Celý život pracuji jako učitel, úspěšně se blížím k důchodu. Přesto mě celý život provází nedůvěra ke škole a k jejímu smyslu. Neznamená to ale. že neuznávám vzdělání nebo vzdělávání. O školním vzdělávání přesto vážně uvažuji, ale příliš spoléhat na něj podle mne nejde.Když moje kolegyně občas řeknou, že dřívější škola nebyla tak špatná, že nás přece mnoho naučila, tak je šokuji tím, že řeknu, že mě škola nenaučila skoro nic. Je to jistě trochu přehnané, ale stejně … Chválím tedy asi vlastně neformální vzdělávání, i když je pro mě tento pojem novinkou a moc o něm nevím. Ale nemyslím tím určitě organizované vzdělávání formou kroužků a podobných mimoškolních aktivit. Myslím tím vliv rodiny, někdy cílenou snahu rodičů nebo prarodičů, ale častěji prostředí a podmínky. Byl to v mnohém vliv, který v komunistických časech škola dát nemohla, tedy v časech, kdy běžně dostupných podnětů bylo v mnoha směrech málo. Zdálo by se asi, že dneska je situace jiná – škola má jiné možnosti. Ale je taky různorodější nabídka podnětů, které škole konkurují. Spousta z nich znamená „vzdělávání“ velmi podivné, jsou i pozitivnější. Samozřejmě je pak otázka, jaká je mládež (a jaká asi byla dřív), jací jsou učitelé (nebo: kdo jsou vlastně učitelé v rámci dnešní společnosti).
Chci v tomto blogu uvažovat o vzdělávání – budu analyzovat svou vlastní zkušenost, budu se odvolávat na některé texty o škole, učitelích a žácích, které mě přiměly k přemýšlení. Nabídnu zde na závěr jeden podnět, který dál nebudu rozpracovávat: Britské listy v posledních dnech pravidelně komentují rozsáhlé prostesty VŠ studentů v Británii proti radikálnímu zvýšení školného a omezování humanitních oborů studia. Ví se o tom u nás obecněji? Loni probíhaly podobné protesty VŠ a také SŠ studentů v Německu. Myslím, že se o tom u nás nepsalo, četl jsem to na webu v německých novinách. V Praze prý teď taky byla demonstrace proti situaci na VŠ – prý 200 lidí.
Jaroslav Matějka
