- Přístup široké veřejnosti k dětem nelze změnit ani během úctyhodných tří dekád od pádu totality, tedy uvolnění poměrů ve společnosti
- Taktéž české školství prokazuje reformovatelnost dle některých odborníků velmi spornou až omezenou
- Česká škola však, na rozdíl od zbytku populace naší země, prošla velmi dramatickou proměnou
Je to již dávno tomu, kdy se říkávalo, že tu nejvyšší autoritu mají farář, lékař a učitel. Dnešní společnost má zcela jiná měřítka, ačkoli dosažení jistého stupně vzdělání, moudrosti či životních zkušeností je společností stále vysoce honorováno. Vzhledem k společensko – vědeckému pokroku, postupnému propojování a liberalizaci světa však logicky nelze výše zmiňované kvality hledat u takto omezené skupiny lidí. Vývoj tímto směrem nabral na obrátkách v posledních desetiletích, ačkoli totalitní režimy dvacátého století nás značně přibrzdily či dokonce posunuly zpět.
Až teprve sametová revoluce a návrat k demokratické tradici Československa znamenal pro školství tolik požadované reformy. Tyto byly nařizovány a prosazovány shora, ale jejich uskutečňování se odehrávalo, a dá se říci, že stále odehrává, zdola. Tato vnitřní proměna byla zpočátku velmi dramatická, až skoková. Následný vývoj však mnohdy ustrnul na mrtvém bodě, či se posunuje vpřed jen velmi pomalu.
Výše zmíněnou transformací je myšlena především proměna tradičních státních škol, avšak k celkovému příznivému stavu českého školství nemálo přispívá rozvoj a rozšiřování nabídky alternativních škol či zavádění inovativních školních vzdělávacích programů a metod. Doslova tahounem posledních let v zavádění inovací je pak soukromé školství, jehož úloha především ve velkých městech velmi narůstá a které se snaží uspokojit náročnější střední třídu ve velkých městských aglomeracích. O této ještě bude řeč níže, celá problematika však vydá na samostatný článek.
Nemá smysl zde polemizovat nad tím, kolik procent českého učitelstva pamatuje doby minulé a jak velkou část učitelské obce naopak tvoří mladí progresivní pedagogové. Faktem je, že poměry v českých školách jsou velmi liberální, alespoň co se metod týče. Očekávané výstupy kurikula na jednotlivých stupních školské soustavy jsou obecnými formulacemi a tedy mohou postihnout velice široké spektrum lidského vědění. České školství jde zkrátka v klíčových otázkách správným směrem a příčinou tohoto stavu jistě nebude nic jiného než to, že si generace reformních pedagogů, jimž vděčíme za zpracování oněch reforem, vychovala a stále na pedagogických fakultách vychovává své nástupce.
Ve školství se velmi rozvolnily poměry, příznivý vývoj tedy může přijít takřka hned. Proč tedy nepřichází? Proč úroveň znalostí českých žáků v mezinárodním srovnání klesá? A je vůbec tato úroveň správným měřítkem kvality školství či celé společnosti? Odpovědi na tyto otázky se zdají být neřešitelným problémem, ve skutečnosti jsou však velmi jednoduché. Společnost se v čase mění velmi pomalu a školství je jen jedním z jejích mnoha fragmentů, jedním z dílků mozaiky. To, že byly nastaveny podmínky pro rozvoj ještě neznamená, že se tento rozvoj uskuteční. Jinými slovy, česká společnost byla nasměrována na jistou cestu, ale zatím nervózně přešlapává na místě a pokud se pohla vpřed, bylo to nanejvýš pár kroků.
V čem tedy spočívá ona vnitřní proměna školy? V přehledné tabulce lze vidět některé hlavní rozdíly ve školství před a po transformaci.
| Školy před vnitřní reformou | Školy po vnitřní reformě |
| Vzdělávání založeno na přenosu státem požadovaného kurikula | Vzdělávání založeno na přirozeném rozvoji lidské bytosti |
| Děti pasivně přijímají učivo | Děti jsou aktivní součástí svého učení |
| Motivace je vynucována používáním odměn a trestů | Individuální rozvoj je dítěti zároveň odměnou a proto přináší vnitřní motivaci k dalšímu učení |
| Převažuje rozvoj intelektuální | Důraz na propojení intelektuálního, sociálního, emočního a duševního rozvoje |
| Učení je rozděleno do vyučovacích předmětů a dle osnov je regulováno, co je dítěti předáno | K pochopení a poznání dochází skrze budování vlastní zkušenosti s daným problémem |
| Děti mají své pevně stanovené místo a vždy bez vyrušování poslouchají výklad učitele | Děti si zvolí pracovní místo a polohu při učení, která jim vyhovuje a učí se diskutovat a zároveň nerušit ostatní |
| Děti se učí z učebnic v čase, který je stejný pro všechny | Děti se učí svou vlastní rychlostí a jsou podporovány ve svých vlastních zájmech |
Jednou z nejdiskutovanějších a nejviditelnějších proměn v současném školství a celé společnosti je vztah dospělého k dítěti. Z výše uvedené tabulky můžeme vypozorovat, jakým způsobem by se tento vztah měl asi proměňovat. Nutno říci, že u nastupující generace učitelů i rodičů skutečně můžeme pozorovat v tomto smyslu pozitivní změny. Stále více můžeme vidět takový přístup k dětské osobnosti, který skutečně podporuje růst individualit, důraz na nezávislost, odpovědnost a kompetentnost dětské bytosti. Velkou proměnou prošlo také vnímání odlišnosti. Odlišnost není vnímána jako nebezpečí nebo hrozba. Odlišnost je přirozený a žádoucí stav, který může zaručit vyvážený rozvoj.
Toto progresivní vidění světa a lidí v něm žijících je však stále velmi omezeno na úzkou sociální skupinu lidí a mohli bychom říci, že je zde i omezení v místě a čase. Mluvíme o střední třídě a lépe situované (vyšší) střední třídě žijící na okrajích velkých měst, typicky Prahy, Brna a dalších krajských měst v posledních letech. Tuto střední třídu můžeme nazvat nejsamostatnější, nejkompetentnější a nejméně problémovou skupinou obyvatel naší země. Jsou to obvykle lidé s vyšším vzděláním, nadprůměrnými příjmy a dobrým rodinným zázemím.
Co však v naší společnosti stále převládá, je ono tradiční vidění dítěte jako bytosti téměř nesvéprávné, nekompetentní a zcela závislé na dospělé osobě. To není ostatně nikterak překvapivé, neboť v poslední době můžeme v naší zemi jako celku pozorovat odklon od liberálních hodnot a postupný návrat k centrálně řízenému státu s velmi malým dílem kompetencí a svobody rozhodování pro jednotlivce. Tuto nelichotivou bilanci můžeme zvrátit pouze a jen naší občanskou aktivitou, konstruktivní kritikou systému a v neposlední řadě dlouhodobou a vytrvalou prací pro společnost a nikoli jen pro sebe. K změnám politicko-ekonomických poměrů pak může dojít v jakýchkoli volbách. Změnit přístup k dítěti tedy znamená, změnit přístup k sobě samému a k chápání okolního světa. My jsme jeho součástí, máme tedy přirozené právo o něm spolurozhodovat a máme povinnost do něj zahrnout naše děti, neboť oni jednou tuto úlohu po nás převezmou.
Na co bychom neměli zapomínat při výchově a vzdělávání dítěte?
Děti nejsou jen nepopsanými deskami či prázdnými nádobami, do kterých postupně vkládáme správné vzorce chování, návyky a vědomosti. Dítě se rodí jako bytost, která je zvídavá, aktivní, schopná a kompetentní.
Předsudky či stereotypy, které sami máme, postupnou a dlouhodobou mimovědomou interakcí předáváme dítěti. Měli bychom proto s dětmi diskutovat, ptát se na jejich potřeby a především dát dítěti dostatek podnětu, aby si vytvořilo vlastní obraz o světě a pouze nepřebíralo naše konstrukty o světě.
Dítě nemusí být závislé na rodiči při obstarávání základních ani jiných potřeb už od velmi nízkého věku. Stačí si vyhradit čas a dítěti vysvětlit a ukázat, jak by mohlo při určitých činnostech doma pomoci. Dítě se pak velmi snadno učí sebeobsluze a získává nezávislost a zodpovědnost.
