Se zájmem čtu blog kolegyně Jany Krotilové, ve kterém popisuje prvé dny po nástupu do praxe, na své prvé škole. Obdivuji její upřímnost, vtipné postřehy a jistotu, s jakou si jako začínající učitelka před svými žáky i kolegy vede. Zalistoval jsem ve svých diářích a pročetl si prvé zážitky na prvém učitelském místě, během prvého pracovního týdne. Je to docela zajímavé srovnání…
Překvapilo mne, že přes víc než 40 let mezi našimi vstupy do kantorského života, se zas tak moc nezměnilo. Obklopovalo mně zatím tehdy hodně neznámé a tajemné prostředí sborovny, zdánlivý nelad a nepořádek kabinetů, poprázdninová čistota školních chodeb a nervózní atmosféra tříd naplněných mými prvými zvědavými žáky.
Začínal jsem v úterý matematikou v 6. ročníku a na rozvrhu to byla ten den 2. vyučovací hodina. Pro začínajícího učitele bych z pohledu zkušeného učitele řekl – ideální start. Vyplašení „šesťáci“ měli porozumění a docela chápali moje rozechvění a počáteční nejistou. Byli na tom totiž podobně jako já. Hodina proběhla v pohodě a v souznění. Ale další hodina v 9. B už byla jiná„káva“. Musím k ní napsat, že šlo o můj prvý opravdový „křest ohněm“. Děvčata se na mně z lavic potutelně culila, když rychle zaregistrovala, že mají před sebou mladé a nezkušené „ucho“. A kluci hned zkoušeli, co všechno vydržím a kam až mohou v takové zkoušce zajít. Musel jsem zvýšit tempo i hlas, abych hned na začátku neztratil před nimi glanc a nepřenechal jim ve třídě iniciativu. Tušil jsem, že od určité skupinu žáků ve třídě nemohu čekat žádné slitování. Už v prvé hodině se vynořil můj „fantom“, žák Hejdrych (jeho jméno jsem ani po takové době nezapomněl a občas mě ještě budí v divokých snech), se kterým jsem bojoval o prestiž ve třídě řadu měsíců. Ale i tuto hodinu jsem nakonec ve zdraví přežil. Prvý den jsem odučil 4 vyučovací hodiny a měl z nich po jejich skončení celkově docela dobré pocity.
Mohl bych líčit další dny prvého týdne svého učitelského hledání. Hlavní rozdíl v pocitech, které jsem jako učitelský elév tehdy prožíval proti tomu, co lze v záznamech kolegyně Jany vyčíst, je její jistota, rozhodnost a suverenita, s jakou si po nástupu do školy vede. To mně tenkrát nějak chybělo. A pak, každý den bylo ve škole něco , co mně rozptylovalo a odvádělo od soustředění na očekávanou roli učitele. Byly to každodenní porady, školení, schůze, mimoškolní aktivity, které byly tehdy běžnou součástí učitelské profese a byly vnímány jako nutnost a samozřejmost, bez možnosti protestu či obrany. Tyto činnosti mně držely ve škole do pozdních odpoledních hodin, většinou bez toho, abych často chápal jejich smysl a účel. Ale tak to tehdy bylo na všech školách, taková byla tenkrát doba. Vlastní výuka byla jenom menším dílem povinností učitele, které se od něj očekávaly. Navíc tu byla řada dalších, mimo vyhlášených rozvrhem hodin. A na školách v menších místech k tomu přibývalo mnoho aktivit i mimo školu, na veřejnosti, ve prospěch města či obce. A to bez nároku na nějakou odměnu a většinou bez pochvaly.
V tom se od té doby na školách hodně změnilo a učitelé dnes mají daleko větší prostor k tomu, aby se mohli věnovat svému vlastnímu učitelskému poslání. Jde jen o to, jak tuto nabízenou šanci dovedou ve prospěch své učitelské role naplnit. Z deníkových záznamů kolegyně Jany Kroutilové vyplývá, že ona tuto šanci chápe a využít ji umí. Držím ji palce, ať jí její nasazení a nesporný talent vydrží i do dalších měsíců i let.
Mgr. Jana Krotilová
8.9.2011 at 11.19Pane Oldřichu, to mi skoro vháníte slzu do očí, jak píšete o mých zápiscích. co se týče pobývání ve škole do pozdního odpoledne, tolik se toho zase nezmněnilo. Ne mne jako netřídního učitele to tak nedoléhá, ale zrovna ráno jsme se bavily s kolegyní, že už tu je třetí den do půl páté a když potřebuje jít jeden den o půl hodiny dřív domů, odchází ustrašená, aby nedostala vynadáno.
Taky máme porady, konzultační hodiny, zařizujeme výlety, staráme se o výzdobu školy a účastníme se školení a projektů mimo vlastní dobu výuky.
Dagmar Murová
8.9.2011 at 19.47Fantom Hajdrych mě pobavil 🙂 Myslím, že všichni jsme nějakého takového fantoma měli nebo máme. Nezapomenu na slastný pocit, když se mi zdálo loni o prázdninách o devítce, vzbudila jsem se se a uvědomila jsem si, že už vyšli!
Oldřich SUCHORADSKÝ • Post Author •
9.9.2011 at 8.04Milá Jano, zarámovat vás na zeď.
Časem poznáte, že takových tahounů, jakým nepochybně jste, je ve sborovnách méně než šafránu. Být ve škole do pozdního odpoledne a pokračovat v přípravách na školu i doma, to většina vašich kolegů a kolegyň bude považovat buďto za vaši neschopnost, nebo za nebezpečnou úchylku. Ale nedejte se otrávit a vydržte. Stojí to za to!:-)
Jediným, kdo to opravdu ocení, budou vaši žáci. Ale ne hned (většinou až odejdou z vaší školy) a zdaleka ne všichni.
Ale po pravdě, kdyby na školách byli jenom „lokomotivy“, k čemu by byly vagonky, které je třeba táhnout…
Nevím, zda mi porozumíte, ale moc vám fandím.