O zápisech

Dnes budu pro některé učitele hodně kacířská. Do tohoto článku jsem se pustila, abych si sama ujasnila myšlenky, o kterých jsem se dohadovala s paní učitelkou přírodopisu. Co změnilo můj názor z toho obvyklého na kacířský? Před dvěma lety jsem se poprvé seznámila se systémem Cornell. Byla jsem nadšená! Začala jsem plánovat psaní zápisů tak, abychom ho mohli použít. Jenže pak jsem si uvědomila, že ono se jedná o pěknou řádku dovedností, které by žáci museli zvládnout, a celý plán jsem odložila na dobu, kdy já sama budu celému systému rozumět. Druhým popohnáním byla na jistém kurzu drobná zmínka přednášejícího. Pokud si dobře vzpomínám: „Aby zápisy měly smysl, musely by vypadat úplně jinak.“ Jako jediný přednášející nás při kurzu požádal (a to jsem obdivovala – nenutil, ale požádal… protože já obvykle nutím), abychom si dělali na kraj zápisky o tom, co si myslíme. A z toho všeho vznikly moje názory na zápisy.Takže proč psát zápisy jinak? K čemu má takový zápis sloužit? Jen k záznamu infomací? Jako podklad pro učení = papouškování? Takový zápis bych nazvala statický, tj. opsat zápis z tabule nebo i vypsat si nejdůležitější informace (Už to je obtížná dovednost!) – a pak si je doslova nacpat do hlavy neustálým omíláním téhož. Co kdyby ale zápis sloužil jako prostředek k zapamatování informací (jeden z prostředků vzhledem ke stylům učení). Změna statického cíle na zápis – proces by umožňovala propojit učení a psaní v jeden celek tak, aby zápis měl smysl pro žáka samotného, a nesloužili by jen k odpapouškování učiteli.

Co znamená, že zápis má smysl? Tady své poznámky rozvětvím do několika odstavců. 1. Jistě musí obsahovat základní informace (Pro ty by mělo být oporou vysvětlení nebo osnova učitele). 2. Zápis by měl být zorganizovaný tak, aby jednotlivé informace byly propojeny na základě určitého kritéria. 3. Mělo by se uplatnit metakognitivní myšlení žáka. 4. Dodejte si vlastní podmínku, např. plánování zápisu s ohledem na znalost svého učebního stylu, Bloomovy taxonomie, práce s barvami…

1. Základní informace. V zápisu jako procesu neznamená, že oporou nebude učitelův zápis nebo vysvětlení (nebo někoho jiného), ale že budeme předpokládat organizaci nebo tvorbu zápisu žákem samotným. Např. pro opakování na písemmou práci v 6. třídě jsem na tabuli měla předepsanou tabulku: teorie/najdi příklad/vytvoř příklad/na co si dát pozor. Sloupec najdi příklad trénoval vyhledávání informací, sloupec vytvoř příklad syntézu (podle Bloomovy taxonomie), poslední sloupec sloužil samostatnému myšlení, každý si mohl určit, co mu dělá problém a čeho si všiml až v této hodině. Pouze první sloupce byl určen mnou a i ten, pokud bych měla čas, mohly dát dohromady děti.

2. Organizace. Informace by měly být seřazeny tak, aby na sebe navazovaly. Což může obstarat i dobře vysvětlující učitel. Ale aby se žáci stali samostatně uvažujícími tvory, měli by jistá propojení nacházet samostatně. Znamená to hledat jistý organizační prvek, podle kterého si zápis předepíšu (a který mohu předvídat). Např. u rozvíjejích větných členů je jím pro mě slovní druh, na který se větné členy vážou. Přívlastek kreslím jako kruh zvlášť, do kruhu napíšu 1. Předmět a příslovečné určení nakreslím jako Vennovy diagramy, doprostřed napíšu čísla 2 a 5, do kruhu s příslovečným určením 6. (Nikdy jsem nechápala, proč je pro žáky tak těžké si tyto informace zapamatovat, až jsem jim začala kreslit obrázky.) Nebo u zápisu slovíček učím žáky rozdělovat si slovíčka do různých „škatulek“ (Tady využívám kartičky, a tedy i trochu jiný styl učení.), např. lehká, těžká, jednoslovná, začínající na w, připomínající nějaké české slovo… Tj. učím se s nimi, neřeknu jim: „Opište si slovíčka za domácí úkol.“ Takový zápis smysl nemá! Už mě začínáte chápat? (Jiné příklady:  U vynálezu žárovky předvídám organizaci podle základních informací, tj. kdo, kde, kdy, jak, proč… A tady se většinou žáci začnou smát a říkat: za jaké podmínky, za jakým účelem… U slov, kde je potřeba si zapamatovat předpony s-, z-, vz- např. vytvořit si větu, která by obsahovala zadaná slova.) Někdy je princip organizace hloupoučký, ale je to dobrý začátek. Kdybych jen vybírala to nejpodstatnější z textu, psala bych informace pod sebe a neuvažovala o propojování. Právě proto je tak těžké naučit se zápisy od učitelů. Žáci je vnímají jako izolované informace.

3. Metakognitivní myšlení. Tak tady začnu své oblíbené téma: strategie jako nástroje myšlení. Co musí žák znát, aby mu zápis pomohl myslet?

  • Vědět, kdy je potřeba si něco představit a nakreslit to. (strategie vytváření představ) To tedy neznamená říct žákům, aby si nakreslili obrázek.
  • Podporovat svou zvídavost dalšími otázkami (strategie kladení otázek)
  • Uvědomit si, co vlastně nechápu. (strategie sledování porozumění)
  • Vědět, že některé odpovědi mohu vyvodit (vyjasňování a usuzování)
  • Rozpoznat, která část mých znalostí a zkušeností mi umožňuje pochopit učivo. (propojování)
  • Předpovědět, jak bude zápis (učivo) organizováno. (předvídání)

Změna statického cíle na proces přináší možnost měnit zápis v závislosti na stupni porozumění, tj. přidávat k němu další a další poznámky, vracet se k němu a přepisovat za účelem další organizace. (Víte, kolikrát jsem já přepisovala (znovuorganizovala) své poznámky o strategiích?) Takový zápis by měl smysl, protože by byl potřebný déle než do následující písemky. Samozřejmě to předpokládá, že žáci by měli mít možnost zaznamenávat své myšlení během hodiny, nejen na závěr (…tak si teda opište zápis…) nebo „jen“ v reflexi. (To jen je v uvozovkách proto, že pokud učitel dospěl k tomu, že žákům dává prostor na organizaci alespoň v reflexi, dosáhl maxima v České republice.) A to zas předpokládá, že se žáci musí naučit myšlenkovým dovednostem ve „čtení“ (ne ve smyslu čtení textu, ale čtení jako interperetaci, jeho chápání a hodnocení) učiva. A také sociálním dovednostem, protože tak, jak „čte“ učivo soused, mu může významně napomoci. (Nečetli jste náhodou Reciprocal Teaching at Work?)

Proto jsem tak dlouho nechápala kužel zkušeností, téma měsíce. Na vrcholu je totiž čtení, ze kterého se toho prý naučíme nejmíň. Pokud bychom však učivo „četli“ správně, správně s ním pracovali – přeorganizovávali – pak bychom se snesli dolů k základně, a přesto zůstali na vrcholu. Možná je kužel zkušenosti vícerozměrný, stejně jako je vícerozměrná Bloomova taxonomie. (Najděte si revidovanou verzi a pochopíte, o čem mluvím.)

Na začátku jsem říkala, že jsem svůj plán odložila. Takže kde se po takových chytrých úvahách nacházím já? U vysvětlování správného myšlení žákům, u toho, že sama sebe učím, jak učit tímto zůsobem, kdy hledám, navrhuji správnější postupy, zavrhuji ty, které se neosvědčily nebo nejsou v zóně mého (nebo žáků) nejbližšího vývoje. Netvrdím, že jsemv konečné fázi, protože cesta k výuce tímto způsobem je měnící se proces správného „čtení“  (ve smyslu interpretace) výuky. A hlavně neříkám, že na to nemám čas! (Což je nejčastější argument učitelů, aby nemuseli vyučovat klíčové kompetence.)