Rozjezdový mumraj

Letošní rozjezd je v družině trochu chaotičtější – dětiček se přihlásilo 44 a já jich můžu mít v oddělení maximálně 30, takže se tenhle týden řeší organizace a ladí provoz.

Včera jsem musela na chvíli zabavit 42 dětí a to ať se mi pak někdo diví, že moje mimika není úplně standardní. Pravda je, že děti jak přibité poslouchaly moje vyprávění a s kamenným obličejem a monotónním hlasem bych toho asi nedosáhla 🙂

Malé včerejší roztomilosti s novými prvňáčky:

• nejmenší prvňačka V. si ušpinila trochu okraj svetříku při obědě, teda ona ne, udělala jí to nová spolužačka A., znáte to, to já ne to on(-a).  A nic na tom nemění, že ušpinění od omáčky bylo nepatrné, jenže V. brečela, že to tam nemůže mít a ať jí to „uščíhnu“, hezky jsem s ní rozprávěla, jak jí to teta vypere a že to není ani vidět a že kdybych to stříhala,  svetřík by se jí rozpáral. V určeném čase jsem jí s bratrem poslala na autobus a další prvňačka N. jí to umazání ochotně tedy venku ustřihla. To vše pak jen vím z vyprávění paní uklízečky, která si TO vše na zastávce vyslechla…

• venku bylo včera krásně, a tak jsme s dětmi před odchodem na hřiště chvíli trávili  před pavilonem a za okamžik koukám, co tam za keři ten jeden prvňáček dělá. Asi budoucí umělec – hezky si natrhal kdoule, vyhrabal hlínu, nanosil klacíky a skrytě maloval na naši nově opravenou žlutou zeď – dnes ráno to myl kartáčkem z domova a naštěstí to šlo dobře dolů. Já mám tedy pro „umění a tvoření“ pochopení, ale zde jsem pochopitelně musela umělecké ambice zarazit, ale už plánujeme velká legální „plátna“.

• další prvňáček (mimochodem jeho otce jsem měla kdysi ve školce) se zase na vycházce urazil na kamarádku a nechtěl se s námi vrátit a držel se konstrukce lanovky a vztekle prskal na spolužačku (opět A.), a tak jsme se s „třeťáky“  teď už mazáky vědoucně usmívali, kolik dětí letos budeme muset „vychovat“…

Dneska mi říkala nová paní uklízečka: „Já tak na vás koukám, vy jste i zdravotní sestřička a všechno možné.“ Ráno jsem řešila vícero bolení bříška, blinkání nebo odpoledne telefonické buzení tatínka za pomoci zaměstnané maminky, aby si vyzvedl zapomenutou dcerku.

A jen doufám, že po neklidném rozjezdu nastane čas pro naši DRUŽINIÁDU, aniž bych se musela rozkrájet.
Doufám také, že občas nalákám na pomoc druhostupňáky, se kterými se budu letos bavit s fyzikou. Už mají naplánovanou fyzikální šou pro „moje malé“.

(Pozn.: Dnes po příchodu domů jsem zatoužila dělat „paní“ v tiché galerii. Pravda, hned jsem si už plánovala, co vše bych tam mohla připravovat za programy pro školáky, rodiny s dětmi a vůbec…)