Způsoby pokroku

V průběhu školního roku sleduji vývoj žáků a zdá se mi, že v šesté třídě došlo k určitému pokroku. Ve dvojicích měli na post-ity zapisovat své komentáře k pověsti, která patřila v mém dětství k těm nejoblíbenějším. Po úvodních informacích a krátké evokaci se pustili do práce a já procházela mezi nimi. Pomáhala jsem jim v nesnázích, tj. jak hledat odpovědi na otázky, jak si vyjasňovat slova atd. (Nesdělovala jsem tedy odpovědi, kromě těch, které se týkaly historie.) První úspěch vidím v tom, že téměř každý byl schopen nějaké podnětné připomínky a někteří se už samostatně dostávali k překročení této počáteční meze. A já jsem měla možnost stavět na jejich připomínkách a pomoci jim konkrétně tam, kde to nejvíce potřebovali. Snad se mi tak podařilo naučit je prvním samostatným krůčkům v uvažování nad textem.

Císař a opat

Ocenila jsem, když jedna dvojice slabších žákyň napsala: Nerozumím téhle myšlence – sklonil se večer… (Dokázaly odlišit to, že nerozumí slovu od toho, že nerozumí myšlence.) …Nejdřív jsem si myslela, že opat je císařův sluha. (Uvědomila si, že se zmýlila) A jistá dvojice kluků: Kdo je to opat? = budu číst dál (Žáci se přesunuli na jinou úroveň, než je uvažování o obsahu textu. Začali si všímat toho, co je potřeba udělat.)

Samozřejmě všechno nešlo tak hladce. Občas jsem se musela zlobit nad chováním žáků ve dvojici a taky nad tím, že jsem reflexi smrskla na svoji řeč. (Za což si teď odpykávám trest vlastním hryzajícím svědomím.)