Za několik týdnů to bude již osm let, co jsem poslal prvý autorský příspěvek na internetový portál Česká škola. Tehdy jsem se považoval téměř za všeho znalého autora, kterého nemůže už nic překvapit. Přesto mě prvá zkušenost s internetovou prezentací příspěvku a ohlasem na něj doslova šokovala. Velký a protichůdný ohlas na článek o víceletých gymnáziích ve mně nastartoval novou motivaci k veřejnému vyjádřování názorů. Zajímavé je, že řada tehdy diskutujících čtenářů navštěvuje a reaguje na mé články dodnes.
Jak jsem popsal, v té době jsem měl za sebou stovky článků do nejrůznějších tištěných periodik. Nedá se říci, že byly zcela bez ohlasu. Ozývali se kolegové, přátelé, známí při náhodhých setkáních. Občas jsem dostal nějaký dopis, nebo telefonát, často i anonymní. Dokonce mne na škole navštívil tehdy dost vysoce postavený pracovník ministerstva školství, který se přijel osobně podívat na toho pisálka, který si tak „dovoluje“. Ale to nebylo nic proti tomu, co jsem za 8 let zažil při psaní na internet. Vystoupení v londýnském Hyde parku je proti tomu jenom pohádka na dobrou noc. Nevím, statistiku si nevedu, ale k článku otištěném 30.září 2003 na téma diferenciace vycházejích žáků devátých tříd a který vyvolal rekordní diskusi čtenářů, bylo zaevidováno celých 260 čtenářských ohlasů. Podobně i články o indoši mi dodnes někteří čtenáři nemohou zapomenout a považují mne stále za agenta, který byl v nepovedeném projektu nějak zapleten a ministerstvem za to dobře zaplacen.
Proč to všechno vlastně právě dnes píši? Je mnoho možností a forem kde se může autor, který se chce se svými názory veřejně projevit a ukázat veřejnosti. Každé „úložiště“ má svá specifika, která musí autor respektovat. O tom chci psát na příštích stránkách svého blogu. Jen jako lákavé lízátko už dnes předznamenám úvahu o internetové prezentaci autorových názorů. Je velmi specifická a pro autora má celou řadu výhod. Ale o nich až někdy příště. Dnes chci zauvažovat spíše o negativech veřejné produkce. Za roky psaní dovedu odhanout kdo a jak na můj nový článek vystavený na internetu zareaguje. Tak jako na můj poslední vstup do diskuse o DUMech, o kterých napsal na Českou školu velmi šikovně v tomto týdnu Ondřej Neumajer. Očekával jsem a dočkal jsem od kolegy Netušila, vyhlášeného diskutéra na České škole, nakládačky za na DUMeech vystavených testech. Neudržel jsem se a „zvýšeným hlasem“ jsem se pokusil svoji pozici obhajovat. Samozřejmě jsem to neměl dělat (což jsem také věděl dopředu). Jeho reakce se dala očekávat a nezklamala mne. Přesto jedno poučení z této konforntace plyne a není jenom pro naši vzájemnou komunikaci, ale pro většinu diskusí po internetu. Ačkoliv stojíme s panem Netušilem každý na jiné straně barikády a neshodujeme se v názorech skoro v ničem, naše komunikace je na „člověčí“ úrovni a má svoji noblesu. Tímto mu posílám z těchto míst pozdrav (přiznal se, že se na DUMech zaregistroval) a poděkování za to, že na internet píše a za to jak tam píše. Jeho reakce mne vždy nabudí a nutí mně víc o věcech, o kterých píši, přemýšlet. Těším se, že bude i zde stejně aktivní, otevřený a přímočarý, tak jak ho znám z České školy. A že se časem nechá zlákat k založení blogu kde si budeme vyměňovat své rozdílné názory podle libosti, bez omezení časem a bez velkého publika.
