Stál(i) u začátků

         Z oficiálních stránek se dozvíte, že město Poběžovice leží na úpatí Českého lesa 15 km severozápadně od Domažlic , v současnosti má 1 566 obyvatel. Místo bylo osídleno od pravěku, doloženě nepřetržitě nejméně od 11.století návrší nad potokem s poetickým názvem Pivoňka. Já jsem se o Poběžovicích poprvé dozvěděla čirou náhodou, a to z rozhlasové relace Petera Duhana (1946 – 2018), v té době spolupracovníka ČRo6 – Rádio Svobodná Evropa. Sluší se připomenout, že Peter Duhan, Wikipedií uváděný jako český novinář, byl krátce ústředním ředitelem Československého rozhlasu (1991 – 1992) a v letech 2010 – 2015 ředitelem Českého rozhlasu. Měl charakteristickou barvu hlasu a dikci – a byl vstřícný k posluchačům. Alespoň mě neodmítl, když jsem ho telefonicky požádala o další informace k zaslechnutému pořadu o hraběti Richardu N. Coudenhove- Kalergi. Tento majitel panství Poběžovice se narodil v roce 1894 v Tokiu a zemřel tiše a opuštěně v červenci 1972 v Rakousku, pochován je blízko švýcarského Bernu. Peter Duhan reagoval na můj zájem dokonce nabídkou uspořádat pro naši fakultu besedu o Richardovi N. Coudenhove-Kalergi, pozapomenutém autorovi myšlenky o Pan-EVROPĚ.

          I když se uvažovaná akce později – už nevím proč – neuskutečnila, chovám jako vzácnou památku knížku- Richard N. Coudehnhove-Kalergi: PAN-EVROPA – kterou jsem od Petera Duhana dostala. Vyšla poprvé ve Vídni v roce 1923, první české vydání pak v edici Aventinum v Praze v roce 1926. Předmluva k „mému“ opětovnému pražskému vydání z roku 1993 začíná konstatováním: Richard hrabě Coudenhove-Kalergi byl jedním z nejvýznamnějších politických myslitelů 20.století, jenž celý svůj život zasvětil ideji Pan-Evropy, myšlence vytvoření sjednocené Evropy, v níž spatřoval jedinou možnost, jak tento kontinent politicky a hospodářsky zachránit a otevřít mu možnost klidného rozvoje ve všech oblastech. V předmluvě k prvnímu vydání z roku 1923 po zkušenostech z krvavé první světové války sám autor – hrabě Coudenhove-Kalergi – kromě jiného napsal: Posláním této knihy je probudit velké politické hnutí, dřímající ve všech národech Evropy. Mnoho lidí snilo o jednotné Evropě, ale je jen málo těch, kdo jsou odhodláni ji vytvořit….Dosud je Evropa kvalitativně nejplodnějším lidským rezervoárem světa. Vzmáhající se Američané jsou Evropané, přesazení do jiného politického prostředí…

                V jednotlivých kapitolách celkem útlé knížky PAN-EVROPA se autor věnoval z geografického hlediska problematice vztahů Evropa a svět, Evropa a AnglieEvropa a Rusko, Evropa a Amerika. Z politického pohledu pak reflektoval Evropu a Společnost národů, Evropské válečné nebezpečí, Evropu po světové válce, Německo a Francie, Národnostní otázku. Závěrečná kapitola nese název Cesty k Pan-EVROPĚ. Váhající číst dál nabádám: Vydržte! Překvapí vás v mnohém neotřele nastavený úhel pohledu na poměry a události, které považujete za dnes již nepodstatné, a místy nabudete dojmu, že snad čtete Sibylina proroctví. Dočkají se i ti bažící po zajímavé story, vždyť bez příběhu se dnes neobejde ani nákup zubní pasty. Je až s podivem, jak dosud mohl autorův život, zejména pak pohnutý osud jeho japonské matky Mitsuko (1874 – 1941) a šesti sourozenců uniknout mediálnímu zpracování.  

         Pokusím se z každé z uvedených kapitol uvést útržkovitě alespoň několik autorových myšlenek. Než je případně vztáhneme k dnešku, měli bychom si uvědomit, že tyto myšlenky byly Richardem N. Coudenhove-Kalergi formulovány před sto lety, jeho kniha PAN-EVROPA vyšla v roce 1923.

Evropa a svět

Devatenácté století bylo stoletím světové vlády Evropy…na druhé mírové konferenci v Haagu v roce 1907 se poprvé objevili zástupci amerických republik jako rovnoprávní partneři států evropských…současně se vyvinuly Spojené státy americké ve vůdčí mocnost zeměkoule…Evropa je posunuta ze středu světa na jeho periferii…Že je postavení Ruska ještě chmurnější, nemůže být Evropě útěchou, neboť doba pracuje pro Rusko, proti Evropě….Rusko bude dřív či později zase velké, mocné a bohaté…Wilsonův pokus založit jednu ekumenickou Společnost národů ztroskotal…Evropa jako pojem politický neexistuje. Světadíl, zvaný tímto jménem, je chaos národů a států, prachárna mezinárodních konfliktů, retorta budoucích světových válek…mravnost upadá, všeobecná závist a nenávist vzrůstají…Nenaučí –li se Evropa ničemu z dějin, bude následovat osud římsko-německé říše. Stane se politicky i vojensky šachovnicí světa, objektem světové politiky…bude rozdělena Anglií, Ruskem a Amerikou v zájmové sféry….Až konečně po ruské revoluci přijde ruský Napoleon, jenž utvoří z malých států východoevropských svůj Rýnský svaz a Evropě zasadí jeho pomocí smrtelnou ránu. Ještě by byl čas  zachránit Evropu před tímto osudem. Záchrana se jmenuje Pan-Evropa: politické a hospodářské sjednocení všech států, Polskem počínaje a Portugalskem konče, ve svaz států.

Hranice Evropy

Geograficky neexistuje evropský kontinent . Je to jen evropský poloostrov euroasijského kontinentu…Indie by se mohla přinejmenším stejným právem nazývat kontinentem jako Evropa….Geograficky se svět dělí na pět kontinentů: Euroasii, Afriku, Austrálii, Severní Ameriku a jižní Ameriku. Politicky pak na americkou, evropskou, východoasijskou, ruskou a britskou mocenskou sféru. Kulturně se dělí svět na čtyři velké okruhy kulturní: evropský, čínský, indický a arabský. Tohoto rozlišování je třeba se striktně držet, aby nedošlo k nepříjemným záměnám ve vztahu k pojmu Evropa…na rozdíl od geografického pojmu Evropy používám jako politický pojem název Pan-Evropa. Vím, že se toto označení setká s nesouhlasem, že se ozve protest, že nelze nazývat Evropu bez Anglie a Ruska „Pan-Evropou“.Tato námitka je teoreticky oprávněná, ale prakticky bezvýznamná…Označení Pan-Evropa jsem zvolil, abych tím vyjádřil analogii k pan-amerikanismu a pan-helénismu.

Evropa a Anglie

Malá Evropa, nebo velká Evropa? Myšlenka Spojených států evropských je velmi stará…A přece zůstal tento ideál neuskutečněn: zůstal literárním problémem, aniž se kdy stal politickým problémem. Mnozí si hráli s touto ideou – sotva jediný však hnul prstem, aby ukázal cestu k jejímu uskutečnění…Od doby, kdy se Rusko odvržením od demokratického systému postavilo mimo Evropu, je otázka značně snazší. Neboť prakticky užší federace mezi sovětskou mocí světovou a demokratickými státy není proveditelná. Evropě tedy zbývá zodpovědět otázku příslušnosti Anglie – teprve pak bude možné podniknout první praktické kroky k vytvoření Pan-Evropy. Obtížnost anglické otázky spočívá v tom, že Velká Británie a Irsko nepochybně patří ke geografickému pojmu Evropy – avšak na druhé straně nelze spatřovat v britském impériu evropský stát….Velkoevropané si nedovedou představit Spojené státy evropské bez Anglie. Chtějí mít z britského impéria evropský spolkový stát. Takovou politikou by Pan-Evropa získala na moci, ale ztratila by na scelenosti. Neboť Evropa, k níž patří Kanada, Austrálie a Jižní Afrika, nebyla by již Evropou, nýbrž interkontinentálním impériem…Teoreticky je ještě druhá forma velkoevropského řešení: připojení Velké Británie a Irska k Pan-Evropě, avšak bez kolonií a dominií. Toto řešení by však vedlo k rozpadu britského impéria…Pokud je britské impérium velké a mocné, je tento problém / připojení k Pan-Evropě/ velmi vzdálený. Proto tedy zbývá jako praktický problém pro Evropu jen maloevropské řešení….Anglie, která je mnohými pouty zájmů, kultury a historie spojena stejně tak s Evropou jako s Amerikou, je povolána být prostředníkem mezi oběma těmito kontinenty, aniž by politicky patřila k jednomu z nich. Pan-Evropa musí od samotného počátku hrát fair play vůči Anglii. Pan-Evropa musí jasně vědět, že evropské sjednocení není namířeno proti Anglii, nýbrž že se naopak snaží spolu s Anglií být oporou světového míru a jednou etapou k nové organizaci světa . Dnes a v dohledné budoucnosti musí být politika Anglie pacifistická. Neboť britské impérium je přesyceno. Potřebuje desetiletí k strávení všeho, co spolklo. Každou další válkou může všeho pozbýt – nic podstatného nemůže však již získat. I Evropa potřebuje nutně mír….Evropa dává v každé válce vše v sázku – ani jako vítěz by nemohla získat nic podstatného.

 Evropa a Rusko

Rusko je – nehledíc na krátkou hranici s Tureckem –jediným sousedem Pan-Evropy na souši. Organizovanému a zindustrializovanému Rusku by se nevyrovnal vojensky žádný z evropských států. Tak Rusko vykonává pouhou svou existencí stálý tlak na státy Evropy….Proto staví dějiny Evropu před rozhodnutí: buďto se spojit přes všechny národní nevraživosti v jediné společenství států, nebo dříve či později padnout za oběť ruské dobyvačnosti. Třetí možnost Evropa nemá. Od Petra Velikého je Rusko na pochodu na západ…Mezi lety 1915 a 1919 se všechno v Rusku změnilo – jen expanzivní snahy zůstaly nezměněny…. Evropa si musí uvědomit, že dnes každý mír mezi demokratickými a sovětskými státy znamená pro Sověty pouze příměří, přestávku k zotavení a k přípravě nového útoku: neboť nezvratným konečným cílem komunistických vůdců zůstává světová komunistická revoluce. Jenom o metodě provedení panují mezi ruskými státníky neshody – nikoli o cíli….Nebezpečím pro Evropu je ruská orientace několika států, především Německa /psáno v roce 1923, Německo přistoupilo ke Společnosti národů 11.9.1926/.Velká část Německa doufá, že jednoho dne pomocí spolku s Ruskem zničí versailleskou smlouvu a že Polsko rozdělí ještě jednou….Rusko potřebuje průmyslové zboží, především dopravní prostředky a hospodářské nástroje – a Evropa potřebuje obilí….Rusko a Evropa se potřebují navzájem, aby se, opírajíce se jeden o druhého, zase vzpřímily.Pro oba je nezbytné, aby politické otázky nejméně na deset let ustoupily před hospodářskými, a aby politika byla diktována hospodářstvím.Chce-li se však Evropa pustit do úspěšné konkurence s velkými anglickými a americkými hospodářskými odvětvími – musí vystupovat vůči Rusku jako hospodářská jednotka.

Evropa a Amerika

Spojené státy americké jsou nejbohatší, nejmocnější a nejpokročilejší zemí světa. Občané jsou zbaveni všeobecné branné povinnosti. Na jejich půdě nebyla válka déle než půl století. Jejich průmysl a rolnictví vzkvétají….Nejednotná Evropa je naproti tomu zchudlá a zadlužená a díky vnitřním sporům je bezmocná ve světové politice. Ozdravení hospodářství je nemožné, pokud vojenské potřeby pohlcují daně a všeobecná branná povinnost velký díl produktivní pracovní síly. Každá evropská země žije v neustálém strachu z války. Vzájemná závist a nenávist mezi národy znemožňují jakoukoli spolupráci….Na světových trzích nebude evropský průmysl schopen konkurence s americkým průmyslem…Tato konkurenční neschopnost Evropy se uplatní hlavně při industrializování Číny a znovuvybudování Ruska…Podlehne-li Evropa v tomto konkurenčním boji, bude její zkáza úplná. Jen jediný prostředek může tomu zabránit: hospodářské sjednocení Evropy, spolupráce panevropské celní unie s Ruskem a odzbrojení evropských armád….Pan-Amerika je pro Evropu největším nebezpečím – nebo největší nadějí. Nebezpečím, zůstane-li Evropa mezinárodně roztříštěna na malé státečky v době, kdy se na druhém břehu Atlantiku organizuje celý světadíl. Nadějí pak, přiučí-li se Evropa od své moderní dcery a doplní panamerické hnutí hnutím panevropským.

Evropské válečné nebezpečí

Evropa se právě ocitá na cestě k nové válce / psáno v roce 1923!/. Většina států středo- a východoevropských se k této válce připravuje diplomaticky i vojensky. Nenávist a závist mezi sousedy jsou větší než v roce 1919….Kdyby evropští vůdcové a masy měli správnou představu o budoucí válce, nelitovali by žádných prostředků, aby jí zabránili. Ale lidé nemají tušení, co na ně čeká, jejich obrazotvornost jest příliš chudá a je obrácena příliš dozadu místo dopředu….Světovou válku/tzv. první/ si Evropané představovali podle války z roku 1870. Příští válku si představují Evropané podle války světové. A přitom je jisté, že budoucí válka předstihne tuto válku ukrutností a strašlivostí…Neboť technické vynálezy se vyvíjejí překotně rok od roku a s nimi se zdokonaluji také ničivé prostředky. Příští válka nebude vedena ve znamení mechaniky, nýbrž ve znamení chemie…Nechť by skončila příští evropská válka jakkoli – vyjde z ní jen jedna moc vítězně: Rusko….

Národnostní otázka

Dogma evropského nacionalismu hlásá, že národy jsou krevní příbuzenstva. Toto dogma je mýtus. Po nesčetném stěhování národů, jež se v našem světadílu událo v předhistorické a historické době, neexistuje v Evropě čistá rasa. Všechny národy Evropy (vyjma snad Islanďany) jsou národy smíšené: jsou to míšenci nordické, alpské a středozemní rasy, míšenci z arijských přistěhovalců a mongolských praobyvatelů, z rusých a tmavých, dlouholebečných a krátkolebečných ras…Kdo hájí tezi, že národ je krevní příbuzenstvo, stává se bezradným vůči faktu, že vynikající čeští Němci mají česká jména a obráceně, že největší maďarský národní básník Petöfi byl slovanského původu, že ze tří největších německých filosofů byl Kant původu skotského, Schopenhauer holandského, Nietzsche polského, že Bonaparte, Gambetta a Zola dle krve nebyli Francouzi, Shaw a Loyd George nejsou Angličané, Cesare Borgia nebyl Ital, Kolumbus nebyl Španěl….Přesto však existují evropské národy, a bylo by nesmyslné popírat jejich existenci, tyto národy nejsou však příbuzenstvím krve, nýbrž příbuzenstvím ducha, neodvozují se tělesně od společných předků – nýbrž duchovně od společných učitelů…Každý národ se probouzí teprve svými geniálními syny k plné výši svého vědomí….Vlastním náboženstvím nacionalismu je kult hrdinů. Národ pojí společní hrdinové, kteří jsou mu vzorem, společné ideály, společní vůdci, básníci a bozi….Je jenom jeden radikální způsob trvalého a spravedlivého řešení evropských hraničních otázek: neposunovat hranice, ale zrušit je! Evropané musí dojít k poznatku, že požadavek spravedlivých hranic je nesplnitelný, požadavek stabilních hranic však splnitelný…Špatné hranice jsou stále ještě lepší než vítězná válka… Evropan, jenž se pro mír zřekne posunutí politických hranic, musí všechnu svou energii soustředit na odstranění hranic po stránce národní, strategické a hospodářské.

            Po velmi útržkovitých citacích z kapitol knížky PAN-EVROPA již doplním jen stejně útržkovité citace ze závěrečné kapitoly Cesty k Pan-Evropě. Hrabě Richard N. Coudenhove-Kalergi ji napsal ve věku pouhých 29 let. Nemusíme se vším souhlasit, ale nezbývá než v mnohém ocenit autorovu jasnozřivost a jazyk, jímž byl závažný text sepsán: srozumitelné formulace, přístupné čtenáři různého věku i sociálního původu. Tady bychom se mohli poučit a přiučit.

Cesty k Pan-Evropě

Protivníci Pan-Evropy se dělí ve čtyři skupiny: v nacionální šovinisty, komunisty, militaristy, průmyslové podniky, chráněné cly….Aby se objevila na politické mapě, musí Pan-Evropa nejdříve zapustit kořeny v srdcích a hlavách Evropanů. Je třeba vystavět mosty dorozumění, zájmu a přátelství od národa k národu, od továrny k továrně, od odborů k odborům, od literatury k literatuře. Pocit panevropské pospolitosti, evropský patriotismus, musí korunovat a doplňovat cit národní….Znamení, v němž se Panevropané všech států spojí, je sluneční kříž: červený kříž ve zlatém slunci, symbol humanity a rozumu. Tato vlajka lásky a ducha nechť jednou vlaje od Portugalska až k Polsku nad kontinentem míru a svobody! Jaro roku 1923. 

       K slíbeným zajímavostem ze života pana hraběte využiju informační letáček, který jsem získala na státním zámku a hradě Horšovský Týn. Poběžovice, v nichž žila matka pana hraběte – Mitsuko  – jsou nedaleko. Hrabě Heinrich Coudenhove-Kalergi (1859 – 1906) se jako legační rada vyslanectví Rakouska-Uherska v Tokiu v roce 1895 oženil s Japonkou Mitsuko (1874 – 1941).  Z dvoustránkového materiálu vybírám: „…sňatek byl považován za nerovný, protože nevěsta byla dcerou japonského obchodníka s olejem a starožitnostmi. I doba nebyla nakloněna pro uzavírání mezinárodních sňatků. Z obou stran bylo zapotřebí mnoha zvláštních povolení. Mitsuko musela být překřtěna na katoličku. Její manžel se posléze vzdal diplomatické kariéry a rodina se dvěma malými syny, Hansem a Richardem, přesídlila už v roce 1896 z Japonska do českého města Poběžovice, kde se Heinrich ujal správy zanedbaného rodového panství a rozhodl se stát vědcem. V roce 1900 složil na pražské Karlově universitě doktorát z filosofie. V Čechách se jim narodilo dalších pět dětí – synové Gerolf a Karl, dcery Elisabeth, Ida a Olga. Rodina žila velmi kulturně, přijímala řadu zahraničních návštěv.Doma se mluvilo mnoha jazyky….

            V roce 1906 náhle zemřel hrabě Heinrich – a život Mitsuko se zásadně změnil. Sama se ujala správy panství, děti poslala do vídeňských škol. Podstatně do jejího života zasáhlo vypuknutí Velké války, kterou my – po smutných zkušenostech-  nazýváme první světovou. Japonsko se postavilo na stranu válčící proti Rakousku-Uhersku. Mitsuko zřídila v blízkém sídle Pivoň vojenský lazaret, pomáhala se zásobováním. Po válce s dcerou Olgou odešla do Rakouska, panství svěřila nejstaršímu synovi. V Rakousku se těšila návštěvami svých japonských přátel, rodnou zemi, Japonsko, už nikdy nespatřila. Zemřela v roce 1941 ve Vídni, její manžel hrabě Heinrich odpočívá na hřbitově v Poběžovicích.

             Opět cituji z informačního letáčku: Z dětí prošel nejvýznamnější kariérou druhorozený syn Richard, zakladatel hnutí Pan-Evropa….narozený roku 1894 v Tokiu s japonským jménem Eijiro, politolog a publicista, studoval na vídeňské universitě…stal se proklamátorem politického, ekonomického a kulturního sjednocení Evropy do Spojených států evropských ve své knize PAN-EVROPA, jejíž první vydání vyšlo ve Vídni v roce 1923 a bylo přeloženo do mnoha světových jazyků. Už ve 20.letech předpověděl nebezpečí fašismu a komunismu, mezi jeho přátele se řadili T. G .Masaryk a pozdější prezident Edvard Beneš…po anšlusu Rakouska byl Richard donucen uprchnout před nacisty do Švýcarska a pak do Spojených států. Od roku 1941 přednášel historii na universitě v New Yorku. Po válce se vrátil do Evropy a v roce 1947 se stal spoluzakladatelem a generálním tajemníkem Evropské parlamentní unie. Richard získal četná mezinárodní ocenění za své úsilí o udržení světového míru. Zemřel v roce 1972 ve Švýcarsku.    

         Zbývá ve stručnosti  zmínit další – neveselé – osudy paní Mitsuko a jejích dětí. Syn Gerolf působil na japonském velvyslanectví v Praze. Oženil se s maďarskou šlechtičnou. Před příchodem Hitlera odešel s rodinou do Anglie. Tři z jeho čtyř dětí dnes žijí ve Vídni, dceři Barbaře udělil prezident Václav Havel vysoké státní vyznamenání za práci pro Českou republiku v zahraničí. Nejstarší syn Hans převzal od matky starost o poběžovické panství. Jeho ženou se – k nelibosti Mitsuko – stala artistka, maďarská Židovka, před Hitlerem utekla do zahraničí. Hans se snažil uchránit malou dcerku tím, že se přihlásil k místním henleinovcům, po konci války byl odsunut. Po různých životních peripetiích zemřel v roce 1967 v Německu, zmiňovaná dcerka nedávno v Kalifornii. Mitsuko žila s nejmladší dcerouv realitě svou pečovatelkou – Olgou. Ta se po matčině smrti vrátila do Poběžovic k bratrovi Hansovi. S ním byla po válce odsunuta do Německa, kde v roce 1976 zemřela. Nejstarší dcera Elisabeth zemřela již v roce 1936 v Paříži. Rodinná rebelka Ida se stala spisovatelkou katolických románů, k matce se nehlásila, zemřela v roce 1971 ve Frankfurtu. Nejmladší syn Karl utekl v průběhu první světové války do Austrálie, živil se jako překladatel a tlumočník. Zemřel ve Švýcarsku v roce 1987. Zámek v Poběžovicích je v dezolátním stavu. Část majetku Mitsuko se nachází ve státním zámku Horšovský Týn, orientální sbírky jsou umístěny v Náprstkově muzeu v Praze.

            Množné číslo, které jsem užila v titulku tohoto textu – Stál(i) u začátků – se vedle autora knihy PAN-EVROPA nevztahuje pouze ke vskutku státnickému, poměrně známému činu krále Jiříka z Poděbrad. Ten z důvodů, o nichž doporučuji šířeji se informovat, mírovým poselstvím vladařům Evropy 15.století doručil návrh Smlouvy o nastolení míru v celém křesťanství. Byl to v zásadě pokus o sjednocení Evropy v boji proti Turkům (dovršeném až v roce 1683 bitvou u Vídně). Letní cesty mě  dovedly do blízkosti Poběžovic, o nějaký týden později do Kunína u Nového Jičína. Tam jsem v zámeckém parku postála u busty posledního majitele kunínského panství – cukrovarníka a velkostatkáře, rytíře Viktora Bauera (1876 – 1939). Byl velmi zcestovalý , v letech 1903 – 1905 podnikl cestu kolem světa. Udržoval plodné kontakty s významnými umělci své doby, například s Oskarem Kokoschkou a Egonem Schielem. Jeho životopisci však nikdy nezapomínají dodat, že JUDr. Viktor Bauer byl panevropsky zaměřený myslitel, který se výrazně angažoval v hnutí usilujícím o sjednocení Evropy.

            Sešlo se několik náhod – co všechno mi poskytly! Co všechno bych díky jim ve škole podnikla, jak je využila! Příležitost bych si našla. Jsou potvrzením mého přesvědčení, že základem školy, vědění je zájem a motivace.

 RICHARD N.COUDENHOVE-KALERGI:    PAN-EVROPA   Praha: Nakladatelství Panevropa, 1993

                                                                                ISBN 80-900034-7-8

 

 

 

Z oficiálních stránek se dozvíte, že město Poběžovice leží na úpatí Českého lesa 15 km severozápadně od Domažlic , v současnosti má 1 566 obyvatel. Místo bylo osídleno od pravěku, doloženě nepřetržitě nejméně od 11.století návrší nad potokem s poetickým názvem Pivoňka. Já jsem se o Poběžovicích poprvé dozvěděla čirou náhodou, a to z rozhlasové relace Petera Duhana (1946 – 2018), v té době spolupracovníka ČRo6 – Rádio Svobodná Evropa. Sluší se připomenout, že Peter Duhan, Wikipedií uváděný jako český novinář, byl krátce ústředním ředitelem Československého rozhlasu (1991 – 1992) a v letech 2010 – 2015 ředitelem Českého rozhlasu. Měl charakteristickou barvu hlasu a dikci – a byl vstřícný k posluchačům. Alespoň mě neodmítl, když jsem ho telefonicky požádala o další informace k zaslechnutému pořadu o hraběti Richardu N. Coudenhove- Kalergi. Tento majitel panství Poběžovice se narodil v roce 1894 v Tokiu a zemřel tiše a opuštěně v červenci 1972 v Rakousku, pochován je blízko švýcarského Bernu. Peter Duhan reagoval na můj zájem dokonce nabídkou uspořádat pro naši fakultu besedu o Richardovi N. Coudenhove-Kalergi, pozapomenutém autorovi myšlenky o Pan-EVROPĚ.

 I když se uvažovaná akce později – už nevím proč – neuskutečnila, chovám jako vzácnou památku knížku- Richard N. Coudehhove-Kalergi: PAN-EVROPA – kterou jsem od Petera Duhana dostala. Vyšla poprvé ve Vídni v roce 1923, první české vydání pak v edici Aventinum v Praze v roce 1926. Předmluva k „mému“ opětovnému pražskému vydání z roku 1993 začíná konstatováním: Richard hrabě Coudenhove-Kalergi byl jedním z nejvýznamnějších politických myslitelů 20.století, jenž celý svůj život zasvětil ideji Pan-Evropy, myšlence vytvoření sjednocené Evropy, v níž spatřoval jedinou možnost, jak tento kontinent politicky a hospodářsky zachránit a otevřít mu možnost klidného rozvoje ve všech oblastech. V předmluvě k prvnímu vydání z roku 1923 po zkušenostech z krvavé první světové války sám autor – hrabě Coudenhove-Kalergi – kromě jiného napsal: Posláním této knihy je probudit velké politické hnutí, dřímající ve všech národech Evropy. Mnoho lidí snilo o jednotné Evropě, ale je jen málo těch, kdo jsou odhodláni ji vytvořit….Dosud je Evropa kvalitativně nejplodnějším lidským rezervoárem světa. Vzmáhající se Američané jsou Evropané, přesazení do jiného politického prostředí…

            V jednotlivých kapitolách celkem útlé knížky PAN-EVROPA se autor věnoval z geografického hlediska problematice vztahů Evropa a svět, Evropa a Anglie ,Evropa a Rusko, Evropa a Amerika. Z politického pohledu pak reflektoval Evropu a Společnost národů, Evropské válečné nebezpečí, Evropu po světové válce, Německo a Francie, Národnostní otázku. Závěrečná kapitola nese název Cesty k Pan-EVROPĚ. Váhající číst dál nabádám: Vydržte! Překvapí vás v mnohém neotřele nastavený úhel pohledu na poměry a události, které považujete za dnes již nepodstatné, a místy nabudete dojmu, že snad čtete Sibylina proroctví. Dočkají se i ti bažící po zajímavé story, vždyť bez příběhu se dnes neobejde ani nákup zubní pasty. Je až s podivem, jak dosud mohl autorův život, zejména pak pohnutý osud jeho japonské matky Mitsuko (1874 – 1941)a šesti sourozenců uniknout mediálnímu zpracování.

Pokusím se z každé z uvedených kapitol uvést útržkovitě alespoň několik autorových myšlenek. Než je případně vztáhneme k dnešku, měli bychom si uvědomit, že tyto myšlenky byly Richardem N. Coudenhove-Kalergi formulovány před sto lety, jeho kniha PAN-EVROPA vyšla v roce 1923.

Evropa a svět

Devatenácté století bylo stoletím světové vlády Evropy…na druhé mírové konferenci v Haagu v roce 1907 se poprvé objevili zástupci amerických republik jako rovnoprávní partneři států evropských…současně se vyvinuly Spojené státy americké ve vůdčí mocnost zeměkoule…Evropa je posunuta ze středu světa na jeho periferii…Že je postavení Ruska ještě chmurnější, nemůže být Evropě útěchou, neboť doba pracuje pro Rusko, proti Evropě….Rusko bude dřív či později zase velké, mocné a bohaté…Wilsonův pokus založit jednu ekumenickou Společnost národů ztroskotal…Evropa jako pojem politický neexistuje. Světadíl, zvaný tímto jménem, je chaos národů a států, prachárna mezinárodních konfliktů, retorta budoucích světových válek…mravnost upadá, všeobecná závist a nenávist vzrůstají…Nenaučí –li se Evropa ničemu z dějin, bude následovat osud římsko-německé říše. Stane se politicky i vojensky šachovnicí světa, objektem světové politiky…bude rozdělena Anglií, Ruskem a Amerikou v zájmové sféry….Až konečně po ruské revoluci přijde ruský Napoleon, jenž utvoří z malých států východoevropských svůj Rýnský svaz a Evropě zasadí jeho pomocí smrtelnou ránu. Ještě by byl čas  zachránit Evropu před tímto osudem. Záchrana se jmenuje Pan-Evropa: politické a hospodářské sjednocení všech států, Polskem počínaje a Portugalskem konče, ve svaz států.

Hranice Evropy

Geograficky neexistuje evropský kontinent .Je to jen evropský poloostrov euroasijského kontinentu…Indie by se mohla přinejmenším stejným právem nazývat kontinentem jako Evropa….Geograficky se svět dělí na pět kontinentů: Euroasii, Afriku, Austrálii, Severní Ameriku a jižní Ameriku. Politicky pak na americkou, evropskou, východoasijskou, ruskou a britskou mocenskou sféru. Kulturně se dělí svět na čtyři velké okruhy kulturní: evropský, čínský, indický a arabský. Tohoto rozlišování je třeba se striktně držet, aby nedošlo k nepříjemným záměnám ve vztahu k pojmu Evropa…na rozdíl od geografického pojmu Evropy používám jako politický pojem název Pan-Evropa. Vím, že se toto označení setká s nesouhlasem, že se ozve protest, že nelze nazývat Evropu bez Anglie a Ruska „Pan-Evropou“.Tato námitka je teoreticky oprávněná, ale prakticky bezvýznamná…Označení Pan-Evropa jsem zvolil, abych tím vyjádřil analogii k pan-amerikanismu a pan-helénismu.

Evropa a Anglie

Malá Evropa, nebo velká Evropa? Myšlenka Spojených států evropských je velmi stará…A přece zůstal tento ideál neuskutečněn: zůstal literárním problémem, aniž se kdy stal politickým problémem. Mnozí si hráli s touto ideou – sotva jediný však hnul prstem, aby ukázal cestu k jejímu uskutečnění…Od doby, kdy se Rusko odvržením od demokratického systému postavilo mimo Evropu, je otázka značně snazší. Neboť prakticky užší federace mezi sovětskou mocí světovou a demokratickými státy není proveditelná..Evropě tedy zbývá zodpovědět otázku příslušnosti Anglie – teprve pak bude možné podniknout první praktické kroky k vytvoření Pan-Evropy. Obtížnost anglické otázky spočívá v tom, že Velká Británie a Irsko nepochybně patří ke geografickému pojmu Evropy – avšak na druhé straně nelze spatřovat v britském impériu evropský stát….Velkoevropané si nedovedou představit Spojené státy evropské bez Anglie. Chtějí mít z britského impéria evropský spolkový stát. Takovou politikou by Pan-Evropa získala na moci, ale ztratila by na scelenosti. Neboť Evropa, k níž patří Kanada, Austrálie a Jižní Afrika, nebyla by již Evropou, nýbrž interkontinentálním impériem…Teoreticky je ještě druhá forma velkoevropského řešení: připojení Velké Británie a Irska k Pan-Evropě, avšak bez kolonií a dominií. Toto řešení by však vedlo k rozpadu britského impéria…Pokud je britské impérium velké a mocné, je tento problém / připojení k Pan-Evropě/ velmi vzdálený. Proto tedy zbývá jako praktický problém pro Evropu jen maloevropské řešení….Anglie, která je mnohými pouty zájmů, kultury a historie spojena stejně tak s Evropou jako s Amerikou, je povolána být prostředníkem mezi oběma těmito kontinenty, aniž by politicky patřila k jednomu z nich. Pan-Evropa musí od samotného počátku hrát fair play vůči Anglii. Pan-Evropa musí jasně vědět, že evropské sjednocení není namířeno proti Anglii, nýbrž že se naopak snaží spolu s Anglií být oporou světového míru a jednou etapou k nové organizaci světa . Dnes a v dohledné budoucnosti musí být politika Anglie pacifistická. Neboť britské impérium je přesyceno. Potřebuje desetiletí k strávení všeho, co spolklo. Každou další válkou může všeho pozbýt – nic podstatného nemůže však již získat. I Evropa potřebuje nutně mír….Evropa dává v každé válce vše v sázku – ani jako vítěz by nemohla získat nic podstatného.

 Evropa a Rusko

Rusko je – nehledíc na krátkou hranici s Tureckem –jediným sousedem Pan-Evropy na souši. Organizovanému a zindustrializovanému Rusku by se nevyrovnal vojensky žádný z evropských států. Tak Rusko vykonává pouhou svou existencí stálý tlak na státy Evropy….Proto staví dějiny Evropu před rozhodnutí: buďto se spojit přes všechny národní nevraživosti v jediné společenství států, nebo dříve či později padnout za oběť ruské dobyvačnosti. Třetí možnost Evropa nemá. Od Petra Velikého je Rusko na pochodu na západ…Mezi lety 1915 a 1919 se všechno v Rusku změnilo – jen expanzivní snahy zůstaly nezměněny…. Evropa si musí uvědomit, že dnes každý mír mezi demokratickými a sovětskými státy znamená pro Sověty pouze příměří, přestávku k zotavení a k přípravě nového útoku: neboť nezvratným konečným cílem komunistických vůdců zůstává světová komunistická revoluce. Jenom o metodě provedení panují mezi ruskými státníky neshody – nikoli o cíli….Nebezpečím pro Evropu je ruská orientace několika států, především Německa /psáno v roce 1923, Německo přistoupilo ke Společnosti národů 11.9.1926/.Velká část Německa doufá, že jednoho dne pomocí spolku s Ruskem zničí versailleskou smlouvu a že Polsko rozdělí ještě jednou….Rusko potřebuje průmyslové zboží, především dopravní prostředky a hospodářské nástroje – a Evropa potřebuje obilí….Rusko a Evropa se potřebují navzájem, aby se, opírajíce se jeden o druhého, zase vzpřímily.Pro oba je nezbytné, aby politické otázky nejméně na deset let ustoupily před hospodářskými, a aby politika byla diktována hospodářstvím.Chce-li se však Evropa pustit do úspěšné konkurence s velkými anglickými a americkými hospodářskými odvětvími – musí vystupovat vůči Rusku jako hospodářská jednotka.

Evropa a Amerika

Spojené státy americké jsou nejbohatší, nejmocnější a nejpokročilejší zemí světa. Občané jsou zbaveni všeobecné branné povinnosti. Na jejich půdě nebyla válka déle než půl století. Jejich průmysl a rolnictví vzkvétají….Nejednotná Evropa je naproti tomu zchudlá a zadlužená a díky vnitřním sporům je bezmocná ve světové politice. Ozdravení hospodářství je nemožné, pokud vojenské potřeby pohlcují daně a všeobecná branná povinnost velký díl produktivní pracovní síly. Každá evropská země žije v neustálém strachu z války. Vzájemná závist a nenávist mezi národy znemožňují jakoukoli spolupráci….Na světových trzích nebude evropský průmysl schopen konkurence s americkým průmyslem…Tato konkurenční neschopnost Evropy se uplatní hlavně při industrializování Číny a znovuvybudování Ruska…Podlehne-li Evropa v tomto konkurenčním boji, bude její zkáza úplná. Jen jediný prostředek může tomu zabránit: hospodářské sjednocení Evropy, spolupráce panevropské celní unie s Ruskem a odzbrojení evropských armád….Pan-Amerika je pro Evropu největším nebezpečím – nebo největší nadějí. Nebezpečím, zůstane-li Evropa mezinárodně roztříštěna na malé státečky v době, kdy se na druhém břehu Atlantiku organizuje celý světadíl. Nadějí pak, přiučí-li se Evropa od své moderní dcery a doplní panamerické hnutí hnutím panevropským.

Evropské válečné nebezpečí

Evropa se právě ocitá na cestě k nové válce / psáno v roce 1923!/. Většina států středo- a východoevropských se k této válce připravuje diplomaticky i vojensky. Nenávist a závist mezi sousedy jsou větší než v roce 1919….Kdyby evropští vůdcové a masy měli správnou představu o budoucí válce, nelitovali by žádných prostředků, aby jí zabránili. Ale lidé nemají tušení, co na ně čeká, jejich obrazotvornost jest příliš chudá a je obrácena příliš dozadu místo dopředu….Světovou válku/tzv. první/ si Evropané představovali podle války z roku 1870. Příští válku si představují Evropané podle války světové. A přitom je jisté, že budoucí válka předstihne tuto válku ukrutností a strašlivostí…Neboť technické vynálezy se vyvíjejí překotně rok od roku a s nimi se zdokonaluji také ničivé prostředky. Příští válka nebude vedena ve znamení mechaniky, nýbrž ve znamení chemie…Nechť by skončila příští evropská válka jakkoli – vyjde z ní jen jedna moc vítězně: Rusko….

Národnostní otázka

Dogma evropského nacionalismu hlásá, že národy jsou krevní příbuzenstva. Toto dogma je mýtus. Po nesčetném stěhování národů, jež se v našem světadílu událo v předhistorické a historické době, neexistuje v Evropě čistá rasa. Všechny národy Evropy (vyjma snad Islanďany) jsou národy smíšené: jsou to míšenci nordické, alpské a středozemní rasy, míšenci z arijských přistěhovalců a mongolských praobyvatelů, z rusých a tmavých, dlouholebečných a krátkolebečných ras…Kdo hájí tezi, že národ je krevní příbuzenstvo, stává se bezradným vůči faktu, že vynikající čeští Němci mají česká jména a obráceně, že největší maďarský národní básník Petöfi byl slovanského původu, že ze tří největších německých filosofů byl Kant původu skotského, Schopenhauer holandského, Nietzsche polského, že Bonaparte, Gambetta a Zola dle krve nebyli Francouzi, Shaw a Loyd George nejsou Angličané, Cesare Borgia nebyl Ital, Kolumbus nebyl Španěl….Přesto však existují evropské národy, a bylo by nesmyslné popírat jejich existenci, tyto národy nejsou však příbuzenstvím krve, nýbrž příbuzenstvím ducha, neodvozují se tělesně od společných předků – nýbrž duchovně od společných učitelů…Každý národ se probouzí teprve svými geniálními syny k plné výši svého vědomí….Vlastním náboženstvím nacionalismu je kult hrdinů. Národ pojí společní hrdinové, kteří jsou mu vzorem, společné ideály, společní vůdci, básníci a bozi….Je jenom jeden radikální způsob trvalého a spravedlivého řešení evropských hraničních otázek: neposunovat hranice, ale zrušit je! Evropané musí dojít k poznatku, že požadavek spravedlivých hranic je nesplnitelný, požadavek stabilních hranic však splnitelný…Špatné hranice jsou stále ještě lepší než vítězná válka… Evropan, jenž se pro mír zřekne posunutí politických hranic, musí všechnu svou energii soustředit na odstranění hranic po stránce národní, strategické a hospodářské.

            Po velmi útržkovitých citacích z kapitol knížky PAN-EVROPA již doplním jen stejně útržkovité citace ze závěrečné kapitoly Cesty k Pan-Evropě. Hrabě Richard N. Coudenhove-Kalergi ji napsal ve věku pouhých 29 let. Nemusíme se vším souhlasit, ale nezbývá než v mnohém ocenit autorovu jasnozřivost a jazyk, jímž byl závažný text sepsán: srozumitelné formulace, přístupné čtenáři různého věku i sociálního původu. Tady bychom se mohli poučit a přiučit.

Cesty k Pan-Evropě

Protivníci Pan-Evropy se dělí ve čtyři skupiny: v nacionální šovinisty, komunisty, militaristy, průmyslové podniky, chráněné cly….Aby se objevila na politické mapě, musí Pan-Evropa nejdříve zapustit kořeny v srdcích a hlavách Evropanů. Je třeba vystavět mosty dorozumění, zájmu a přátelství od národa k národu, od továrny k továrně, od odborů k odborům, od literatury k literatuře. Pocit panevropské pospolitosti, evropský patriotismus, musí korunovat a doplňovat cit národní….Znamení, v němž se Panevropané všech států spojí, je sluneční kříž: červený kříž ve zlatém slunci, symbol humanity a rozumu. Tato vlajka lásky a ducha nechť jednou vlaje od Portugalska až k Polsku nad kontinentem míru a svobody! Jaro roku 1923.  K slíbeným zajímavostem ze života pana hraběte využiju informační letáček, který jsem získala na státním zámku a hradě Horšovský Týn. Poběžovice, v nichž žila matka pana hraběte – Mitsuko  – jsou nedaleko. Hrabě Heinrich Coudenhove-Kalergi (1859 – 1906) se jako legační rada vyslanectví Rakouska-Uherska v Tokiu v roce 1895 oženil s Japonkou Mitsuko (1874 – 1941).  Z dvoustránkového materiálu vybírám: „…sňatek byl považován za nerovný, protože nevěsta byla dcerou japonského obchodníka s olejem a starožitnostmi. I doba nebyla nakloněna pro uzavírání mezinárodních sňatků. Z obou stran bylo zapotřebí mnoha zvláštních povolení. Mitsuko musela být překřtěna na katoličku. Její manžel se posléze vzdal diplomatické kariéry a rodina se dvěma malými syny, Hansem a Richardem, přesídlila už v roce 1896 z Japonska do českého města Poběžovice, kde se Heinrich ujal správy zanedbaného rodového panství a rozhodl se stát vědcem. V roce 1900 složil na pražské Karlově universitě doktorát z filosofie. V Čechách se jim narodilo ještě dalších pět dětí – synové Gerolf a Karl, dcery Elisabeth, Ida a Olga. Rodina žila velmi kulturně, přijímala řadu zahraničních návštěv.Doma se mluvilo mnoha jazyky….

            V roce 1906 náhle zemřel hrabě Heinrich – a život Mitsuko se zásadně změnil. Sama se ujala správy panství, děti poslala do vídeňských škol. Podstatně do jejího života zasáhlo vypuknutí Velké války, kterou my – po smutných zkušenostech-  nazýváme první světovou. Japonsko se postavilo na stranu válčící proti Rakousku-Uhersku. Mitsuko zřídila v blízkém sídle Pivoň vojenský lazaret, pomáhala se zásobováním. Po válce s dcerou Olgou odešla do Rakouska, panství svěřila nejstaršímu synovi. V Rakousku se těšila návštěvami svých japonských přátel, rodnou zemi, Japonsko, už nikdy nespatřila. Zemřela v roce 1941 ve Vídni, její manžel hrabě Heinrich odpočívá na hřbitově v Poběžovicích.

Opět cituji z informačního letáčku: Z dětí prošel nejvýznamnější kariérou druhorozený syn Richard, zakladatel hnutí Pan-Evropa….narozený roku 1894 v Tokiu s japonským jménem Eijiro, politolog a publicista, studoval na vídeňské universitě…stal se proklamátorem politického, ekonomického a kulturního sjednocení Evropy do Spojených států evropských ve své knize PAN-EVROPA, jejíž první vydání vyšlo ve Vídni v roce 1923 a bylo přeloženo do mnoha světových jazyků. Už ve 20.letech předpověděl nebezpečí fašismu a komunismu, mezi jeho přátele se řadili T. G .Masaryk a pozdější prezident Edvard Beneš…po anšlusu Rakouska byl Richard donucen uprchnout před nacisty do Švýcarska a pak do Spojených států. Od roku 1941 přednášel historii na universitě v New Yorku. Po válce se vrátil do Evropy a v roce 1947 se stal spoluzakladatelem a generálním tajemníkem Evropské parlamentní unie. Richard získal četná mezinárodní ocenění za své úsilí o udržení světového míru. Zemřel v roce 1972 ve Švýcarsku.    

Zbývá ve stručnosti  zmínit další – neveselé – osudy paní Mitsuko a jejích dětí. Syn Gerolf působil na japonském velvyslanectví v Praze. Oženil se s maďarskou šlechtičnou. Před příchodem Hitlera odešel s rodinou do Anglie. Tři z jeho čtyř dětí dnes žijí ve Vídni, dceři Barbaře udělil prezident Václav Havel vysoké státní vyznamenání za práci pro Českou republiku v zahraničí. Nejstarší syn Hans převzal od matky starost o poběžovické panství. Jeho ženou se – k nelibosti Mitsuko – stala artistka, maďarská Židovka, před Hitlerem utekla do zahraničí. Hans se snažil uchránit malou dcerku tím, že se přihlásil k místním henleinovcům, po konci války byl odsunut. Po různých životních peripetiích zemřel v roce 1967 v Německu, zmiňovaná dcerka nedávno v Kalifornii. Mitsuko žila s nejmladší dcerouv realitě svou pečovatelkou – Olgou. Ta se po matčině smrti vrátila do Poběžovic k bratrovi Hansovi. S ním byla po válce odsunuta do Německa, kde v roce 1976 zemřela. Nejstarší dcera Elisabeth zemřela již v roce 1936 v Paříži. Rodinná rebelka Ida se stala spisovatelkou katolických románů, k matce se nehlásila, zemřela v roce 1971 ve Frankfurtu. Nejmladší syn Karl utekl v průběhu první světové války do Austrálie, živil se jako překladatel a tlumočník. Zemřel ve Švýcarsku v roce 1987.

         Zámek v Poběžovicích je v dezolátním stavu. Část majetku Mitsuko se nachází ve státním zámku Horšovský Týn, orientální sbírky jsou umístěny v Náprstkově muzeu v Praze.

            Množné číslo, které jsem užila v titulku tohoto textu – Stál(i) u začátků – se vedle autora knihy PAN-EVROPA nevztahuje pouze ke vskutku státnickému, poměrně známému činu krále Jiříka z Poděbrad. Ten z důvodů, o nichž doporučuji šířeji se informovat, mírovým poselstvím vladařům Evropy 15.století doručil návrh Smlouvy o nastolení míru v celém křesťanství. Byl to v zásadě pokus o sjednocení Evropy v boji proti Turkům (dovršeném až v roce 1683 bitvou u Vídně). Letní cesty mě  dovedly do blízkosti Poběžovic, o nějaký týden později do Kunína u Nového Jičína. Tam jsem v zámeckém parku postála u busty posledního majitele kunínského panství – cukrovarníka a velkostatkáře, rytíře Viktora Bauera (1876 – 1939). Byl velmi zcestovalý , v letech 1903 – 1905 podnikl cestu kolem světa. Udržoval plodné kontakty s významnými umělci své doby, například s Oskarem Kokoschkou a Egonem Schielem. Jeho životopisci však nikdy nezapomínají dodat, že JUDr. Viktor Bauer byl panevropsky zaměřený myslitel, který se výrazně angažoval v hnutí usilujícím o sjednocení Evropy.

            Sešlo se několik náhod – co všechno mi poskytly! Co všechno bych díky jim ve škole podnikla, jak je využila! Příležitost bych si našla. Jsou potvrzením mého přesvědčení, že základem školy, vědění je zájem a motivace.

 

RICHARD N.COUDENHOVE-KALERGI:    PAN-EVROPA   Praha: Nakladatelství Panevropa, 1993

                                                                      ISBN 80-900034-7-8