Pány učitele bez VŠ vzdělání, hromadné propadání mých kamarádů … Asi to bylo tehdy v 60. letech hodně jiné.
Začnu-li svými učiteli, pak je třeba zdůraznit, že šlo skutečně z velké části o učitele–muže. Pánů (soudruhů spíše ne) učitelů bylo asi stejně jako žen-učitelek, převažovali starší se středním vzděláním, absolventi učitelských ústavů zrušených v roce 1948. Jak tito pánové učili? Různě – nevím, zda by se dalo říci, že byli lepší nebo horší než ti mladší s VŠ vzděláním, rozhodovala osobnost. Oni sami byli na své vzdělání hrdí – někteří tvrdili, že jejich příprava byla orientovaná na praxi a že oni jsou tedy ti správní učitelé. Později jsem se setkával s podobnou chválou pedagogických fakult pro jejich praktické zaměření – právě od takových absolventek, které jim ale reklamu na 100% nedělaly.
Byli lepší mladší učitelé (spíše učitelky) s VŠ vzděláním? Těžko. Moje nadšení pro vzdělávání ochablo rychle po nástupu do 6. třídy, kterou jsem tehdy ze své perspektivy bral skoro jako VŠ. První náraz byla písemka z matematiky, diktát na velkou násobilku, něco jako 6×12 a podobně. Dostal jsem 5. Na mou nesmělou a překvapenou námitku, že jsem měl všechno správně, přišla odpověď, že jsem to určitě opsal, že mi chybí výpočty. Ptal jsem se jaké výpočty, že tohle přece znám zpaměti, ale mladá s.učitelka řekla, že to není možné a tím to končilo. Podobně jsem narazil, když jsme si za DÚ měli napsat poznámky o lišce. Vzal jsem svou oblíbenou knihu Nauka o myslivosti a vypsal zajímavé údaje včetně toho, že liška dokáže lézt po nakloněných padlých stromech. Byl jsem poučen, že takhle se poznámky nepíšou, že mají být co nejkratší – jenže proč psát co nejkratší poznámky o lišce, kterou každý zná? Takže jsem v krátké době pochopil, že je lepší na sebe moc neupozorňovat a hlavně se přehnaně nesnažit. (To mi připomíná zážitky jednoho z mých malých příbuzných před asi 10 lety – s oblibou sledoval Tv dokumenty o přírodě a vědě a dokonale si vše pamatoval. Při vyučování pak opravoval svou paní učitelku ve 4. třídě, když řekla něco špatně. Nepsal DÚ, protože mu připadaly zbytečné a moc jednoduché. Paní učitelka jeho mamince opakovaně posílala vzkazy a telefonovala, doma kluka trestali. DÚ musel dopisovat, aby nekazil ostatní. Těšil se na 2. stupeň ZŠ, že tam bude líp. Jak tam pak dopadl, to nevím.)
Co jsem se tedy vlastně za 4 roky na 2.stupni ZŠ opravdu naučil? Něco snad ano. Učil jsem se ale většinou mimo školu. Když to zvažuji zpětně, tak mě překvapí, že jsem se ve škole naučil hlavně dějepis (pak také ruštinu). Z dějepisu bych se něco naučil i sám, ale s výraznými mezerami. Dozvěděl jsem se o Římě, o starém Řecku a starořeckých bájích. Škola mě také dala souhrnnou informaci o husitských válkách ( i když ideologicky zabarvenou). Konečně pak jsem se v 9. třídě dozvěděl, jak v hospodě Pod kaštanem založili sociální demokracii, později a jinde KSČ, o nástupu Gotwalda do jejího vedení atd. To poslední nemyslím ironicky – dodnes oceňuji, že tyto informace znám, jsou potřeba. (V té době mi ale toto učivo připadalo jako pěkná nuda – ale řekněme si upřímně, nuda částečně ke vzdělávání patří. Probírat něco systematicky musí být občas otrava.) Jak nás učili dějepis? Většinu nás učil starý pan učitel, absolvent učitelského ústavu. Nebyl zvášť chytrý, učil tradičně, ale zpětně mi dochází, že svým způsobem asi dobře – vždyť si toho z dějepisu pamatuji snad nejvíc. Absolventka FF, která mě učila dějepis na SŠ, byla sice chytřejší a vzdělanější, ale od ní si snad nepamatuji nic. Pamatuji se, že pan učitel učil se zaujetím. Bylo znát, že mu na dějinách a hlavně na našich znalostech českých dějin záleží – patřil ještě ke generaci, která byla hrdá na svůj národ. Šlo asi taky o to, ža na rozdíl od jiných předmětů byly dějiny podávány jako příběh (a místy i zajímavý). Na ZŠ jsem se také naučil ruštinu a to docela dobře. Paní učitelka dostávala záchvaty vzteku, vždy zrudla a křičela. Dávali jsme tedy pozor, kdo byl trochu k tomu, tak se něco naučil. Na SŠ jsem pak byl oceňován, že umím rusky plynule číst – po letech studia ruštiny to tehdy asi nebyla samozřejmost. Jeden rok se mi moc líbila hudební výchova – zahrnovala poslech vážné hudby, vyprávění o skladatelích (jiné roky to bylo jen nucené zpívání lidových písní, jejichž texty jsme si nepamatovali).
Zvláštní předměty byly „dílny“ a „pozemky“. Z dílen jsme jeden rok pravidelně se skupinkou spolužáků utíkali do kotelny a povídali si tam se školníkem. Bylo zajímavé vidět celé prostředí a veliký kotel, kterým se vytápěla rozsáhlá budova. Pozemky znamenaly vedle občasného úklidu okolí školy hlavně sezení ve třídě a víceméně zbytečné klábosení. Pamatuji si, jak s. učitelka vyprávěla, že její manžel doma zabíjí slepice na polévku tak, že je střelí vzduchovkou do hlavy. (Tahle s.učitelka se později stala komunistickou zástupkyní ředitele školy a po listopadu 89 první nekomunistickou ředitelkou školy.) Na tohle se tehdy také studovalo na VŠ, tak jako jiní studovali třeba matematiku (obdobnou „odbornost“ představovalo VŠ studium branné výchovy). Mezi mé negativní vzpomínky se řadí zeměpis: seznam průmyslových podniků v republice a jejich honosné socialistické názvy, pak republiky Sovětského svazu a jejich hlavní města. To poslední pro mě bylo absolutně nezvládnutelné. Také vzpomínám na výtvarnou výchovu. Většinou jsme vodovkami měli stvořit nějaké zátiší – třeba džbán jako živý – z jedné strany se stínem, z druhé s odrazem světla. Ve škole mi to moc nešlo, nebyl na to klid. Výkresy jsem nosil domů a v klidu je předělával, někdy i několik hodin. Asi to byl předmět, kterému jsem vedle zeměpisu věnoval nejvíc času v domácí přípravě do školy. Jeden znašich starších učitelů neukázněné žáky občas tloukl po hlavě a tahal za uši. Jednou v 9. třídě jsem si všiml, jak se naklonil nad mou spolužačkou, kontroloval jí DÚ a současně jí intenzivně mačkal prsa. Oba se tvářili naprosto nenápadně, nikdo další si toho ani nevšiml, sousedka té dívky nijak nereagovala. Dívka byla dobrou žákyní, ale byla současně známá svými erotickými aktivitami. Maminka prý jí v tomto směru podporovala a říkala „jen si holka užij“. Možná si jí pan učitel proto vybral. Znal jsem toho učitele i soukromně , byl to kultivovný člověk, učitel starého ražení, např. skvěle rouboval stromy, jak to staří učitelé na venkově kdysi uměli. Za zmínku stojí naše uklízečky: Nejvýraznější z nich připomínala čarodejnici – neupravená stará žena v tmavém a asi špimavém pracovním plášti chodila po chodbách se smetákem a plechovým kýblem. V kýblu ve špinavé vodě máchala rukama hadr, který omotávala okolo smetáku a tím vytírala. Dnešní uklízečky jsou proti tomu upravené dámy s moderními pomůckami a vozíkem na úklid, tedy s vybavením dříve zcela neznámým.
Jaký jsem byl žák? Byl jsem individualosta, který se nehodil do doby, která propagovala kolektiv. Ale tehdy se o tom popravdě řečeno spíše mluvilo, dnes je tlak na kolektivní spolupráci větší. Základní škola mě nenaučila učit se, zejména učit se zpaměti. Na SŠ jsem měl potíže se studiem literatury, i když jsem hodně četl. Šlo o učení zpaměti, souvislý mluvený projev. Přesto si dnes ze SŠ učiva češtiny hodně pamatuji, ale tehdy jsem to nebyl schopen na požádání opakovat. Potíže s pamětným učením jsem pak měl i na VŠ – vždy jsem se učil spíš sám, útržkovitě, lecčemu jsem skvěle rozuměl, znalost učiva jako celku byla horší, schopnost souvisle mluvit ještě horší. Škola mě snad v tomhle mohla víc kultivovat. Učitelé ale byli rádi, že něco umím – okolo byla spousta těch, co neuměli nic. Je pravda, že se mě snažili ovlivňovat známkami – na ZŠ dvojkami, na SŠ i trojkami, ale ty mi moc neříkaly. Patřil jsem ke skupince nejlepších žáků – neměl jsem samé jedničky jako několik dívek, ale některým předmětům jsem rozuměl víc než jiní. Byli jsme „tahouni“ třídy? Určitě ne! Naprosto nemyslím, že vliv nás lepších – ať těch pasivnějších jako jsem byl já nebo těch aktivních, co se s nadšením hlásily (šlo o dívky), když věděly – něco dělal s okolím. Každý uměl po svém. My lepší jsme jen zlepšovali průměr, dávalí svým učitelům přece jen trochu naděje, že umí učit. Na tahouny prostě nevěřím, je to podle mě pohodlný mýtus. Nezažil jsem je ani jako učitel. (Že by to platilo třeba kdesi v 1.-2. třídě? Nevím.)
Z hlediska dnešní školy jsem asi zvládl některé kompetence, obtížněji jsem komunikoval, přitom jsem velmi dobře zvládal cizí jazyky. Později jsem se prosadil v profesi, kde je souvislé mluvení základem. Sám (nebo pod vlïvem rodičů a příbuzných) jsem vlastně realizoval projekty – z nich jsem se hodně naučil. Bylo to ideální? Mám dojem, že ne. To, že mi studium na SŠ nebo VŠ nešlo vždy zcela snadno lze na jedné straně přičítat třeba jakési „zkostnatělosti“ těch škol, ale sám mám pocit, že to tak úplně nesedí.
Samostatnou kapitolu tehdejší školy představovalo propadání. Když jsem přišel do 6. třídy, tak jsem musel sedět s klukem, který končil základní vzdělání – propadl tedy už asi 3x. Nebylo to nijak milé. Připadal nám velký, ale když jsme potkali jeho bývalé spolužáky, tak proti nim byl skrček. Na konci 6. třídy propadlo několik našich spolužáků, později propadali další. Přišel jsem tak, dá se říci, o nejbližší kamarády, aspoň ty si pamatuji ze ZŠ asi nejvíc. Bylo to také tím, že s holkama se kluci v té době tolik nebaví a mezi kluky výběr vzorných žáků není zas tak velký. Později propadla i spolužačka, se kterou jsem si nejčastěji povídal, byla trochu tmavší po tatínkovi a fajn. Musím objektivně říct, že ti propadlíci neuměli skoro nic, ale často šlo zároveň o potrestání za nekázeň. Zvláštní škola tehdy skoro neexistovala, panovala tedy integrace spojená s propadáním.
Mám dojem, že výrazně jiná byla tehdy nekázeň ve škole. Třídy byly poměrně velké (ke 30 žákům), ale mám dojem, že snad při vyučování byl relativní klid. Nebylo to jen tím, že bychom byli hodnější, bylo to i „moudrým opatřením“, které jsem zažili v 7. třídě – kluci byli posazeni k holkám. V mém případě se podařilo vybrat kombinaci takovou, že jsme se skutečně nenáviděli a nepromluvili na sebe ani slovo. Cíl byl splněn. Ale zdá se mi, že relativní klid byl i v jiných ročnících – snad neexistovali tolik hluční a nezvladatelní žáci, kterých je dnes v každé třídě i na nižším stupni víceletého G vždy několik. Nebo že bych to z pohledu žáka prostě nevnímal? Přestávky byly divoké. V 7. – 8- třídě spojené s pravidelným sexuálním obtěžováváním spolužaček, kterého jsem se jako slušný chlapeček skoro nezúčastnil a pak třeba těm odvážnějším záviděl. Změnilo se tohle? Naše dcera si ze ZŠ 90. let na nic podobného nestěžovala, i když jsme se nenápadně ptali. Za to zažila šikanování od spolužaček, mám dojem, že to za nás nebylo. Případ šikanování byl řešen typicky: V důsledky naší návštěvy u ředitelky školy si paní třídní obě dívky zavolala a řeklajim: „Viďte, že už to nebudete dělat!“ Dívky chvilku koukaly do země, pak směly odejít, škola měla čistý štít.
Za zmínku ještě stojí školní stravování – ale to zase snad příště. Toto pokračování mi trvalo dlouho. Bylo dávno skoro hotové, ale do závěrečné úpravy zasáhly problémy – omlouvám se těm, kteří snad na něj byli trošku zvědaví za to dlouhé čekání. Jaroslav Matějka
