Večer 21. 6. 09

Můj milý deníčku

Nevíš, proč dnes nemohu usnout? Proč se mi v hlavně honí divné myšlenky a já neumím najít jejich začátek ani konec? Třeba je to tím tatínkem, který si se mnou dnes mile a uvolněně povídal o své dceři a o tom, že nebude mít na vysvedčení vyznamenání, protože bude mít čtyři dvojky. Mrzelo ho, že jedna z nich je z vlastivědy, na kterou se Anička vždy skvěle naučí a připraví. Jeji práce v hodinách však na jedničku není. Dokáže se pamětně naučit, ale za týden už si skoro nic nepamatuje. S logikou je to horší. Tatínek akceptoval mé argumenty. Byl na mé straně, ale přece. Vím, že jsem udělala dobře. Vím, že jsem zvolila „spravedlivou“ známku. Tak proč na to musím stále myslet? Proč to nejde změnit? Chtěla bych jí dát ještě šanci, ale to prostě nemá cenu a není to řešení. Jako už mnohokrát, tak i dnes jsem naštvaná, že musím známkovat. Je spravedlivé strkat někoho do škatulky k ostatním, kteří jsou úplně, ale úplně jiní? Dnes bych si přála, aby známky neexistovali a já bych mohla napsat krásný dopis (slovní hodnocení) Aničce a jejím rodičům. Napsat, jak moc je šikovná a snaživá, napsat, co je nutné ještě zlepšit atd. atd. Stejně to udělám. Ale ta hloupá známka – to obyčejné číslo zůstane. Rodiče a možná i Anička ocení mé snažení s napsáním dopisu, ale pro ně bude stále podstatná ta dvojka. Stejně tak pro další paní učitelky v dalších ročnících a na dalších školách. Je tak těžké známkovat. Možná by se mělo známkovat i v zaměstnání. Pak by si snad dospělí uvědomili, jak je to nespravedlivé. Dobrou noc, můj kouzelný deníčku