Hranice snahy

V poslední době hodně přemýšlím o tom, k čemu moje snažení se strategiemi je, pokud se o totéž nesnaží ostatní vyučující. Až jsem v jedné suplované hodině vybuchla. Jak to začalo? Ve slohu jsme se už asi měsíc zabývali tím, jak organizovat informace a vlastní myšlenky do organizátorů nebo alespoň zápisů, které by měly smysl. Které by dávaly smysl žákům samotným. Vždyť člověk se přece neučí tím, že opíše půlku učebnice nebo zápis diktovaný učitelem. Učí se organizováním, procesem vlastního myšlení, při kterém hledá obecnější kategorie, do kterých informace sedí, propojuje informace, propojuje znalosti z jiných předmětů, klade si otázky, vyjasňuje si, co neví… O totéž jsem se snažila i v literatuře a v menší míře také v mluvnici.Zdálo se, že hodně lidí pochopilo, o čem mluvím. Jenže po slohu mají přírodopis. Někteří učitelé se také snaží vést žáky k vyhledávání důležitých informací a shrnování. Klobouk doků před nimi. Bohužel by měli žáci pochopit, že tohle je pouze část z dovedností, které mají zvládat. A tak mi někteří řekli: „Takhle to děláme v přírodopisu. Takhle mi to stačí a paní učitelce taky.“ Jaképak další organizování?  „Vždyť pár z těch žláz už mám zapsaných (= opsaných), tak proč bych je měl psát znovu?“

Trápí mě nejen to, že někteří vyučující vůbec nezačali hledat jiné cesty výuky, ale také to, že naše omezené vědomosti považujeme za dostačující. Jak se nedokážeme domluvit my dospělí, a přesto požadujeme po žácích splnění kompetence komunikativní. Jak jsem se musela i u těch chápavějších (v mém slova smyslu) znovu rozčílit a znovu vysvětlovat smysl, který jim opět uniká. Jak musím znovu začínat od začátku. Trápí mě mé vlastní chyby.

Já vím, že p. Hausenblas říká, že aplikace takových postupů ve školství potrvá 20 – 30 let, ale nejsem si jistá, zda to moje nervy po tu dobu vydrží. Dnes mi moje práce připadá zbytečná.