že jsem díky své publikační aktivitě byl celostátně dost známý. Daleko větším překvapením  než samotná účast na konferenci pro mne bylo, když jsem se na této konferenci ocitl mezi dvacítkou, která byla oceněna vysokým státním vyznamenáním. Dnes není důležité  jakým. Konečně nač nepřiznat, že jsem si  po revoluci kvůli němu dost vytrpěl, protože za tím moji kritici hledali nějaké politické tlaky v můj prospěch.  Nepatřím k těm, kteří po změně politické situace odhazovali metály a měnily podle směru větru své názory. Cítil jsem a dodnes  to tak cítím, že ocenění přišlo především za moji aktivní pedagogickou a veřejnou činnost.  A na tom nic nezmění jakákoliv společenská změna.

Druhé ocenění se mi dostalo docela nedávno. Bylo sice jen okresního významu, ale o to cennější, že jsem ho získal  volbou veřejností zdola. Šlo o cenu „Jivínský Štefan“, která je udělována na základě veřejného výběru osobnosti našeho okresu za dlouholetou kulturní a společenskou činnost. Možná mé ocenění bylo u navrhovatelů motivováno mým odchodem do důchodu. Přitom vím a velmi si cešním, že nominaci poslali čtenáři vesnické knihovny kde 40 let působím jako dobrovolný knihovník. Určitě i ti, které jsem vedl v zájmovém šachovém kroužku, nebo při nácviku psaní na klávesnici počítače. Možná že si na mně vzpomněli i někteří moji bývalí žáci. A myslím si, že to byli i čtenáři četných zpráv a článků s fotografiemi publikovaných v regionálním tisku.

Ze dvou popsaných příkladů mohu zobecnit svou zkušenost, která je zároveň odpovědí na otázku položenou v záhlaví článku. Ocenění učitele může mít mnoho forem. Na ní však záleží ze všeho nejméně. Důležitý je fakt, že ti se kterými nebo pro které jste určitou dobu pracoval, vaší snahu zaznamenají a  rozhodnou se dát vám to zřetelným způsobem najevo. Má zkušenost dokazuje, že veřejná angažovanost a poctivý přístup k plnění povinností má ve vašem okolí odezvu a  je pozitivně vnímána.

Ještě upřesnění k Jivínskému Štefanovi. Jde o čestnou cenu, zhmotnělou do dřevěné hračky-Štefana, kterého obdrží každoročně do trvalého držení laureát tohoto ocenění. Štefan symbolizuje krajového spisovatele-pohádkáře a jičínského rodáka Josefa Štefana Kubína.