Můj seriál návratů po učitelské dráze pokračuje vzpomínáním na ředitele. Velmi rychle budu hotov s těmi, které jsem kdysi poznal jako žák. Vlastně se mi vybavuje jenom ten první. Asi proto, že vypadal jako tehdejší president Klement Gottvald. Já si proto jako prvňáček myslel, že ten pán na fotografii nad stolkem učitelky, na kterou jsem se ze třídy díval, je náš soudruh ředitel!
Pak mám v mysli svého prvého ředitele na škole, kde jsem nastoupil jako začínající učitel. Byl to starší pán, těsně před důchodem. Chtěl se ho ve zdraví dočkat. Takže byl mírný (hodný) a moc toho po nás nechtěl. Ale klidu mu nebylo dopřáno. Přišel rok 1968 a s ním pohnuté události, které dolehly i na naši venkovskou školu. Na rozdíl od něj, pro mne to byly nezapomenutelné měsíce a roky. Pokyny shora přestaly docházet a my se museli rozhodovat sami. To samé i náš ředitel. A moc to neuměl, protože na to nebyl naučený. Ne vždy se mu to dařil rozhodnout se správně, o čemž se přesvědčil v následující době normalizace. Ale to už stejně počítal svoje funkční období jenom na měsíce. Takže se důchodu přeci jen ve zdraví dočkal. Pamatuji si ho tak dobře proto, že když jsem ho po 3 letech požádal o přeložení na školu blíže svého trvalého bydliště, sdělil mi, že mě dost nerad ztrácí. Nabídl mi dokonce byt v místě školy a prorocky prohlásil, že jsem typem budoucího ředitele školy. Zůstat na své prvé škole jsem ale nechtěl. Moje novomanželka už měla své učitelské místo blízko našeho společného domova a já měl s jejím ředitelem dojednáno, že přejdu na jeho školu.
Prorocká slova mého prvého ředitele se začala naplňovat až neuvěřitelně brzy. To jsem na nové škole, pod vedením onoho ředitele, dostal po 3 letech působení nabídku, abych ho ve vedení školy vystřídal. Ale to je zase trochu jiný příběh. Vzpomínám přeci na své ředitele a ne na své ředitelování! Onoho považuji ho za toho nejlepšího, se kterým jsem se jako učitel potkal. Na ředitele si nikdy nehrál, ale skutečně jím byl. Šel nám, učitelům, ve všem příkladem. Vůbec se mně nedotklo, když mne při jedné z četných hospitací v hodině matematiky požádal, zda bych mu dovolil, aby chvíli vedl vyučování za mne. Byl matematik s velkými zkušenostmi. A tak jsme si vyměnili místa. On se postavil před katedru a já si sedl dozadu do lavice. Zíral jsem jak se dá učit jinak, než jsem si vyučované téma připravil. Velmi jsem to ocenil, protože to nebyl z jeho strany žádný podraz. Ale vhodný způsob, jak mi bez dlouhého vysvětlování někde v kabinetě nebo v ředitelně předvedl svůj pohled na způsob výuky daného tématu.
Ředitelem jsem se potom záhy opravdu stal, ale ne na škole, kde jsem to čekal, ale přímo v okresním městě. Po roce jsem se jako ředitel vrátil na sousední školu a vydržel tam 15 let. Až do „sametové“ revoluce. Tehdy jsem velmi rychle pochopil, že moje dny ředitelování jsou sečteny a vrátil se docela rád zpět do role učitele.
A tak jsem měl znovu možnost poznat další ředitele, jako své nadřízené. Byli čtyři a všichni s dobrou vůlí něco pro školu, své učitele i žáky dělat. Přesto jsem jim jejich úděl nezáviděl a často jsem je i litoval. Měl jsem pocit, že jsou jako osamělí kapitáni v lodičce na rozbouřeném moři. Byli hříčkou učitelského kolektivu a prodlouženou rukou místní samosprávy, která je dirigovala a usměrňovala. Měl jsem pocit, že nemají zájem a chuť být osobností a prosazovat svůj pohled na chod školy. Nechápal jsem, že většinu rozhodnutí nechávali na nás – které měli vést a řídit. A sami tato rozhodnutí jenom odsouhlasili a podepsali. Vzdali se tak toho co naplňuje obsah jejich funkce. Nebyli řiditeli své školy, svého kolektivu. Ale nějak jsem si zvykl a časem i uznával, že i tímto způsobem může škola fungovat a dosahovat slušné výsledky. Jen ten pocit nenaplnění určité role ve mně trvale zůstával…
Tak nějak se mi vracel obraz mého prvého ředitele z osmiletky, kterého jsem vlastně ani neznal a k ničemu ho nepotřeboval. Proto jsem jeho autoritu spojoval s tím obrázkem prezidenta na zdi, abych nepřišel o iluzi, se kterou jsem funkci ředitele ve své dětské mysli spojoval.
