Když zuřím …

Zuřím. A někdy hodně…

Z chování žáka nebo žáků, z činů vedení školy…. a někdy i sám ze sebe. Jsem zkrátka člověk, který podléhá emocím a ne stroj.

  Modelová situace ve 3. třídě. Aleš ráno přišel do školy a hned u šaten se popral s Karlíkem. Inu, jsou to kluci. Domluvím jim a připomenu třídní pravidla chování. Dvě hlavičky odkývají vše, co jsem řekl a vzorně odříkají pravidla. Mohu být na svoji výchovu pyšný.

  O přestávce Aleš běhá po třídě a shodí Pavlínce její věci z lavice. Aleš se jí ještě vysměje a udělá na ní dlouhý nos. Pavlínka pláče a předpisově jde za mnou, dodržujíc tak pravidlo, že když si nevím rady, vyhledám učitele. V tu chvíli pochopitelně volá maminka nemocného žáka, aby ho omluvila a zjistila, cože se bude brát ve škole. Hovor rychle vyřídím, uklidním Pavlínku, zavolám Aleše, ten se omluví, odkývá moje ponaučení a vzorně odříká třídní pravidla slušného chování. Zvoní, nutný odchod na WC se odkládá. Pýcha z vlastní výchovy mizí.

  O hodině pracujeme ve skupině. Aleš si neudělal domácí přípravu, odmítá pracovat a zeptal se Alexe, jestli nechce do ciferníku. To Alex nechce, ale nabízí souboj s pravítky. Ostatní členové skupiny se vzorně hlásí a chtějí problém řešit.   Jakékoli iluze o mé výchově definitivně končí, v hlavě mi probíhá legendární věta školníka Filche ze  školy kouzel v Bradavicích, že mu chybí školní mučírna a následné úpění trpících žáků. PhDr. Jana Nováčková, jejíž kurs Respektovat a být respektován jsem absolvoval, by ze mě neměla v tuto chvíli radost.

  Moje tvář rudne, Alešova bledne….

  Naštěstí si v poslední chvíli upamatovávám na jednu starou techniku. Aleše pozvu a posadím si ho vedle sebe na židli. Potom ho požádám, aby chvilku počkal, že zadám práci zbylým žákům a pak se mu hned budu věnovat.

  Po zadání instrukcí si sednu k Alešovi čelem, ale dívám se upřeně kousek vedle něj. Žáci nás oba vidí sedět z boku proti sobě. V představě si imaginačně představím krásně zářící slunce nebo krásně usměvavého chlapce. Je to pro mě jakási dobrá duše Aleše, se kterou si potřebuji promluvit. Začínám k ní nahlas mluvit přibližně toto:

 „Drahé Alešovo dobré Já (srdce, duše … to podle libosti učitele). Jsem teď na Aleše dost rozzlobený a skoro se přestávám kontrolovat, protože ….následuje výčet konkrétních Alešových provinění… Rád bych mu poradil, aby si nyní sednul a začal pracovat. On mi ale připadá zcela mimo, takže potřebuji pomoci, aby udělal …následují konkrétní pokyny… Teď se půjdete posadit a za chvíli to zkusím Alešovi říci. Budu potřebovat tvoji pomoc.“

 V době řeči se uklidním a začnu logicky uvažovat o dalším postupu. Čas přemýšlet měl i Aleš, který se vrací do lavice ke své skupině.

  Ostatní děti samozřejmě moc nepracovaly, ale pozorovaly, co se děje. Nevadí, vždyť to jsem vlastně chtěl. Chtěl jsem, aby viděly, že i v případě vzteku se dá komunikovat s tím, na koho máme vztek.

  Za chvíli přicházím k Alešovi a věcně řešíme problém. Aleš se zapojuje do práce skupiny, omlouvá se Alexovi a přijímá pokyny na nápravu jeho nepřipravenosti na hodinu  – dodělá svou práci pro skupinu o přestávce.

  Možná máte to štěstí a vztek se vám vyhýbá. Přeji vám to. Ale kdyby někdy přeci jen náhodou, tak mně tato technika docela pomohla a pomáhá.