TEN PRVÝ TÝDEN …

 

Se zájmem čtu blog kolegyně Jany Krotilové, ve kterém popisuje prvé dny po nástupu do praxe, na své prvé škole. Obdivuji její upřímnost, vtipné postřehy a jistotu, s jakou si jako začínající učitelka před svými žáky i kolegy vede. Zalistoval jsem ve svých diářích a pročetl si prvé zážitky na prvém učitelském místě, během prvého pracovního týdne. Je to docela zajímavé srovnání…

 

Překvapilo mne, že přes víc než 40 let mezi našimi vstupy do kantorského života, se zas tak moc nezměnilo. Obklopovalo mně zatím tehdy hodně neznámé a tajemné prostředí sborovny, zdánlivý nelad a nepořádek kabinetů, poprázdninová čistota školních chodeb a nervózní atmosféra tříd naplněných mými prvými zvědavými žáky.

Začínal jsem v úterý matematikou v 6. ročníku a na rozvrhu to byla ten den 2. vyučovací hodina. Pro začínajícího učitele bych z pohledu zkušeného učitele řekl – ideální start. Vyplašení „šesťáci“ měli porozumění a docela chápali moje rozechvění a počáteční nejistou. Byli na tom totiž podobně jako já. Hodina proběhla v pohodě a v souznění. Ale další hodina v 9. B už byla jiná„káva“. Musím k ní napsat, že šlo o můj prvý opravdový „křest ohněm“. Děvčata se na mně z lavic potutelně culila, když rychle zaregistrovala, že mají před sebou mladé a nezkušené „ucho“. A kluci hned zkoušeli, co všechno vydržím a kam až mohou v takové zkoušce zajít. Musel jsem zvýšit tempo i hlas, abych hned na začátku neztratil před nimi glanc a nepřenechal jim ve třídě iniciativu. Tušil jsem, že od určité skupinu žáků ve třídě nemohu čekat žádné slitování. Už v prvé hodině se vynořil můj „fantom“, žák Hejdrych (jeho jméno jsem ani po takové době nezapomněl a občas mě ještě budí v divokých snech), se kterým jsem bojoval o prestiž ve třídě řadu měsíců. Ale i tuto hodinu jsem nakonec ve zdraví přežil. Prvý den jsem odučil 4 vyučovací hodiny a měl z nich po jejich skončení celkově docela dobré pocity.

Mohl bych líčit další dny prvého týdne svého učitelského hledání. Hlavní rozdíl v pocitech, které jsem jako učitelský elév tehdy prožíval proti tomu, co lze v záznamech kolegyně Jany vyčíst, je její jistota, rozhodnost a suverenita, s jakou si po nástupu do školy vede. To mně tenkrát nějak chybělo. A pak, každý den bylo ve škole něco , co mně rozptylovalo a odvádělo od soustředění na očekávanou roli učitele. Byly to každodenní porady, školení, schůze, mimoškolní aktivity, které byly tehdy běžnou součástí učitelské profese a byly vnímány jako nutnost a samozřejmost, bez možnosti protestu či obrany. Tyto činnosti mně držely ve škole do pozdních odpoledních hodin, většinou bez toho, abych často chápal jejich smysl a účel. Ale tak to tehdy bylo na všech školách, taková byla tenkrát doba. Vlastní výuka byla jenom menším dílem povinností učitele, které se od něj očekávaly. Navíc tu byla řada dalších, mimo vyhlášených rozvrhem hodin. A na školách v menších místech k tomu přibývalo mnoho aktivit i mimo školu, na veřejnosti, ve prospěch města či obce. A to bez nároku na nějakou odměnu a většinou bez pochvaly.

V tom se od té doby na školách hodně změnilo a učitelé dnes mají daleko větší prostor k tomu, aby se mohli věnovat svému vlastnímu učitelskému poslání. Jde jen o to, jak tuto nabízenou šanci dovedou ve prospěch své učitelské role naplnit. Z deníkových záznamů kolegyně Jany Kroutilové vyplývá, že ona tuto šanci chápe a využít ji umí. Držím ji palce, ať jí její nasazení a nesporný talent vydrží i do dalších měsíců i let.