Induktivní, deduktivní…?

Zřejmě každý učitel zastavil své žáky uprostřed čtení a zvědavě se jich otázal, jak by příběh pokračoval dál. Možná jste také už použili metodu čtení s předvídáním nebo tabulku předpovědí. (Obojí najdete v publikaci  ČG jako vzdělávací cíl pro každého žáka.) Odborníci u těchto metod zůdrazňují, že je nutné, aby žáci svou předpověď zdůvodňovali, protože jinak by se jednalo pouze o fantazijní spekulace.

Jenže…

Zkuste si představit, že jste ponořeni do příběhu a vtom vás napadne, že příběh by mohl pokračovat určitým způsobem. Co se nám v onom okamžiku právě odehrává v hlavě?

Momentálně jsem se pustila do knihy Muži, kteří nenávidí ženy a převídám, že Henrik Vanger zachrání časopis Milénium. Dohledávám si snad po této hypotéze argumenty pro a proti? Ve skutečnosti jsem si všimla jednoho detailu: z časopisu odcházejí inzerenti. Z toho usuzuji, že H. Vanger se stane inzerentem číslo jedna a tím časopis podpoří. (Neměla jsem tak úplně pravdu.) To ale znamená, že se mi předvídání odehrávalo v myšlenkách jinak, než jak to učím své žáky. Nejdříve si všimnu nejakého detailu nebo detailů, které si spojím dohromady, a pak teprve předvídám.

Je to už delší čas, co jsem o tomhle všem uvažovala. Od té doby jsem zkoušela pozornost žáků zaměřovat nejdříve na detaily, hovořila s mnoha učiteli a ptala se jich, jak si myslí, že tato dovednost probíhá. Uvažovala nad tím, co se děje, když si uvědomíme, že nám nějaký detail připomíná něco z naší zkušenosti nebo třeba filmu, zvažovala, zda je tento proces vůbec dělitelný na nejdřív a potom, nebo zda používáme oba směry procesu a jak to tedy vysvětlit žákům. A neměla odvahu s tím vyjít ven, abych nebyla považována za blázna, který pitvá něco, co ostatní považují za automatické. (pitvání = termín jedné z účastnic školení)

Jenže…

Náhodou jsem narazila na blog a knihu spisovatelky Vicki Vinton a všimla si, že uvažuje podobně. Ne o předvídání, ale o tvoření závěrů z toho, co čteme.  Její článek z 16. února 2012 nese název Induktivní, deduktivní, reduktivní: jaký druh myšlení požadujeme po svých žácích – a proč? Co mě v něm zaujalo?

V. Vinton v němž uvažuje o tom, že při výuce nazíráme na detaily buď jako na podporu svých tvrzení, nebo (ještě hůře) jako na překážku, která nám brání pochopit hlavní myšlenku. „Myslím, že tohle je nešťastné, protože detaily jsou vlastně bloky, ze kterých je vysvavěn text. Právě jimi autor konstruuje a prozkoumává postavy, situace, myšlenky a témata… A právě ty čtenář používá k vytvoření jakékoli myšlenky nebo interpretace…“ Zkušený čtenář vše činí automaticky – všimne si detailů, spojí je dohromady a zvažuje možný význam věty. Ale mnoho žáků neví, že právě tohle děláme. A právě tito žáci potřebují procvičit induktivní přemýšlení. Naneštěstí spousta pracovní listů, které nabízíme svým žákům, nepomáhá, protože podporuje přemýšlení deduktivní. Nejdříve po nich chceme hypotézu, kterou následně zdůvodňují. Učíme je hledat podpůrné argumenty (což je dobré), ale „explicitně neukazujeme, jak nejdříve přijít s myšlenkou, což je pro žáky ta nejtěžší práce“. Další problém s těmito deduktivními pracovními listy spočívá v tom, že dochází k redukci složitého celku, např. vlastnosti postav do jednoho slova (přátelský). Ale my jako zkušení čtenáři u tohoto zamyšlení nad postavami nesetrváváme. Rozvažujeme dál, jak se díky těmto vlastnostem bude postava potýkat s problémy, které před ni autor postavil. A její boj nám pomáhá přemýšlet o nějakém aspektu lidského světa.

Přemýšlení nad vlastnostmi postavy je tedy prvním krokem v dlouhém procesu, při kterém se snažíme proniknout do smyslu textu. A žáci potřebují nástroj, který jim umožní vidět onen neviditelný induktivní proces zkušených čtenářů.

I když V. Vinton hovoří o něčem mnohem složitějším (o tématu knihy) než já v případě předvídání, je náš postup podobný. Vychází od drobností a pokračuje v nějakou hypotézu. A nutí mě přemýšlet nad dalšími vynořujícími se otázkami:

• Jak učit děti, aby dokázaly samostatně najít důležité detaily? (Tj. ne pomocí mých otázek, které je nasměrují a manipulují jimi.)
• Jak je učit spojovat důležité informace (a jejich komentáře k textu) do smysluplných hypotéz, které budou stát za to, aby nad nimi uvažovali? (Tím nemám na mysli metodu Debata s autorem. Ta podle mě ukazuje pouze to, jaké otázky si zkušený čtenář klade, ale nevede k formulaci tématu.)
• Jak se dozvědět, jak postupují jiní učitelé (při čtení a při výuce)?
• Znamená to, že závěry z předvídání jsou také jen stavebními kameny, u kterých se nesmím zastavit? (Třeba je tím závěrečným cílem porovnávání způsobů, jak řešit určitý problém.)

Zajímalo by mě, co napadlo vás při čtení mého článku. Co se vám zdá nejdůležitější? Jaké otázky vám běží hlavou?

P.  Z. Sotolář k mému článku připojuje graf z knihy Zdeňka Mathausera Literatúra a anticipácia:  Charakter „speje k svojmu záverečnému vyzneniu, osudu, role, poslaniu.“ Velmi děkuji za toto doplnění, které dovysvětluje názory V. Vinton.