Můj milý deníčku
Nevíš, proč dnes nemohu usnout? Proč se mi v hlavně honí divné myšlenky a já neumím najít jejich začátek ani konec? Třeba je to tím tatínkem, který si se mnou dnes mile a uvolněně povídal o své dceři a o tom, že nebude mít na vysvedčení vyznamenání, protože bude mít čtyři dvojky. Mrzelo ho, že jedna z nich je z vlastivědy, na kterou se Anička vždy skvěle naučí a připraví. Jeji práce v hodinách však na jedničku není. Dokáže se pamětně naučit, ale za týden už si skoro nic nepamatuje. S logikou je to horší. Tatínek akceptoval mé argumenty. Byl na mé straně, ale přece. Vím, že jsem udělala dobře. Vím, že jsem zvolila „spravedlivou“ známku. Tak proč na to musím stále myslet? Proč to nejde změnit? Chtěla bych jí dát ještě šanci, ale to prostě nemá cenu a není to řešení. Jako už mnohokrát, tak i dnes jsem naštvaná, že musím známkovat. Je spravedlivé strkat někoho do škatulky k ostatním, kteří jsou úplně, ale úplně jiní? Dnes bych si přála, aby známky neexistovali a já bych mohla napsat krásný dopis (slovní hodnocení) Aničce a jejím rodičům. Napsat, jak moc je šikovná a snaživá, napsat, co je nutné ještě zlepšit atd. atd. Stejně to udělám. Ale ta hloupá známka – to obyčejné číslo zůstane. Rodiče a možná i Anička ocení mé snažení s napsáním dopisu, ale pro ně bude stále podstatná ta dvojka. Stejně tak pro další paní učitelky v dalších ročnících a na dalších školách. Je tak těžké známkovat. Možná by se mělo známkovat i v zaměstnání. Pak by si snad dospělí uvědomili, jak je to nespravedlivé. Dobrou noc, můj kouzelný deníčku
Petra Boháčková
23. 6. 2009 at 7.38Já myslím, Petro, že rozumné rodiče ta známka trápit nebude.
Obzvlášť spolu s Vaším milým diplomem nebo dopisem. 🙂 Bohužel, i mě
trápí, že dvojka u jednoho znamená, že mu tak tak utekla jednička a
u jiného že utekl trojce. Prostě není dvojka jako dvojka. Dokud ale budou
na středních školách přijímat podle průměru, pravděpodobně se ohledně
známkování nic moc nezmění.
Oldřich SUCHORADSKÝ
23. 6. 2009 at 21.13Musím za váš upřímný příspěvek vypsat radost z toho, že nás tu po
roce existence tohoto blogu se tu konečně „bloguje“. Celý rok jsem se tu
cítil tak trochu jako poustevník. Jsem šťastný, že se ten náš malý
ostrůvek začíná zalidňovat.
A takovými upřímnými vyznáními, jako je to vaše.
Kvůli známkám jsem se kdysi také hodně natrápil. Ale věřte, že pro
život nejsou známky tak moc důležité. Podstatné je, co jste svým žákům
dala , co jste je naučila. Z vlastní zkušenosti vím, že právě ti žáci,
kterým jsem nepovoolil a ohodnotil je „spravedlivě“ (musím to dát do
úvozovek, protože žádné spravedlivé hodnocení nikde neexistuje), mi při
setkáních po létech nejvíce děkovali. Výše postavená laťka motivuje a
nutí dokázat, že jsem lepší, než jak mne okolí hodnotí. Pokud laťku ale
lacině snižujeme, zároveň tím stahujeme dolů ambice a snahu svěřeného
žáka.
Rozhodla jste se správně a ničeho nelitujte. Život není jenom
o známkách. Také bych je zrušil a moc rád! Ale se slovním hodnocením
mám také určité problémy. Hledání vhodných slov a utápění se ve
slovesných cvičeních je podle mne stejnou slepou uličkou, jako ty
nešťastné známky. To hlavní jsem chtěl napsat hned na začátku: Není
důležité jakým způsobem honotíte, ale čím jste se na svém svěřeném
žákovi trvale zapsala do jeho vývoje. To je to podstatné. Většinou to ale
vaši žáci poznají a ocení až později, v životě. A jestli to bylo na
jedničku, nebo na dvojku, nebo jestli jste mu to vyjádřila pěknými slovy,
to už ho dávno nezajímá.
Mgr. Hana Pilařová
23. 6. 2009 at 22.46Já myslím, že cílem by mělo být „soudné“ sebehodnocení dítěte.
Pokud dítě dokáže samo pojmenovat, co umí a co ne, v čem je dobré a co
mu nejde, a bude hledat cestu ke zlepšení a dalšímu vývoji, pak si myslím
nebude přechod na známky tak podstatný. Samozřejmě, že dovednost
spravedlivě se ohodnotit, je třeba budovat a rozvíjet. Ze své praxe vím,
že většina dětí se přeceňuje, hodně se jich podceňuje a velmi málo se
vidí střízlivýma spravedlivýma očima.