Každý student má své oblíbené vyučovací předměty a na druhé straně jiné by z učebního plánu nejraději zrušil. Vždycky mne zamrzí, když slyším, že mezi ty neoblíbené patří některý z předmětů mé aprobace. Po celou učitelskou dráhu jsem vyučoval neoblíbené předměty – matematiku a fyziku. To mě vedlo k zamyšlení, co rozhoduje o volbě oblíbenosti předmětů u žáků? Jejich vlastní schopnosti a nadání? Nebo přijatelnost obsahu vyučovacího předmětu? U někoho možná i učebnice a používané pomůcky? Může rozhodnou i žákův vztah k učiteli, který předmět vyučuje.
Z vlastní životní zkušeností dávám přednost poslední volbě. Na mnoha příkladech mohu doložit, že učitel může rozhodujícím způsobem ovlivnit celoživotní zaměření studenta, pokud ho pro svůj obor dokáže získat. Pro větší přesvědčivost použiji svůj vlastní příběh. Pamatuji se, jak těžko jsem hledal druhý předmět do své aprobace k milované matematice. V 7. třídě nás začal učit nový předmět – fyziku – pionýrský skupinový vedoucí(?). Kvalifikovaný učitel na naši třídu nejak nevyšel. Pan vedoucí nám za několik měsíců dokázal nový předmět dokonale znechutit. Nejenže nezvládl základy komunikace s námi, ale v oboru byl očividně zcela mimo a tápal nad obsahem snad každé vyučované látky, jako slepý a totálně hluchý. Demonstrační pokus se mu ani po několikerém opakování nezdařil, takže s nimi raději docela přestal. V pololetí se situace tak vyhrotila, že byl ředitelem školy z výuky odvolán a nám byl přidělen jiný, kvalifikovaný učitel. Ale špatně založené základy a zřejmě ředitelem nařízený zástup, se na jeho přístupu a stylu učení neblaze podepsaly. Ani jemu se nepodařilo vzbudit náš větší zájem a ochota ke spolupráci byla mizivá.
Ale na střední škole jse situace náhle změnila, jako mávnutím kouzelného proutku. Na fyziku nás učil skutečný odborník, navíc skvělý pedagog. Výuku pojal jako proces našeho objevování nového. Fyzikální zíkony přibližoval běžným denním událostem a situacím. Tím v nás probudil zájem a později i chuť učit se a samostatně poznávat. Předmět fyzika jsem si zvolil k maturitě a později jako svoji druhou aprobaci k dávno oblíbené matematice. Nikdy jsem volby nelitoval. Fyziku jsem po létech praxe na školách dokonce učil s větší chutí a zájmem, než původně zvolený prvý předmět odborné kvalifikace.
Na osobní zkušenosti jsem se pokusil ilustroval roli a význam schopného učitele, který může svým zaujetím, volenými metodami a přesvědčivým vystupováním, ovlivnit celoživotní profesní dráhu svého žáka. Z této zkušenosti jsem si vzal poučení pro naplňování své učitelské role. V prvé řadě jsem se snažil své žáky pro svůj předmět zaujmout. Věděl jsem, že mnozí k němu nikdy neměli dobrý vztah a ani je příliš nezajímal. Jak takové žáky přesvědčit? Pokoušel jsem se o to, aby si zvláště tito žáci svůj negativní poměr k předmětu mým působením ještě více neprohloubili. Věděl jsem, že nutit žáky ke spolupráci přísným známkováním a nejrůznějšími donucovacími metodami je od předmětu odradí a vyučovaný předmět jim jen znechutí. Vyzkoušel jsem, že ke kladnému vztahu naopak vede propojení vyučovaného obsahu s každodenním životem. Snaha o pochopení souvislostí s dalšími příbuznými předměty. Právě fyzika k takovému propojení s druhým předmětem mé aprobace – matematikou, takových možností nabízela nekonečně mnoho.
Zdaleka se mi nedařilo probudit zájem o předmět u všech žáků. Ale v každé třídě se několik nadšenců našlo. Někteří se mi po létech přiznali, že jejich kladný vztah k technickým předmětům se u nich vytvořil již na základní škole. S léty je rozvíjel a nakonec vyústil v celoživotní zařazení. Takové vyjádření pro mne, jejich učitele, bylo tou největší odměnou. A zároveň oslavou a potvrzením významu učitelského povolání. V jakém jiném postavení má člověk možnost tak významně zasáhnout do budoucnosti jiného člověka?!
