Předvídání a nadšení z přemýšlení

Po jedné nedávné hodině mluvnice se u mého stolu zastavil jeden deváťák – Ondra. Nervózní pohyby rukou naznačovaly, že by chtěl říct něco důležitého. „Víte, paní učitelko, jak děláme ty věci v literatuře, tak to mi nejde.“ Hrklo ve mně – představila jsem si ty spousty hodin nanic. Až pak pokračoval: „Ale mně se to stalo. Držel jsem v ruce DVD a předvídal jsem. A pak jsem dlouho hádal (= usuzoval), kdo vlastně bude ten vlkodlak. A když jsem nerozuměl, proč ty kulky nefungují, vrátil jsem film a vyhledal to místo, které mi to pomohlo pochopit.“

Byla jsem nadšená. Věděla jsem, že Ondra zažil něco, čemu E. O. Keene říká horlivost (fervent). Popsala bych to jako nadšení přemýšlením. Koncentrujeme se tak intenzivně, že se ztácíme ve zkušenosti myšlení, okolní svět mizí a my prahneme po dalším poznání. Vyzýváme sami sebe k dalšímu zápolení s pochopením.  (To Understand s. 51) Ondra si uvědomil, co si myslí, nalezl v tom procesu zalíbení a řídil své další kroky. Ukázkový případ metakognice. A jsem si jistá, že pokud tohle dokáže u filmu, jednou se mu to „stane“ i u textů.

Ondra pak navrhl, abychom se zkusili učit strategie u filmů, protože by to pro některé žáky mohlo být jednodušší. Vzpomněla jsem si na Cris Tovani, která vybízí k uvažování nad obrázky. Návrh se mi líbil, protože to znamenalo: pustíme si film a užijeme si uvažování. Jaký rozdíl od nedávného Kubova: pustíme si film (Obecnou školu), abychom to nemuseli číst a abychom si užili ty nejvyhlášenější hlášky. Ondra pochopil, že se v literatuře naučil především myslet a pracovat se svým myšlením. A nemyslím si, že by se jednalo jen o plané tlachání, protože tohle myšlenkové „tlachání“ mělo svůj daný cíl – umět v budoucnu samostatně uvažovat.

Ondra B., který zaslechl náš rozhovor (s Ondrou K.), namítl, že u takových filmů je přece snadné uhodnout, co se bude dít dál. Má samozřejmě pravdu – u některých takových filmů. Při obědě mi pak jistý kolega tvrdil, že on určitě při čtení nepředvídá. Na jedné straně tu tedy máme žáky, kteří uvažují o předvídání jako o procesu porozumění a jeho možnostech, a na druhé straně kolegu, který vidí předvídání podobně jako horoskop. Je to však jen pohled z jiné strany. Kolega, zvyklý uvažovat v pojmech dekonstrukce, postmoderna, zkrátka v pojmech literárněvědných, použil později trefný termín předporozumění, když hovořil o autorech, kteří své dílko prohlásili za detektivku, aby vyprovokovali jiný způsob čtení. (To nesouvisí jen s předvídáním, ale také se stanovením účelu pro čtení.)

Co si myslíte vy? Kdy jste naposledy předvídali? A kdy jste zažili nadšení z přemýšlení?