V průběhu školního roku sleduji vývoj žáků a zdá se mi, že v šesté třídě došlo k určitému pokroku. Ve dvojicích měli na post-ity zapisovat své komentáře k pověsti, která patřila v mém dětství k těm nejoblíbenějším. Po úvodních informacích a krátké evokaci se pustili do práce a já procházela mezi nimi. Pomáhala jsem jim v nesnázích, tj. jak hledat odpovědi na otázky, jak si vyjasňovat slova atd. (Nesdělovala jsem tedy odpovědi, kromě těch, které se týkaly historie.) První úspěch vidím v tom, že téměř každý byl schopen nějaké podnětné připomínky a někteří se už samostatně dostávali k překročení této počáteční meze. A já jsem měla možnost stavět na jejich připomínkách a pomoci jim konkrétně tam, kde to nejvíce potřebovali. Snad se mi tak podařilo naučit je prvním samostatným krůčkům v uvažování nad textem.
Ocenila jsem, když jedna dvojice slabších žákyň napsala: Nerozumím téhle myšlence – sklonil se večer… (Dokázaly odlišit to, že nerozumí slovu od toho, že nerozumí myšlence.) …Nejdřív jsem si myslela, že opat je císařův sluha. (Uvědomila si, že se zmýlila) A jistá dvojice kluků: Kdo je to opat? = budu číst dál (Žáci se přesunuli na jinou úroveň, než je uvažování o obsahu textu. Začali si všímat toho, co je potřeba udělat.)
Samozřejmě všechno nešlo tak hladce. Občas jsem se musela zlobit nad chováním žáků ve dvojici a taky nad tím, že jsem reflexi smrskla na svoji řeč. (Za což si teď odpykávám trest vlastním hryzajícím svědomím.)
Mgr. Jana Kneřová
31.3.2010 at 10.20Dobrý den, právě procházím kurzem RWCT, takže bych Vám ráda poděkovala za další inspiraci k práci.
Mgr. Ludmila Kovaříková • Post Author •
1.4.2010 at 9.12Já děkuji, jsem ráda, že moje příspěvky mohou být pro ostatní inspirativní. Stále čekám, že k mým článkům přibudou další inspirativní komentáře. Např. vyzkoušeli jste něco, vidíte něco jinak, na co si netroufnete, co jste se dočetli někde jinde…? Nejde mi jen o diskuzi, spíš o nápady a poznatky. Bez nich můj úmysl z prvního článku jaksi postrádá smysl a já mám chuť práce na blogu nechat. Takže děkuji za povzbuzení.
Petra Boháčková
29.12.2010 at 21.11Já stále bojuji s hodnocením takovéhle práce. Hodnotit známkou… to asi ne. Zkouším něco jako popisnou zpětnou vazbu, ale vlastně se to taky učím. Zdá se mi, že při tomhle způsobu hodnocení je důležitá spolupráce žáka, jak odpoví na otázku, kterou mu v hodnocení položím. Ve třídě to dělám tak, že než jdu zapsat známky do žákovské knížky, mají žáci chviličku si připravit odpvěď a pak mi ji říct. Tak alespoň chvilku věnuji každému žákovi. Ale zabírá to hodně času. Nemáte někdo nějaký jiný nápad?
Radek Sárközi
18.2.2011 at 21.32Známkování je katalamita – všechny moderní pedagogické směry, kterým záleží na žácích, od něj upustily – montessori, začít spolu, ZŠ Lonýnská, waldorfské školy, Freinet… Moc dobře vědí, proč to dělají!