Debata o učitelské způsobilosti, spojená se záměrem ministerstva zavést pro učitele atestace spojené s podstatným zvýšením jeho platu, není nová ani nijak objevná. Svojí podstatou je správná a učitele dostatečně motivující. Objevují se nové otázky, kdo je vlastně bude provádět? Mají to být pedagogické fakulty? Vždyť příprava budoucích učitelů v pedagogických dovednostech je jejich největší slabinou. Jak by mohly schopnosti učitelů hodnotit, byť u učitelů jen s několikaletou praxí? Takže to bude dělat ředitel, který svého učitele zná nejlépe? Ale bude k takovému úkolu dost erudovaný a hlavně nestranný a spravedlivý?
A nebo systém skončí u formalit, které se dají jednoduše měřit a srovnávat? Jako je účast na školeních, zvyšování vlastní kvalifikace, jeho publikační činnost… A kdy pak budou tito aktivní učitelé vlastně učit? Kdo je bude ve třídách zastupovat v době, kdy budou na studiu, školení, navštěvovat redakce a nakladatele? To za ně budou pracovat ti méně aktivní, kteří pak nebudou „povýšeni“ a budou honorováni za nástupní plat?
Otázek víc než dost a odpovědi na ně nejsou a nebudou snadné. Ze své zkušenosti nabízím ještě další alternativu. Když jsem před nějakým čase měnil školu a tím i zaměstnavatele, tak jsem k tomu potřeboval vyjádření svého obvodního lékaře. Dost dobře jsem nechápal, co na mně vlastně nový ředitel chce. Ale můj doktor byl hned v obraze. Na kus papíru od receptu mi napsal: SCHOPEN BÝTI UČITEL. A bylo vymalováno. Ještě mě za službu, kterou mi poskytl požádal o poplatek 300,- Kč. jak je z příkladu vidět, zhodnotit schopnosti učitele není zas tak velký problém. Vždyť si s tím poradí i doktor, který mě jako učitele v životě neviděl učit a já jsem dokonce ani neučil jeho děti. Proto ministerstvu radím: Nechme to na doktorech, bude to laciné a nic nás to nebude stát, protože osvědčení si zaplatí učitelé sami.
Ale teď trochu vážně. Nějaká motivace k průběžnému doplňování kvalifikace učitelů je nutná. Tou největší je jeho finanční ohodnocení. Spojení s věkem a délkou praxe se ukazuje jako formální a málo motivující měřítko zvláště pro ty nejmladší kantory. Kdo je schopen nejlépe ohodnotit práci učitele? Chce se mi napsat, že jeho žáci. Škoda, že většina z nich je nezletilých a pravomoc k takovému rozhodování nikdy nedostanou. Přesto si myslím, že k podobnému rozhodování by mohli řediteli pomoci Rady školy, složené ze zástupců rodičů, zřizovatele a samotných učitelů. Možná že by konečně tyto volené instrumenty našly svoje opodstatnění.
Mgr. Hana Pilařová
17. 2. 2009 at 11.23Spojení s věkem a délkou praxe se mi navíc jeví jako ne vždy přesné.
Kéž by učitel zrál jako víno, a kéž by platila přímá úměrnost: čím
déle učí, tím je kvalita jeho práce větší. Minimálně u jedné
kolegyně získávám v posledních několika letech dojem, že s více lety
praxe stále více blbne. Bohužel doslova. Protože nápady typu: „vrátíme
ho v listopadu do nižšího ročníku, protože nezládá učivo a zaostává,
tak si zopakuje třídu nižší“ už nejdou brát jako špatný vtip. :/
Oldřich SUCHORADSKÝ • Post Author •
18. 2. 2009 at 13.29Máte pravdu, profesionalita u učitele se s věkem moc nemění.
K výkonu našeho povolání je třeba mít v prvé řadě schopnosti,
chete-li talent… A s ním se člověk buď narodí, nebo ho nemá. Co se
mnění s věkem je ale míra zkušeností, které s věkem u člověka
zpravidla přibývají. A je jen na učiteli, jak dokáže získané
zkušenosti využít pro své působení na žáky. Schopný učitel to dovede,
ten méně schopný je dokáže používat, neschopný je dokáže proti
žákům i zneužít. Vámi zmíněnou kolegyni neznám, ale zkuste ji zařadit
do některé skupiny sama.
PhDr. Ondřej Neumajer, Ph.D.
26. 2. 2009 at 20.18Dobrý večer, myslím, že celoživotní vzdělávání a zvyšování
kvalifikace učitele musí být provázáno s kariérním řádem. Naznačujete
dvě možnosti, kdo by byl danou autoritou ověřující dosažení potřebné
kvalifikace (VŠ, ředitel). Myslím ale, že je ještě jedna možnost –
funkční systém dalšího vzdělávání pedagogických pracovníků. Tedy
ministerstvem akreditované instituce, které dané typy vzdělávacích akcí
realizují a které jsou pod drobnohledem kontrolních orgánů (ČŠI,
akreditační komise atp.). Tedy něco obdobného, co funguje
u specializačních studií již nyní (koordinátor ŠVP, ICT metodik atp.).
Nicméně, aby bylo možné zmíněný systém postupného zvyšování
kvalifikace spustit, musí se současný systém DVPP změnit. A to zásadně.
Jako ostatně spousta jiný věcí v rezortu:-) ON
Oldřich SUCHORADSKÝ • Post Author •
27. 2. 2009 at 13.11Určitě by se našly další možnosti, jak ověřovat průběžné
vzdělávání učitelů. O to mi ale v textu prioritně nešlo. Chtěl jsem
naznačit, že dnes si osobuje právo posuzovat práci učitele kdekdo, aniž by
o podmínkách, nárocích a odbornosti takové práce byť jen něco málo
věděl. Ono se to asi nějak ideálně změřit a hodnotit nedá. A ještě
malá poznámka k vvašemu námětu? Doufám že lidé, kteří tuto činnost
budou snad jednou dělat, budou k ní mít nejen potřebnou kvalifikaci, ale
také dobrý vztah. Těžko jsem chápal, když koordinátorka ŠVP po návratu
ze školení informovala sborovnu, že školitel se o celé reformě
vyjadřoval takovým způsobem, že by v prvé řadě o jejím smyslu a
důvodech její realizace potřeboval vyškolit sám. Nebyl jsem tam osobně a
předávám to co jsem slyšel. Ale takové hláškyúčastníků této
přípravy nebyly ojedinělé. Jak to potom mohlo celé dopadnout? Prostě a
jednoduše, všechno je a vždycky bylo v lidech. A v tom je ten problém.
V ničem jiném ho nevidím.
PhDr. Ondřej Neumajer, Ph.D.
27. 2. 2009 at 17.48Plně souhlasím. Kvalitní systém (podpořený zpětnou vazbou od
účastníků akcí, kteří se nebojí sdělit svůj názor) by měl takového
lektora z dalšího působení v lektorských řadách vyřadit. ON