V momentě kdy jsem vystavil stý příspěvek na tomto blogu, je na místě vrátit se k otázce položené v 50tém příspěvku, kdy jsem uvažoval o smyslu pokračování psaní úvah na školské téma na tomto místě internetu. Nechci opakovat, že si stále myslím, že už pominuly důvody, se kterými jsem uprostřed loňských prázdnin začal svůj blog psát. A že se jen z malé části naplnilo moje očekávání o smyslu takového psaní. Znovu se mi proto vrací otázka: Být či nebýt?
Původně jsem předpokládal, že napíši tak asi 50 příspěvků, které budou zacíleny na budoucí nové autory textů pro portál rvp.cz. Když jsem téma vyčerpal a dostal se k té předpokládané padesátce, rozhodl jsem se, na přání a doporučení čtenářů, dále pokračovat v psaní s tím, že budu glosovat aktuální dění v našem školství a prokládat ho vzpomínkami na svá učitelská léta. Program v postatě nijak neohraničený a vlastně nekonečný. Život přináší stále nové a nové události, na které je možné reagovat. Také vzpomínky jsou nevyčerpatelnou studnicí inspirace a úvah. Za každou vylovenou se objeví zpravidla hned několik vzpomínek nových, které mě nutí k řetězení textů a novým návratům.
Stále mi však chybí potřebná zpětná vazba od čtenářů, která by mě signalizovala, zda mé snažení má svůj smysl a někomu něco dává. Částečně jsem si takové ohlasy nahrazoval zveřejňováním některých textů na portále Česká škola, kde se diskutuje někdy hodně živě, ale také tak trochu stereotypně, díky poměrně uzavřené skupině notorických diskutérů. Počet přístupů na mé texty také zvýšilo zařazování příspěvků mezi novinky zveřejňované na portále rvp.cz. Uvítal jsem takovou šanci a cením si toho proto, že pro redakci portálu jde o určité riziko, neboť moje příspěvky nejsou s nikým dopředu konzultovány ani recenzovány a nemusí proto vždy vyjadřovat to co by se na tomto místě pro učitelskou veřejnost mělo sdělovat.
Z uvedených důvodů opakovaně zvažuji, zda má smysl v psaní nadále pokračovat. Zda bych neměl svůj čas raději věnovat aktivitám zaměřeným jiným směrem. Než na tuto „hamletovskou otázku“ definitivně odpovím, dám si nějaký čas v psaní pauzu, abych na ni mohl zodpovědně odpovědět. Svým věrným čtenářům děkuji za trpělivost a shovívavost. Věřím, že se mi alespoň občas podařilo trefit se do problémů se kterými žijete a že jsem dal někomu námět k zamyšlení nad smyslem vlastního snažení. I to byl jeden ze ze záměrů mého psaní.
Stáňa Andršová
20. 4. 2009 at 13.46Vážený a milý pane Suchohradský,
jsem čtenářkou Vašich příspěvků a úvah i v nedávné době, kdy jsem
plnila poslání paní učitelky na 1. stupni a i v současné době, kdy se
věnuji přímé práci na portále rvp.cz.
Dovolila bych se vyjádřit k Vaší otázce, zda má smysl v psaní blogu
pokračovat. MÁ. A proč to má pro mne smysl? Pro mne jste průkopníkem a
novátorem ve formě sdílení názorů v naší učitelské „brandži“.
Máte odvahu kliknout a napsat nám a podělit se..takových lidiček je málo a
Vy patříte k té hrstce a my ostatní to rádi čteme, přikyvujeme a rádi
se necháváme podněcovat v našem nejen pracovním přemýšlení …
Vnímám Vás jako běžce se štafetovým kolíkem, ale Vaši spoluběžci se
teprve učí techniku běhu. Dejte nám čas a podněcujte nás nadále a také
šetřte svojí obdivuhodnou energií, pište dvakrát až třikrát týdně,
ať Vás stihneme číst a pak ještě popřemýšlet a najít potřebu a odvahu
reagovat. Děkuji, tady jedna ze „závislých“ čtenářek se nově
získanou odvahou, s pozdravem Stáňa Andršová
Oldřich SUCHORADSKÝ • Post Author •
23. 4. 2009 at 11.53Vážená paní Andršová, moc hezky jste to napsala a já Vám za to
děkuji. Myslím, že mně trochu přeceňujete a ne vše co jste o mé
činnosti na tomto místě napsala, si zasloužím. Přiznám se, že Vaším
vyjádřením mám pocit zadostiučinění, že mezi čtenáři jsou lidé,
kteří mé články pozorně a se zájmem čtou a něco jim říkají. Na
druhou stranu, každý autor se nutně po čase ptá, zda má jeho snaha
nějaký smysl a zda její výstupy naplňují očekávání. Samozřejmě nejen
jeho, ale hlavně čtenářů. V tomto smyslu je pro mne Vaše odpověď tolik
potřebná a je pro mne určitou motivací k další aktivitě. Líbí se mi,
že mne nabádáte ke střídmosti. Také jsem měl občas pocit, že své
úvahy chrlím příliš hustě jednu za druhou a že příjde doba, kdy se budu
opakovat, nebo nebudu mít o čem psát. Zatímco to prvé klidně nastane (a
už v několika místech nastalo) tak to druhé zatím překvapivě nehrozí.
Jsem překvapen, co námětů se neustále vynořuje, kolik problémů kolem
sebe člověk vidí a cítí potřebu vyslovit se k nim. Ale chápu, že méně
někdy bývá více. Pokud se rozhodnu v psaní pokračovat, budu se tímto
doporučením řídit. Ještě jednou vám děkuji za upřímné povzbuzení a
svým způsobem i pohlazení. O.Suchoradský