DŮSLEDKY PŘEPLNĚNOSTI TŘÍD

Tak jsem si přečetl další z poplašných zpráv určených pro naše učitele na adrese: http://www.novinky.cz/domaci/179510-na-skolstvi-se-setri-hrozi-opet-preplnene-tridy-s-30-zaky.html. Hrozí nám víc než 30 vyučovaných žáků na třídu! Když jsem nedávno dělal pořádek a likvidoval listinné pozůstatky své 40tileté kantorské kariéry, našel jsem klasifikační  blok a v něm seznamy více než 40 hodnocených  žácích ve třídě. Pokusil jsem se zavzpomínat na doby, kdy byl počet kolem 40 žáků ve třídě na základní škole běžnou normou.

Takové počty nebyly na školách v 70tých létech žádnou výjimkou. Třída se dělila na dvě až při počtu překračujícím hranici 40 žáků v ročníku. Byl jsem mladý a nijak jsem se nad tím nepozastavoval i když jsem denně viděl, jaké těžkosti práce s tak vysokým počtem žáků přináší. Jenom se v žácích vůbec vyznat a správně pojmenovat. Pokud to byla třída s neznámými žáky, tak seznámení s nimi a pojmenování jednotlivců mi při dvouhodinové dotaci předmětu v týdnu trvalo i několik měsíců.

Dalším problémem byly písemné práce a jejich opravování. Je rozdíl opravovat práce ve třídě s 20 nebo se 40 žáky. Při opravování tak vysokého počtu prací nelze hovořit o přímé úměrnosti mezi jejich počtem a dobou potřebnou k jejich opravě. Se vzrůstajícím počtem oprav roste zákonitě učitelova únava a doba opravy každé z prací se neustále prodlužuje. Vím, že jsem někdy takovou písemku opravoval i několik dní. Těžko jsem mohl naplnit zásadu, kterou jsem uplatňoval později, když jsem získal více zkušeností, že napsanou práci by měli žáci dostat opravenou příští vyučovací hodinu, jinak její zadávání ztrácí pro ně smysl.

Nemenší problém bylo ústní  zkoušení. Vyzkoušet všechny žáky třídy v takovém počtu byl  neřešitelný úkol. Při frekvenci vyzkoušení 3 žáků za vyučovací hodinu a při 2 vyučovacích hodin týdně, znamenalo zkoušení třídy nejméně 3 měsíce. Bylo skoro nemožné vyzkoušet všechny žáky 2x za pololetí. A to se v té době ještě ke všemu klasifikovalo každé čtvrtletí zvlášť.

Dnes se zdá neuvěřitelné, že učitel udržel při vyučování ve třídě kázeň a pozornost při takovém počtu žáků. Ano, bylo to i tenkrát velké umění. Ale je pravda, že  žáci nebyli tehdy tak emotivní a „odvázaní“, jako je tomu dnes. Učitel (dokonce i mladý a začínající) pro ně ještě byl autorita, kterou většina z nich uznávala a respektovala. A když některý žák z této linie vybočil, byla tu autorita ředitele školy, která se blížila  “ božímu“ rozměru a kterou si nedovolil překročit ani ten největší kverulant.

Také rodiče chápali svoji roli jinak než ty dnešní. Nemyslím, že byli ke škole nějak mimořádně vstřícní. Ale  oni věděli, že škola je instituce, jejíž pravidla se respektují, příliš se o nich nediskutuje, ale v zájmu dítěte je vhodné učitele a jeho požadavky podpořit. Byly samozřejmě výjimky, kde to nefungovalo. Ale v takovém případě systém různých výchovných komisí, od těch na škole (SRPŠ), přes školské komise obce až po různá nápravná zařízení, která se takovým rodinám a dětem věnovala. Nemyslím, že vše bylo ideální, ale v každém případě to mělo účinek a efekt, který učitelům zajišťoval relativní klid a určité minimální podmínky k výuce.

Postupem času se začal počet žáků ve třídách snižovat. Možná k tomu pomohla i nově zaváděná „množinová“ reforma, která se při svojí náročnost na žáky i učitele nedala při vyšším počtu žáků ve třídě vůbec realizovat.  Vzpomínám, že jsem chodil ze školy velmi unavený a cítil  náročnost svého povolání, při tak vysokým stavu žáků.  Na druhou stranu mi moje babička ve stejné době vyprávěla o málotřídce do které za svého dětství docházela, kde bylo běžně na 60 žáků ve třídě. Přesto na školu a svého pana učitele vzpomínala ráda a s láskou. A byla to velmi moudrá a vzdělaná žena, ač měla „pouhou“ obecnou školu, kde byla vedena učitelem za tak z dnešního pohledu nepředstavitelně těžkých podmínek. Já jsem si přitom dobře uvědomil, že počet žáků ve třídě je pro učitele sice velká komplikace, ale není to překážka k tomu, aby dostatečně naplňoval svoji učitelskou roli.