Silvestrovská (ne)pedagogická reminiscence

         Jsou i pošetilejší nápady než ten, se kterým přicházím v atmosféře posledních dnů skomírajícího roku. Polehčující okolností zůstává, že se jedná o nápad s pedagogickým podhoubím a výchovně vzdělávacím podtextem. Jedna náhodná poznámka oživila vzpomínku na časem již zavátý text. Vznikal v 90.letech minulého století z popudu paní redaktorky, která našla zalíbení v jednom mém kratičkém příspěvku. Připadal jí inspirativní pro širší okruh čtenářů a čtenářek časopisu Rodina a škola. Vše, co potom na pokračování v onom časopise pod titulem Jak kazím svá vnoučata vycházelo, svůj počátek bralo v každodenní realitě mého nového životního zařazení, nic nevymyšleno, nic nevybájeno, nic nezkrášleno. Třeba v těch řádcích i po letech najdou jiskru porozumění pro trampoty dětského věku paní učitelky z mateřských škol i ty z prvního stupně ZŠ. Zbývá dodat, že aktéři oněch článků – nyní již vysokoškolsky graduovaní čerství třicátníci, takto příslušníci generace Y – aktuálně žijí a pracují ve Švýcarsku a Rakousku.

Začněmež tedy!

 

Být babičkou

           Přibývající roky zřídka přinášejí moudrost, ale bezpochyby poskytují zkušenost. I když poučenější oprávněně soudí, že zkušenosti jsou nepřenosné, o ty babičkovské bych se ráda podělila.

     Nejsem babičkou sváteční, půjčující si naleštěné vnouče na nedělní procházku, ale babičkou hlídací, téměř každodenní. Také nejsem babičkou rozmazlující a všeodpouštějící. Život má u mne stanovený řád a pravidla – nakonec jsem učitelka! – ale vnoučata se tomu kupodivu celkem ochotně podřizují.

     Vnoučata jsou nejlepší prevencí před zkostnatělostí a přehnanou pořádkumilovností postihující řadu žen v tom již obtížně pojmenovatelném věku. Nemůžete přece odmítnout návrh na galerii vytvořenou z čmáranic upřímně věnovaných „na památku“. Pohled na výkresy přilípnuté na stěnu kouskem snadno odstranitelné izolepy dodá při snídani postačující dávku energie do nového dne. Dětský nepořádek v mém bytě dotvářejí všudypřítomné výtvory z papíru a plastelíny. Chtějí-li si Kuba s Karolinkou něco z ní uplácat, vytáhnou si svou podložku ze skuliny vedle skříně. Ta nemastná a nelepící plastelína byla jednou z mála věcí, které jsem za uškudlené franky přivezla z cest po Evropě.

     Zaručeně se nebudete nudit ani nad hromádkou dětských časopisů. Děti se rády a vytrvale vracejí třeba k jedinému a témuž číslu Sluníčka, Mateřídoušky nebo vynikající Pastelky, Makovice. Opakovaně můžete prstem projíždět trasu zajíčkovy cesty za mrkvičkou nebo hledat odlišnosti dvou zdánlivě stejných obrázků. Vnouče si hraje a ani vy možná netušíte, že se připravuje na čtení. Stejně chytré jsou obyčejné ( a nyní dost drahé ) dřevěné kostky s obrázky tradičních pohádek. Výtvarně sice od dob mého dětství příliš nepokročily, ale odpusťme jim to. Dovedou děti naučit poznávat tvary, rozlišovat detaily a celek. Přidáme-li k tomu občas mozaikovou skládačku ze skleněných kuliček, můžeme usínat s jistotou, že naše vnouče v první třídě spadne do čtení jak do peřinky. Obratnost prstíků souvisí s pohyblivostí dětské pusinky. Ani navlékání korálků nezavrhujeme. I Kuba je rád navléká a já jen sleduji, jak barevná halabala skladba se časem mění v estetický řád pravidelného střídání barev.

     V době vroucího kotle proměňujících se informací jsou vnoučata téměř jedinými, kterým svými znalostmi a vědomostmi snad ještě můžeme imponovat. „Vždyť jsi velká, tak to přece umíš“, říkává mi Karolinka. Využívejme této šance a hodně a moc si povídejme. Není to časově náročné, povídat se dá vždy a všude. Pro děti je všechno nové a opakování spíše vítají. Povídejme si i u televize – komentovaná televize je snad jediným řešením. S televizí je to jako s klasickou literaturou : klasiky všichni znají, ale nikdo je nečte. Televize je všeobecně odsuzována, ale všichni se na ni dívají. Vyloučení televize ze života dětí by bylo obdobou obrozeneckých snah se slovem čistonosoplenka, které mělo nahradit původem nečeský kapesník. Postavičky některých hrůzných seriálů a jejich spřízněnce je třeba v nějaké formě absolvovat asi jako spalničky ( i když proti těm se nyní již očkuje ). Jinak by nabyly příchuti zakázaného ovoce. Nezbývá než čekat – jako vícekrát ve výchově – že kladné vlivy investované do dítěte se zúročí a náš potomek sám nahlédne nesmyslnost a nevkus předkládaného.

     Nic není jednoznačné. Jsou dny, kdy se při návratu domů takřka plížím po schodech do horního bytu, abych pro sebe vyšetřila chvilku klidu. Stačí klapnutí dveří – a mám v patách Kubu a Karolinku s ujišťováním, že mě nechají převléknout se a umýt ruce a…. Už jsem se přesvědčila, že jejich problémy a pohled na svět jsou povzbudivější než dávka kofeinu. Možná jsem na ně i více vyladěna. Věkem citlivější všímám si toho, co jsem dříve neviděla, chápu věci, které mi unikaly.

     Až vás vaše děti budou sužovat pubertálními výkyvy, školními neúspěchy, konflikty prvních lásek – vydržte! Musíte totiž mít děti, abyste mohli mít vnoučata.

 

Jak kazím svá vnoučata

        Můj dnes téměř dvanáctiletý vnuk Kuba se narodil ještě v éře závazků. Když jeho rodiče u vytržení nad vlastním uzlíčkem spřádali sny o tom, jak tatínek povede synka k vědám a maminka zajistí rozvoj uměleckého cítění, zaujala jsem pozici nezvané sudičky. Zavázala jsem se, že já budu chlapečka kazit. Dnes mohu říci, že jsem svůj slib převedla do reality. Příležitostí bylo a je dostatek, navíc se pole působnosti časem rozšířilo o mladší sestřičku Karolinku.

     Nákupy zmrzlin a šlehačkových pohárů patří k běžným babičkovským nepravostem, s těmi se maminka – byť s povzdechem – smířila. Rozhodně se nám ale snažila zabránit, abychom ručičky upatlané od zmrzliny nehygienicky omývali v jedné z městských kašen. Nás však tolik přitahovala voda prýštící z jezdecké sochy Caesarovy! Toho, který snad založil naše město Olomouc, a to ještě dříve, než ho jiní škaredí páni stačili zapíchnout. Malé děti jsou krvežíznivé příšerky, jen si vybavte náměty jejich nejoblíbenějších pohádek. A s dýkou uvízne v jejich paměti i jméno vojevůdcovo. Jednou se bude hodit!

     Dnes už jsme dál, my i páni radní. V sousedství Caesarovy kašny otevřeli stejnojmennou galerii s kavárnou. Galerie – pro malé dítě takové cizí a těžké slovo! Ale vždyť pro malé dítě je přece každé slovo nové a cizí. Domníváte se snad, že slovíčko „zmrzlina“ je pro dítě snazší? Zmrzlinu mu prostě koupíte, nebo odmítnete koupit a nenapadne vás ptát se dítěte na význam tohoto slova. Stejně tak nemámím z Kuby definici slova „galerie“. Někdy si tam zajdeme a rozhlížíme se po vystavených obrazech a plastikách. V přilehlé kavárně přinese na požádání pan vrchní k limonádě pastelky a papír, po chvíli se nezapomene přijít podívat, co že to ten Kuba vytvořil. Zájem nás těší, ale výtvarné dílko si odneseme do naší domácí galerie.

     Kavárna Caesar není naším jediným zastavením při potulkách oživujícím a proměňujícím se rodným městem. Zlí jazykové by mohli tvrdit, že chodím s vnoučaty po hospodách. To by se však Kuba s Karolinkou tvrdě ohradili. Rozvíjejícím se jazykovým citem již odlišují jednotlivá restaurační zařízení. Hospody jsou pro nás místa plná hluku, kouře, piva a alkoholu, společně je zavrhujeme a míjíme. Testujeme vznikající útulné cukrárny a kavárničky, čisťounká bistra a pěkné restauranty, v létě nejraději s terasou nebo venkovním posezením. Umíme si odložit v šatně, vybrat vhodný stůl a usadit se, dokážeme si každý sám objednat, co hrdlo a srdce ráčí. Kousek společenské výchovy v útlém dětství, abychom si později při různých okolnostech nepřipadali nejistí a jako v Jiříkově vidění.

     Když umění, tak i hudba. Stařičký klavír ani dobové portréty ve Smetanově muzeu v Litomyšli má vnoučata zrovna neupoutaly. Když jsem však – s využitím mizivé návštěvnosti Smetanova památníku – začala u skic scénických návrhů Prodané nevěsty zpívat árii Kecala, zvítězila jsem! Po několika přídavcích ještě v muzeu i na cestě ze zámku tříletá Karolinka žebronila, abych znovu zazpívala „to o tom Brblalovi“. Dodnes znají děti Kecalovu (u nás už jedině Brblalovu) árii jen v babiččině interpretaci. Zatím  se mi nepodařilo zakoupit vhodnou profesionální nahrávku.

 

Kamarád Jan Ámoš

              Kazit vnoučata můžete i doma. Kubovi bylo něco málo přes tři roky, když jsem vyrukovala s pexesem – a přímo ad rem, k věci : žádné večerníčky, žádné pohádkové bytosti, ale rovnou abecedové pexeso. Kubovi rodiče infikovaní všeobecným strašákem přetěžování dětí namítali něco v tom smyslu, že chudák  přemoudřelé dítě sice bude umět číst, ale nepozná například zajíce apod. Uklidňovala jsem je, že mým úmyslem ale vůbec není učit Kubu číst. Chci, aby se pouze naučil rozlišovat různé tvary a přiřazoval ty stejné k sobě, což mu později při skutečné výuce čtení přijde náramně vhod. Samo sebou, že jednotlivá písmenka se přímo vnucovala. S přesvědčením, že rozvíjím tzv. fonematický sluch ( schopnost rozlišovat, „slyšet“ jednotlivé hlásky ) jsem Kubovi napovídala : T jako tatínek, M jako maminka….a potichoučku, spiklenecky jsem dodala – Kubo, H jako hovínko. Vždyť do řeči, do jazyka vstupují děti přes emoce. Se zlou jsem se potázala! Kuba pohoršeně zavrhl lacinou podobnost neslušného slova a opravil mě : H jako bobek – a bylo to, fonematický sluch dostal na frak! Jistou jazykovou noblesu osvědčil Kuba později ještě vícekrát. Když jsem s dvacetiměsíčním odkladem tento experiment záměrně zopakovala s Kubovou mladší sestřičkou Karolinkou, dostalo se mi tak živého a chápavého ohlasu, že jsem byla nucena zasáhnout. Sourozenci, a u každého z nich již od narození osobitě vyhraněný vztah k jazyku.

     Abecedové pexeso nezůstalo osamoceno. Za sníženou cenu – nebyl zájem! – poznáváme Prahu, rozlišujeme listy a plody. Není to snadné. Děti vidí, že babička, ač učitelka, není Vasilisa Přemoudrá. Navíc netuší, že je produktem Nejedlého jednotné školy, kdy náhlým vytvořením osmiletky přišla o hodiny botaniky a dodnes ten deficit pociťuje. Babička musí někdy nahlédnout do přiloženého seznamu, aby rozpoznala trnku od jalovce. Dobrý vklad do dětského života – paní učitelka není chodící encyklopedie a nemá vždycky pravdu. Paní učitelka je také jenom člověk, mějte s ní trpělivost!

     Večerní předčítání z knížky Hany Doskočilové Diogenés v sudu jsme začali doplňovat pexesem o hrdinech řeckých bájí a pověstí. Víme, že Héfaistos topí pod sopkami, Prométheovi dravci denně do krve rozškubali játra a chudáci Sisyfos a Atlas se něco nadřeli! Kamaráda ve školce zdraví Karolinka bodrým „Čau, Pandořina skřínko!“ – v té jsou samé škaredé hračky.

     Za kamaráda považují má vnoučata i Jana Amose Komenského. Moudrý pedagog by se jistě nepohoršoval, že ho nazývají Janem Ámošem. Mrzí je, že jeho pamětní medaile není na zavěšení na krk, a nechápou, jak ji mohl babičce v Praze předat, když v televizi říkali, že je už dávno po smrti. Kuba už má ve věci trochu jasno. Po určitém váhání jsem ho vzala v posledních srpnových dnech s sebou na oslavy 400.výročí narození J.A.Komenského do Brandýsa nad Orlicí, městečka, kde Komenský prožil poslední léta ve vlasti, podruhé se oženil a napsal Labyrint světa a ráj srdce. Šňůra divadelních představení začínala po poledni a měla končit až po půlnoci. Byla jsem připravena uposlechnout první Kubovo zívnutí a rezignovat na další kulturní zážitky. Nestalo se. Putovali jsme s herci z náměstíčka do zámecké zahrady, s pohybovým divadlem po kostelních schodech. Po krátké večerní přestávce byl plyš divadelních sedadel imitován posezením na asfaltu silnice. Po baladických Nešťastných svatbách ( na ty Kuba nejraději vzpomíná ) přišla inscenace Labyrintu světa a lufthausu srdce. To už měl Kuba jako pětiletý  kluk dávno spát. Ale on hleděl a hleděl. Bylo již po půlnoci, když jsme klopýtali tmou s ostatními účastníky oslav k nedalekému památníku  J.A.Komenského, kde vše vrcholilo slavnostním ohňostrojem. Tolik zážitků pro vnímavou dětskou dušičku, na zlobení ani pomyšlení. Upřela jsem Kubovi několik hodin spánku, abych mu do paměti jistě nezapomenutelně zasela jméno a představu velikána našich dějin.

 

Vždyť je to tak jednoduché

        Bylo svatého Jakuba a bylo třeba zavařit úrodu ze zahrádky – tentokrát to byly višně. V horkém červencovém dni nic příjemného. Můj čtyřletý vnouček Kuba si mě vyhlédli jako zřejmou oběť pro seznamování s novou hračkou, dárkem k svátku. Bylo možné ho odbýt a poslat z kuchyně pryč s mnoha zdůvodněními : mám moc práce, nezdržuj, nepleť se tady, počkej, až to dodělám, jdi raději na zahrádku, je zde horko atd.atd. Ale z neznámých důvodů mi právě přestal hrát tranzistoráček, který jinak při podobných pracích ráda poslouchávám, tak jsem v prázdninovém rozpoložení na vnoučkův nepřímý návrh ke hře bezděčně přistoupila. Z plastikového obalu vyňal „opravdickou“ udici a tři umělohmotné rybí nestvůrky, které bylo možno ulovit díky magnetku na čumáčku. Po počátečním zklamání, že se nejedná o očekávané a preferované autíčko, začal Kuba velmi rychle vášnivě rybařit. Své úlovky mi ihned nabízel k snědku, vlastně nejdříve ke kuchyňskému zpracování. Tak jsme lovili platýze, dalším úlovkem byla treska ( zpočátku Kubou titulovaná jako terezka ), u třetí rybí figurky jsme podle záměru tvůrce trochu nelogicky museli zůstat u tuleně. Má úloha spočívala v podstatě v přijímání úlovků, jejich šoupnutí do trouby a v následném komentování kulinářské úpravy a chuťových požitků při konzumaci. Postupně jsme tresku a platýze pojedli s hranolky, s bramborovou kaší, s rýží, v úpravě pečené, smažené, na zázvoru, na másle, se šafránem ( ať mi zmíněné ryby a kuchaři odpustí!). Když bylo třeba věnovat trochu více pozornosti zavařovaným višním, poděkovala jsem Kubovi za nabídky dalších úlovků slovy, že pro tuto chvíli už mám dost, že jsem se báječně najedla, naťápala, nacpala a nasytila. Jednotlivé ryby jsme  hodnotili i z hlediska velikosti jako kapitální kousky nebo naopak jako mrňouse pod míru ( tady se zase omlouvám rybářům!). Pohybovali jsme se samozřejmě ve vodách mořských, slaných a slibovali si, že příště půjdeme k řece či rybníku, kde ve sladké vodě žijí kapři, candáti, okouni a jiná rybí havěť. Kuba přes rybářské zaujetí stačil sledovat i délku kuchyňské úpravy svých úlovků a upozorňoval mě na jejich včasné vynětí z trouby napodobováním cvrkotu kuchyňského budíčku. Ani jedinkrát jsme tresku ani platýze nespálili, nepřipekli,  nezapomněli podlít, obrátit a okořenit. Poctivě jsme se dělili o nejlepší porce. Zde musím se zahanbením doznat, že jsme se přidrželi terminologie spíše kuřecí. Z tuleně jsme využili i kožešiny. Magnetky na čumáčcích rybích maket fungovaly, udice se točila a horkým kuchyňským vzduchem poletovaly opakovaně více než tři desítky pojmů, slov, jejich spojení, různých významů – nových, novějších i zažitých. S překvapením jsem si uvědomila, že v kuchyni mezi višněmi, cukrem a zavařovačkami probíhá to, čemu se učeně říká výchovně vzdělávací proces. Lidsky řečeno – Kuba se    u č i l   – a já jsem se   p o u č i l a : výchova a vzdělávání není vždy jen záměrný a řízený proces probíhající od – do, jak vás poučí ty horší učebnice pedagogiky. Stačí jen chuť, nápad, snaha a ochota – především ze strany nás dospělých. 

 

Když babi s vnoučky snídá

         S tichou radostí už zase chodím pro chleba ke Kotrbáčkům a kávu kupuji nejraději u Meinla. Cítím v tom atmosféru svých raně dětských let. Tradice se obnovují a oživují také milé rituály denního životaběhu. Zadostiučinění se dostává i snídaním, ať těm milostným Karla Gotta či pracovním Václava Klause. Nevím, jak se o tom dověděla moje vnoučata. Avšak stačilo, aby se Kubovi jednou podařilo otočit klíčem ve dveřích zamčeného bytu, a bylo to! Začala nová etapa v našich bilaterálních vztazích. V sobotu a v neděli ráno – brzy! – je povědomé klapnutí dveří u spodního bytu znamením, že ve chvilce se u mne objeví dvě opyžamkované postavičky.

     Pracovní snídaně politika Klause nemohou být námětově bohatší a procedurálně složitější. Těší mě, že prioritu mají duchovní prožitky – to si ještě chvíli čteme, listujeme v časopisech, povídáme, někdy i zpíváme všichni tři pod jednou peřinou. Potom propuknou kompetenční spory, kdo co připraví na stůl a kdo dnes bude sedět na které židli. Takticky obhajuji výhody té proti dveřím i té s vyhlídkou do zahrady. Nesnadné je rozhodování, ze kterého hrníčku dnes stolovníci posnídají. Výběr není jednoduchý, na stěnách kuchyně jsou totiž ve třech řadách zavěšeny buclaté kafáčky. Respektujeme se a tolerujeme, alespoň co se týče tekutin. Kuba rád čaj, Karolinka řečená Ňufi pije colacao – to aby snáze získala v budoucnosti olympijskou medaili v gymnastice. Zapálíme svíčku a – povídáme si a povídáme. Nesesedáme se kolem oválného stolu kvůli koláčům nebo bábovce. K uším mých vnoučat dosud nepronikla jedna z tradovaných hloupostí, že u jídla se nemluví. Opak je pravdou. Pocit pospolitosti je závažnější, jídlo je pouze kulisou. S nepředstíraným zájmem se snažím zodpovídat všechny otázky a rozebírat zdánlivě nedůležité dětské problémy. S obdivem sleduji týden od týdne narůstající slovní zásobu, nové výrazy, slovní spojení i důsledné chápání mateřštiny. Na strohé konstatování, že mi uletěl knoflík, reaguje Karolinka logickou otázkou : „Kam?“ Stoupnu-li si po vydatnější snídani na váhu, jsem velice konkrétně dotázána : „Kolik stojíš?“ Nabádavý pokyn – Jez,Kubo,jez! – chápe pobízený naprosto soudobě : „To je anglicky, že babičko?“ Nad tím vším je něco ve vzduchu. Jen já vím o neúprosném časovém vymezení těchto chvil. Pohodu svátečních rán si ponesu do stáří a Kuba s Karolinkou do života. Nějak na způsob výslužky, talířku s kusem bábovky, které děti odnášejí rodičům, když už je načase jít je probudit.

 

Můj zpustlý vnuk

       „Jenom to prosím tě neříkej ve škole!“ – naléhala jsem na svého vnuka Jakuba, když se rozhodl po kamenech a známkách sbírat ještě láhve od rumu. Rum je v jeho dětském sedmiletém slovníku synonymem alkoholu všeho druhu. Z lahví skladovaných v komůrce pro případ domácí výroby šťáv a sirupů vybral ty tvarově neobvyklé a s nejpestřejšími etiketami. Šest nejhezčích pečlivě vymyl a urovnal na jedné z poliček mého bytu. Tím asi sbírka skončila, neboť pravděpodobným termínem konzumace zbytku načatého bylinného likéru jsem Kubu dost rozladila. Čistému vše čisté, řekla jsem si a upustila od protialkoholního školení. Ostatně – sbírkou lahví není můj vnouček ve svém vývoji více ohrožen než kdysi já, která jsem ještě s konvičkou chodívala po nedělním obědě tatínkovi pro pivo – a vždycky jsem upila! Dnes mám jiné vášně a tu největší – zdá se – Kuba podědil. Sbírá také písmenka – on totiž čte! U druháka zdánlivě nic divného, zeptejte se však, kolik dětí dnes podléhá kouzlu čteného! Se samotným čtením jsme potíže neměli. Ale stále mi chyběla ta ruka natažená po knížce. Nastražené pohádky a příběhy o zvířátkách Kuba míjel bez povšimnutí. On se vůbec nerad nechává do něčeho nutit, byť tím nejrafinovanějším způsobem. Moudře to respektuji. Avšak onehdy byla po Kubovi sháňka a on nikde. Teprve po chvíli se rozmrzele ozval z místnůstky, kam – jak se říkávalo – i císař pán chodil pěšky. Zabral se tam do odložených novin. A tak Kuba čte. Jeho favoritem jsou magazíny, takže po vyluštění křížovky odkládám tiskovinu na zvykem domluvené místo, aby můj vnuk nepřišel o zprávy ze světa byznysu a společenské smetánky.

    Má důvěra v přirozený chod věcí zakolísala teprve při Kubově prohlášení, že v dospělosti chce být bezdomovcem. Naštěstí tím chtěl jen zdůraznit, že spolužačku Haničku už nemiluje a za ženu si ji nevezme, raději bude sám.

    Morální úpadek mého vnuka dovršila předlistopadová televizní inscenace ze školního prostředí. S nezvládnutelnou touhou v hlase i v očích se Kuba otázal : „Babi, mohl bych taky paní učitelce říkat soudružko?“

 

Kuba svéhlavička  aneb  Jak se rodí osobnost

            Jako babička kloučka zrajícího pro školu jsem si vymínila právo nadělit mu pod stromeček první školní aktovku. Podle mých představ měl nadšený Kuba s brašnou na zádech radostně povykovat bytem a s blaženým úsměvem s ní usínat pod hlavou. Nestalo se. Situaci jsem rozumově zvládla bez povzdechů, vnucování se a výčitek. Nečekané satisfakce se mi přece jen později dostalo. Na výkresu z mateřské školy, kde měl Kuba nakreslit nejmilejší dárky od Ježíška, aktovka kupodivu nechyběla. Inu, můj vnuk je citlivý a vnímavý a rozhodně klubající se osobnost, řekla jsem si s hrdostí. Ale nevzdala jsem to! Jako babičce-učitelce se mi nabízela ještě jedna mimořádná příležitost : zápis do školy. Zlehýnka jsem Kubu připravovala na tuto vskutku ojedinělou a jednorázovou životní zkušenost. K opatrně vyžadovaným deklamacím říkanek a básniček se stavěl zásadně negativně. Takticky a strategicky byla zapojena i mladší sestra Karolinka, která s ženskou vychytralostí chrlila jednu básničku za druhou. Kuba odolával, až posléze podotkl, že „tam to řekne“. V babičkovské ctižádosti jsem se uchýlila ke lsti. Procházejíc po bytě jsem při úklidu, při nádobí hlasitě trousila něco o měsíčku, který má svítit, aby mi šila nit, když mám zelené šatky, botky rudé a zejtra moje svatba bude. Zdálo se, že Kuba tu tam i jakoby bezděčně naslouchá, avšak aktivně se k mým produkcím připojovala pouze Karolinka. Zkusila jsem i něco o dítěti, které u lavice stálo a z plna hrdla křičelo. Námět zabral. Kuba se dožadoval pokračování a já s lítostí zjistila, že od mé maturity už skutečně uplynula notná řádka let a paměť slábne, nebo alespoň selhává. S myšlenkou na Senecu, který tvrdil, že vyučováním se učíme, jsem v knihovně vyhledala kdysi povinnou literaturu. Po letech jsem si četbou Kytice ověřila až neskutečnou líbeznost a genialitu Erbenova díla. Ale to už se čas nachyloval ke chvíli rozhodnutí, k zápisu. Informovaná maminka mi zkormouceně sdělila, že z vlastních pokusů vidí šanci na Kubovu recitaci jako minimální. Puzena učitelským instinktem jsem však již věděla své a sváděla jsem souboj v jiné rovině. Při večeři, při koupání dětí jsem si jakoby mimoděk pobroukávala inkriminovaného Vodníka v úmyslně pozměněné verzi. Na můj verš „ na topole nad jezerem seděl   z e d n í k   pod večerem“ (a dále obdobně ) Kuba jen svrchovaně zasykl :“Vodník!“ Poznala jsem, že mám vyhráno. Znepokojenou maminku jsem uklidnila a zápis do školy se stal svátkem prožitým radostně a ve vší důstojnosti. Do školní budovy se s nastávajícím školákem odebrali rodiče a sestřička. Babička zůstala doma, neboť jedním ze základních atributů soužití dvou generací je umění moudře ustoupit do pozadí. Vše proběhlo „comme il faut“, i s následnou procházkou a slavnostním obědem v restauraci. Podle sdělení rodičů se jinak zdrženlivý Kuba překonával ve sdílnosti a byl prý téměř k nezastavení. Utajovaná a netušená ctižádost se prosadila, silná osobnost rovněž. Na požádání paní učitelky ztichlou třídou zazněla ladovská říkanka o tom, jak skákal pes přes oves, přes zelenou louku.

     Svým způsobem mě to potěšilo. Snad mému vnoučkovi ta sebedůvěra a vlastní názor na problémy do života vydrží. Ale doma u stolu po mně stejně žadoní, abych mu řekla o té lampě. Neboť milý Karle Jaromíre, od Vodníka a Polednice jsme se už dostali k lampě, která ještě svítila, když jedenáctá odbila.

 

Půjdete k zápisu?  aneb   Zvládli jsme to!

        „Škola je vlastně jakási zahrada. Učitel sází, pleje a prostříhává. Rozhoduje, co je plevel a co květina, pracuje s tím, co dostal. Má smysl pro čas, pro to, co může a nemůže v sezóně růstu očekávat“ – tvrdí americký učitel Charles Merril ještě před listopadem 89 sem tam se mihnuvší bývalým Československem. Jenže – jde o toho zahradníka! Na toho zapomínáme nebo záležitost předem pasivně vzdáváme.

     Když se náš Kuba chystal do školy, nešlo jen o aktovku. Tu pod vánočním stromkem přijal zdrženlivě, očekávané nadšení nejevil. To však netušil, že jsem jako obezřetná babička-sudička do jeho života zasáhla mnohem významněji. Vybrala jsem mu paní učitelku! Neváhala jsem se poptat tu a onde, sondovala mezi rodiči i učiteli, až jsem kápla na tu pravou. Vlídnou, usměvavou, ale rozhodnou a zdravě náročnou, nepodléhající současným trendům podbízení se dětičkám. Domluvily jsme se a k zápisu měl jít Kuba již k vyhlédnuté paní učitelce: Tento zákulisní babičkovský tah byl jedním z předpokladů, aby se Kuba ve škole cítil dobře a nové povinnosti se mu příliš nezajídaly. O Kubově školní zralosti jsem nepochybovala, i když by asi něco z předepsané zkoušky znalostí dětí předškolního věku nezvládl. Na otázku „Co potřebuje babička, když plete svetr?“ by možná odpověděl – brýle – a ne jak je předepsáno vlnu a jehlice nebo jinak vyjádřeno materiál a nástroj. Stejně nesmyslné je ptát se dítěte z pražského sídliště, na co potřebujeme kosu a co dáváme žrát králíkům.

     Den zápisu měl být pro Kubu dnem svátečním. Nerozebírali jsme případné požadavky, nestrašili žádným : Musíš….!Pěkně pozdrav! Mluv nahlas a nezapomeň tu básničku! Kuba je svéhlavička ( v mém pojetí osobnost ), pravděpodobně by se zasekl. Bylo rozumnější dát událostem volný průběh a spoléhat na to, co jsme do Kuby dříve vložili, a na obratnost paní učitelky.

     Na cestě za vzděláním doprovázeli mého vnoučka rodiče a sestra Karolinka. Má samozvaná role v této fázi končila. Ostatní jsem se už dozvěděla zprostředkovaně, po návratu účastníků ze slavnostního oběda. Odříkat u zápisu deklamovánku o psu skákajícím přes oves zrovna nesplňuje mou představu jiskrného intelektu. Nic však není ztraceno! Uvidíme. Bylo zaseto – Kuba je školákem.

 

Děti mají odpočívat   aneb   Nepodceňujte je!

       „S tím nesouhlasím! Děti mají odpočívat!“, reagovala jedna z budoucích opor školství – takto posluchač pedagogické fakulty – na má slova nabádající k nejrůznějším vzdělávacím činnostem s dětmi předškolního věku.Povzbuzena tímto názorem sdělila jsem hned ve dveřích velkou novinu svým vnoučatům, která čtyři dny v týdnu obhospodařuji :“Dneska budete odpočívat!“ Ve slastné naději na vlastní poshovění jsem bryskně podala vysvětlení : „Dnes nebude žádné pexeso, ani žravá dáma, nebudeme si prohlížet časopisy, nebudu hrát mlýnek, o člověče nezlob se ani nemluvě!“ Bláhová naděje! Kuba nerozuměl, Karolinka nechápala. Vnucovaný odpočinek – vlastně nečinnost – brali jako trest, ačkoliv se zrovna neprali, neodmlouvali a své poličky měli docela uklizené. Nejsem kruťas, babičkovsky jsem kapitulovala. Ono totiž ani to hloupé člověče nezlob se není bez půvabu. Střetávají se při něm a odhalují geneticky kódované životní postoje : Kuba se učí nevzdávat věci předem, Karolinka se zatím bezhlavě vrhá do hry a teprve poznává nezbytnost rozvahy a taktiky. Vychutnávají vítězství, ale také se vyrovnávají s porážkami, neboť já jsem soupeř nelítostný, nic nedaruji. Přitom však až s dojetím sleduji, jak ta má vnoučata vyzrávají :zprvu jsme Karolince museli figurky odpočítávat a posouvat, později jediným pohledem obsáhla počet hozených bodíků a skokem figurku posunula sama, dnes – ač předškolačka – body jednotlivých hodů bez problémů sčítá. Někdy si zahrajeme na „starou dobrou Anglii“, což pro mě znamená šálek čaje, pro děti spíše posezení s talířkem sušenek, ten čaj jaksi nuceně navrch. A potom nanovo – nejrůznější pexesa, čtverečkovaný papír, abychom mohli hrát „lodě“,barevné tužky, kterými si navzájem jedním tahem přeškrtáváme body, dva zdánlivě stejné obrázky v knížce nebo dětském časopise atd.atd… A při tom všem se nepozorovaně a s chutí učíme : rozlišujeme tvary a začínáme vnímat písmenka, cvičíme pozornost, postřeh i logiku. Jak se těším na jaro! Zahrada i ti kamarádi na ulici jsou pro mě, pro babičku příslibem kýženého odpočinku. Teď ale jsou naším hitem křížovky, zatím ty v dětských časopisech. Ačkoliv Karolinka svými tiskacími výtvory ráda vyplňuje i ty v mých „velkých“ novinách. Navíc má nějaké pedagogické sklony a silné sociální cítění. Jednu křížovku přibalila i mezi dárečky při cestě za druhou babičkou. Ještě při odchodu se na mě přemýšlivě obrátila s otázkou :“Nechceš půlku?“ Co kdybych se nudila?

 

Máte doma génia   aneb   Udělejte si radost!

U Křížáků v maštali chcípla kobyla,

radujte se, Habrováci, bude hostina!

Habrováci hup, hup,

nažrali se krup, krup, napili se….

Opravdu jsem kazetu Bylo nás pět nekoupila svým vnoučatům kvůli výše uvedenému popěvku. Bylo to spíše z nostalgických vzpomínek na vlastní ještě netelevizní dětství spojené s poslechem rozhlasu, kde František Filipovský nenapodobitelným způsobem četl Poláčkův text. Upřímně řečeno, moc jsem nevěřila, že kazeta prvňáčka Kubu a pětiletou Karolinku zaujme. Podcenila jsem je! Týdny při poslechu kazety oba večer usínali a dnes stačí zmáčknout pomyslný knoflík, aby Karolinka s patřičnou intonací spustila celé pasáže zpaměti.

     Připravujeme se o spoustu radosti v košatém předškolním věku svých dětí a vnoučat, když dost pozorně nevnímáme rozvoj jejich řečových schopností. Nanejvýš sledujeme, jestli už vysloví to nešťastné R a Ř nebo zvládají ošemetné sykavky. Spousta ortodoxních logopedů se zděsí, když napíšu, že v tomto případě jsou pouze formalisté. A co obsah řečeného? Vadnou artikulaci hlásek víceméně upravíme i později a při dnešní měkké normě výslovnosti se s nějakým tím rotacismem můžeme stát i televizním hlasatelem, zpravodajcem nebo moderátorem. Propaseme-li však tu nejvhodnější dobu pro rozvíjení jazykového citu, už to nikdy stejně kvalitně nedohoníme. To by mohli potvrdit vykladači díla Konráda Lorenze, který ve vývoji lidského jedince objevil tzv. vpečeťovací období.

     Učit se mluvit je obrovská práce. Dítě nejdříve jakoby tápe. Naše Karolinka se ve věku batolecím u pokáceného stromu ptala, kdo ten strom ukrojil. Později chtěla vědět, zda si má přezout opačně oblečené tričko. A když se mi první bramboráky trhaly, po přidání mouky konstatovala, že se už nepářou. Někdy dětské analogie z pohledu dospělého působí neuvěřitelně komicky. Tatínkův snubní prsten nazval Kuba bezděky prstenem služebním. A pak se pojednou setkáte u tříletého dítěte s něčím až nepochopitelným. V tom věku samozřejmě neměl Kuba ani ponětí o přídavných jménech, o shodném přívlastku kladeném v češtině ve většině případů před podstatné jméno. Ale vnímal to rozvíjejícím se jazykovým citem. Při první návštěvě se mu má kolegyně paní učitelka Veselá vlichotila darovaným autíčkem. I tázal se brzy : „Kdy zase přijde paní veselá učitelka?“ Zakrátko mě přesvědčil, že to nebyla náhoda. Nechápal, proč u dveří olomouckého chrámu zapíchli toho třetího Václava (rozuměj: Václava III. ).

     Budete-li si se svými dětmi hodně a často ochotně povídat, zažijete mnohá překvapení a četné radosti a nejednou zkoprníte úžasem nad tím, co už dokážou a jak vrostly do svého mateřského jazyka. A až vám samotným dojde dech i slova, pusťte jim třeba tu Poláčkovu kazetu se zdánlivě obtížným, někdy i archaickým textem, který však vaše děti budou citlivě vnímat a vezmou si z něho další slovní bohatství a komunikační pohotovost : „Žito sype, brambory se vydařily, teď jak bude s řípou. Krmení je hojnost, husy máme taky. Já bysem vám, sousede, prodal jalovici. Plácnem si? Zač by byla? Za padesát tisíc, ať škoduju! Tak jsme si plácli : Pak jsme mluvili řeči…..“

 Jak na to   aneb   Nebojte se jich!

       Byl Einstein normální? Nebyl. Patří mimořádně nadané děti do speciální pedagogiky? Patří (alespoň v USA ano ). Letáček s tímto textem jsem před časem vyvěsila na několika místech v prostorách pedagogické fakulty s výzvou, aby se mi ozvali zájemci o práci ve sdružení STAN (Společnost pro talent a nadání ). Odezva? Ticho! Když jsem přímo zaútočila na jednu ze studentek, ta v odpověď špitla : „Takových dětí bych se bála“. Není toto skutečný obraz pedagogických fakult? – zauvažovala jsem, začala o problému více přemýšlet a promítat si ho do své laboratoře. Tou jsou pro mě má vnoučata, o které se po odpoledních starávám. Jsou pochopitelně geniální. Například Kuba, takto žák druhé třídy. K mému potěšení – už nevím kdy a jak – začal sbírat kameny. Nejprve na procházkách, teď už trochu nepřijatelným způsobem : odhalil existenci patřičných obchodů ( např. starožitnictví – tam je věcí! ) a moc rád mě kolem nich vodí. Tu mě překvapí, když požaduje krystalickou formu jistého minerálu, hned zase mazaně přesvědčuje, že chalcedon zlepší jeho výřečnost ve škole. V mineralogii se vyznám asi tolik jako v černých děrách a pulsarech. A tak se učíme oba, Kuba i já. Vzhledem ke svým životním zkušenostem však nejsem bez šancí. Dozvídám se o konání burzy minerálů a jako obětavá babička se tam v sobotním dopoledni s Kubou vydávám. Ve dveřích sálu přeplněného exponáty i zájemci vtisknu Kubovi do rukou stokorunu ( nic moc – ale jak začínali mnozí vědci a selfmademani? ). Další průběh je již zcela v Kubově režii. Má sám rozhodnout, jak s penězi naloží, co si za ně vybere a koupí. Stávám se jeho stínem, jsem mu v patách, vždy pohotově, ale mlčící, pokud se sám na mě neobrátí s dotazem. Kuba jako plašmuška přeletuje od jednoho exponátu k druhému. Na trilobita mu finance nestačí, lupu zakoupí, teprve když na ni zbude. Sleduji, jak odvážně vyjednává výměnu kamenů s cizinci, s Poláky. Ti se zděšeně chytají za hlavu, když Kuba rozevře svou igelitku. Zase jsme chytřejší – každý kámen má být samostatně zabalen. Poláci by rádi s Kubou směnili jeden růženín, ale nemá pro ně cenu, nezná-li hoch naleziště. Další bod ponaučení pro příští nákupy. Blahořečím paní, která krabici od bonboniéry zaplnila minerály, vždy s příslušným názvem a udáním lokality. Vtipná pomoc začínajícím sběratelům. Po vyčerpání finančních zdrojů ( nepřidám! ) odcházíme poučenější oba, vnouček i babička, navíc jako spojenci. Na prestiži mi to neubírá. Naopak. Doba polyhistorů a renesančních osobností minula, nikdo z nás není schopen být chodící encyklopedií. Nikdo to také nežádá ani po rodičích, ani po učitelích. Stačí, když budeme dávat podněty, ukazovat cestu jak. Děti to chtějí. Chtějme také.

 

Jak se rodí kapitalista   aneb   Co se v mládí naučíš…

        Tuším, že básník Pavel Šrut někde napsal větu, která mi často tane na mysli : „Peníze si se mnou nerozumějí, jinak by mě tak snadno neopouštěly“.Jako česká učitelka bych mohla dodat, že se ke mně ani příliš nehrnou. Přesto se jim snažím dostat na kobylku – tedy alespoň teoreticky. Jednotná škola se mě pokoušela (z)deformovat časem výchovou polytechnickou, jindy proklamativně estetickou či mravní. Avšak co s výchovou k proletářskému internacionalismu a socialistickému vlastenectví tváří v tvář honosným bankám, akciím, cenným papírům, burzám a RM systému? Ještě nedávno jsem vnoučata  mohla ohromovat předstíranými kouzelnickými schopnostmi, když jsem z bankomatu získávala peníze pomocí čarovné kartičky. Jakmile Kuba započal své matematické nadání cizelovat porovnáváním různých účtů a měn, pochopila jsem, že mám mimořádnou příležitost vstoupit s ním do světa velkých financí. Zpočátku jsme jednotlivé banky hodnotili podle propagačních materiálů, které byly tyto ústavy ochotny dětem nabídnout. Praxi jsme zahájili šokem, jak vnouček dětsky neuvědoměle pojmenoval růžové stránky mé šekové knížky, aniž tušil, že trefně vystihl povahu mnohých současných cen a nákupů. Následná lekce proběhla ve spořitelně. K mému potěšení přes letní parno a davy čekajících na mou ideu přistoupila i slečna za přepážkou. Když jsem Kubovi vysvětlila smysl čáry vyznačující diskrétní zónu, byla jsem jeho rukama vytlačena ze hry. Kuba se stal klientem České spořitelny běžně si vyřizujícím své finanční záležitosti. Jeho výkon ohodnotila slečna pokladní hlasitým zdvořilým poděkováním ( jak neobvyklé! ) a čtyřmi propagačními cukrátky.Zřejmě jsou v této bance na malé klienty připraveni.

     Kuju železo, pokud je žhavé. Obratem jsme zamířili k nejbližšímu bankomatu. Cestou jsme vědomě minuli ten nepatřičný, náležející konkurenční bance, a probrali otázku úroků. Pro větší přitažlivost hned na miliónech. První vlastnoručně vyťukané peníze Kuba rozkošnicky komentoval slovy : „Ještě jsou teplý!“ Trochu ho zarazilo, že se z bankomatu vysunuly bankovky dvě, ačkoliv před chvílí ve spořitelně ukládal bankovku jedinou – tisícikorunu. Nevěřícně se ujišťoval : „Jsou to tvoje pětistovky?“

     Spím klidně, i když si Kuba dodnes pamatuje mé PIN, číslo mé karty, a také ví, kde ji mám schovanou. Zato jím zmítá řada problémů, převážně technického rázu : jak se peníze do bankomatu dostanou, jak jsou bankovky zajištěny před nenechavci, co s těmi zaměstnanci banky, kteří také znají mé PIN a jak by se sám stal vlastníkem kýžené karty. Mé odkazy na sběr starého papíru a pravidelné mytí schodů za úhradu zjevně nepovažuje za nejrozumnější. A navíc – je tady ta nedohledná hranice patnácti let věku! Nechávám ho hloubat a připravuji další akci. Bude premiérou pro nás oba. Vyhlížím cukrárnu nebo restauraci, kde bychom smlsané dobroty mohli velkopansky uhradit právě onou všemocnou kartičkou.

     Pokud vám mé výchovné postupy připadají příliš avantgardní, ohradím se poukazem na historická fakta. Vždyť i Marie Terezie vedle povinné školní docházky zavedla také první papírové peníze – bankocetle. Že by rovněž uvažovala o spojení školy se životem?

 O sebedůvěřě a sebevědomí   aneb    Pantofle pana prezidenta

        Dětská léta mé generace plynula pod příkrovem neustálých napomínání. Co to děláš? Přestaň! To nemůžeš! To se nedělá! Jak si to představuješ? Co tě to napadá? To se nehodí! Co si o tobě pomyslí? atd.atd. Roubujete-li toto dědictví otců na výchovu svých dětí i dnes, rozhodně neprospíváte rozvoji jejich osobnosti. Uniformitu a jednostejnost už snad máme za sebou. I současnost každý vnímáme jinak : někomu chybí peníze, jinému čas, ale valné většině z nás chybí zdravé sebevědomí. Něco z toho jsem tušila již dříve, a proto jsem své žáky hlavně hodně chválila, často obdivně upřímně hodnotila jejich výtvory a především je shledávala geniálními ( tedy každého alespoň v něčem ). U svých vnoučat Kuby a Karolinky jsem tento výchovný trend nastolila již zcela vědomě a programově pod heslem : Raději větší sebevědomí než žádné, s přebytky si život poradí! Dnes už můžu prohlásit, že stačí přirozenou dětskou sebedůvěru nebrzdit a nepodrývat. Navíc po posledních zkušenostech uvažuji, kdo koho vlastně víc vychovává : já vnoučata, nebo ona mě? To jsme využili rodičovských pracovních zájmů a spojili je s jednodenním výletem do Prahy. Nastávající abiturientka mateřské školy a žák II.A nebyli v Praze poprvé, ale tentokrát s babičkou – učitelkou, což – jak uznáte – je situace onačejší.

     Jeli jsme s jasnými záměry. Karolinka vezla tiskacím písmem na archu papíru formátu A4 napsané přání, rozhodnuta vsunout je rabínu Löwovi  pod náhrobní desku. Ještě před Prahou rozvažovala, má-li na splnění svého přání vyčkat na místě samém, nebo se trpělivě s důvěrou vrátit do rodného města. Dopadlo to jinak. Vstupné na židovský hřbitov bylo tak nekřesťansky ( nežidovsky?) vysoké, že jsem je odmítla zaplatit a autoritativně rozhodla zaslat přání rabimu poštou.

     Kubovo předsevzetí navštívit Kancelář prezidenta republiky jsem brala s humorem, i když jsem věděla o jeho písemných kontaktech s touto institucí. Když před časem Kuba dětsky upřímně napsal panu prezidentovi, mou pedagogickou duši potěšilo, že se mu dostalo odpovědi. Přes kostrbatost rukopisu a pravopisné nejasnosti poprvé pocítil, že je demokraticky přijímaným občanem tohoto státu. U zvonku u prezidentské kanceláře však Kuba zaváhal. Neovlivňovala jsem ho ve smyslu pro ani proti. Chtěla bych, aby se dokázal vždy rozhodovat sám za sebe. Vábeni hrobkou českých králů jsme došli do svatovítské katedrály, když Kubovo rozhodnutí dozrálo :vrátí se a  zazvoní! Nemusel, dveře nebyly zamčeny. V přesvědčení, že je to Kubova záležitost, zůstala jsem v průjezdu, samozřejmě sama, protože Karolinka instinktivně žensky vytušila, že tady chybět nemůže! Černí šerifové za prosklenými dveřmi však nepostupovali v duchu mých představ, že děti s úsměvným pochopením vrátí do mé péče. Přes proudy procházejících turistů jsem sledovala, jak jeden z nich odchází a po chvíli se vrací s paní, která si přátelsky ( bez mé cenzury!) s dětmi povídá. To jsem ještě netušila, že Kuba si s touto paní nejen psal, ale i telefonoval. Když už jsem s omluvou, že nebudeme zdržovat, chtěla zasáhnout, přiběhl pro mě Kuba s výzvou : „Babi, pojď taky!“ A pak jsme se v doprovodu vedoucí Kanceláře prezidenta republiky paní Duškové stali skutečně vítanými návštěvníky. Viděli jsme všechno : konferenční sál, přijímací salonky, výtah pana prezidenta, jednotlivé kanceláře a jejich sekretářky, mimořádná výtvarná díla, starobylé globusy i hvězdářský dalekohled  namířený na Prahu. A protože pan prezident ten den neúřadoval – byl v zahraničí – zavedla nás paní Dušková až do té jeho poslední opravdické kanceláře. A vedle vzorně uklizeného psacího stolu ( ach, Kubo!) a vzácných darů od politiků, králů, císařů stály pod oknem osamoceny vyrovnané pantofle pana prezidenta. Myslím, že tentokrát si má vnoučata odvážela v dušičkách něco nepojmenovatelného. Rozhodně to nesouvisí s mým mentorským požadavkem obdobně srovnaných přezůvek u nás doma, na což Karolinka obracejíc oči v sloup reaguje povzdechem : „Že jsme k tomu panu prezidentovi jezdili!“ 

 Jak je to u nás   aneb   Ach, Vánoce!

          Podle klasifikace jednoho známého psychologa spadám do kategorie „babička – marxistka- materialistka“, neboť jsem zejména citlivá léta svého dětství a mládí prožívala pod tlakem této ideologie. Navzdory tomu Vánoce ctím a vedu k tomu i svá vnoučata. Sice nematerialisticky, ale  také ne čistě nábožensky. Třebaže náboženství nepovažuji za opium lidstva, je pro mě něčím jako politická strana  a těm jsem se vždy vyhýbala. Vánoce k nám vstupují nepozorovaně, nejspíš přes různé tradice a pranostiky. Letos začaly s Kubou u klavíru, když z hudebky přinesl noty s koledami. Abychom ho trochu motivovali, při večeři jsme natáhli pero hracího obrazu, odkud zazněly koledy rovněž, byť v trochu dokonalejším podání. Nad hlavami už nám visel adventní věnec se čtyřmi svíčkami a my jsme si povídali o neděli bronzové, stříbrné a zlaté. Nejvíc však o Mikulášovi. Kuba už ví, kdo dárky naděluje a zná i čertovo tajemství. Před mladší sestřičkou ale své dospělácké znalosti moudře utajuje. Karolinčin vztah k těmto velkým záhadám je obojetný. Na Ježíška ještě věří a dělá si starosti, jak to všechno stihne a jak tu spoustu dárků zaplatí. U čerta rozlišuje „převlečeného pána“ a pekelníka opravdického. Ve snaze snížit její míru úzkosti jsem jí poradila, aby se při nadílce ve školce podívala čertovi na nohy. Bude-li mít místo kopyt polobotky, je to ta první čertovská kategorie. Starosti jí působí i rozchod mikulášské trojice. Čert půjde dolů, do pekla, anděl nahoru, do nebe, ale kampak Mikuláš? O existenci svatých hlubší povědomí dosud postrádá. O to pragmatičtější je v případě třešňové větvičky. Když vkládajíc takzvanou barborku do vázy Karolince vysvětluji účel svého počínání, diví se : „Ty ses ještě s nikým nedomluvila?“ A mazaně mi doporučí „dědu od řeky“, protože „ten všechno spraví“.

    Vánoce  však nejsou jen radovánky. Uklízíme. Se stěny sundáváme sbírku babiččiných kafáčků, umýváme je, což je pro děti doma žijící s myčkou nádobí téměř dobrodružství. Při utírání šedesáti hrníčků už trochu ochabují, hlavně Kubovi tato nemužná role nesedí a dává to najevo zvolňujícím se pracovním tempem, takže konečné skóre vycíděných hrnků je asi tři ku pěti ve prospěch mladší Karolinky.

     Ještě nás čeká to hlavní – pečení cukroví. Kajícně doznávám, že u vlastních dětí jsem pro tuto kooperaci nikdy neměla dost porozumění a trpělivosti a nejraději jsem pekla sama, pěkně v noci. Vnoučatům to však právě proto nemůžu odepřít, neb s vlastní maminkou pravděpodobně nedopadnou jinak. Příprava vánočního cukroví má několik  fází. Nejprve se skláníme nad sešity a sbírkami zaručených receptů (každým rokem přikupuji nové příručky) a zvažujeme, přemítáme, dohadujeme se, vzduchem poletují dekagramy a laskominy vzbuzující názvy různých větrníčků, hrudek a perníčků. Předem vím, že skončím u vanilkových rohlíčků a dalších  tradičních vánočních rodinných rekvizit. Druhák Kuba sepisováním potřebných ingrediencí nic netuše procvičuje psaní i pravopis a nabývá patřičné důležitosti. Potom jednoho odpoledne vyrazíme za nákupy : děti s batůžky na zádech, já s pořádnou nákupní taškou a pevným předsevzetím, že v klidu vydržím celý nápor předvánočního času promísený s živostí, zvídavostí a neposedností svých vnoučat. Aby i ony mohly po letech o Vánocích s básníkem vzpomínat :

Hlas zvonů táhne nad závějí, kdes v dálce tiše zaniká.

Dnes všechny zvony v srdci znějí, neb mladost se jich dotýká.

 Pášu násilí

       „Žes mě k tomu klavíru víc neměla!“ – vyčítá mi v různých obměnách má dcera, když puzena niternou potřebou zasedne občas k pianu, aby pro potěchu své duše z nástroje vyloudila nějakou tu sonatinu nebo etudu. Inu, je pozdě plakat nad rozlitým mlékem, ale dost času poučit se. A tak pášu násilí. Každou sobotu a neděli dopoledne ( chtělo by to častěji!) se dopouštím násilí na svých vnoučatech. Pravda, vyžádalo si to trochu trpělivosti ( z mé strany ), než jsme se dopracovali k lakonicky srozumitelnému – Kdy? Znamená to dohodu o čase, kdy já odložím vařečku a děti vypnou dopolední televizní vysílání.  Rozhodně tak nečiní s nadšením, to bych pravděpodobně uvažovala o nutnosti jejich odborného vyšetření. Na počátku byl znatelný odpor, který jsem spolkla a zvládla, různě podle založení dětí : s Kubou mírně a laskavě, u Karolinky bylo třeba přitvrdit špetkou babičkovské autority ( obvykle jí nehýřím ). Následovalo stadium, kdy děti braly cvičení na klavír jako životní nezbytnost, asi jako čištění zubů nebo školu. Dnes již semo tamo probleskují jiskřičky elánu a potěšení, protože – ono nám to jde! A co nám jde, to nás baví, a co nás baví, to děláme rádi a co děláme rádi….Umíte naskočit na ten rozjetý kolotoč jinak než přes počáteční překonávání nechuti a obtíží? Možná, máte-li v případě hudby v sobě geny Mozartovy či Beethovenovy. Ale kolik je nás takových? Potíž je s rychlostí zpětné vazby. Když mimino poprvé ukáže, že hodinky dělají tik -tak, úsměvy všech okolo mu vzápětí bohatě oplatí vynaložené úsilí a ono se pak může utiktakovat. Jak roste, poznává, že si musí na pochvalu maminky počkat, až obrázek dokreslí, až si pro ně maminka přijde do školky, až pojede k babičce…. S tréninkem – sportovním, hudebním, jazykovým – je to ještě složitější. Jak to má dítě vědět? Jak vůbec má vědět, co by mohlo a co by chtělo, když ho my dospělí k ničemu nepopostrčíme? Podle filozofa je problémem člověka, že může dělat, co chce, ale nemůže chtít, co chce. Protože vidím dál, sedáváme u klavíru a hrajeme ( i hrajeme si ). Pro zpestření máme pohotově pět zápalek, kterými odměřujeme, kolikrát jsme cvičení odehráli ( někdy Kubu přesvědčuji o magičnosti čísla sedm ). Při stupnicích máme navíc jazykovou lekci, neboť je hrajeme ještě jednou, noch einmal, encore une fois, totéž ještě v angličtině a ruštině ( ta zní Kubovi nejexotičtěji ). Cvičíme nejen etudy, ale také svou vůli, smysl pro povinnost, vytrvalost, skládáme cihličky sebevědomí – prostě taková nezbytná výbava pro život. Stále častěji mám pocit, že mi ta má vnoučata u toho klavíru rozumějí. A vím o někom, kdo by mě určitě pochválil. Jiří Menzel moudře napsal : „Kdyby můj tatínek nebyl líný, tak by mohl být ze mne dneska klavírní virtuos. Taky jsem mohl umět pořádně anglicky a ještě řadu jiných důležitých věcí, kdyby můj tatínek nebyl pohodlný demokrat, odmítající mě do čehokoli honit. Prohlásil, že se s následky své indolence shledám sám, a měl pravdu. Shledal jsem se s nimi bohužel až příliš pozdě“.

 Chvála televize

     Začnu nostalgicky  generačním souzněním s Pavlem Šrutem, který napsal : „V těch dávných předtelevizních dobách měly děti víc času na rodiče a rodiče na děti. Rodina se držela pohromadě a žila u stolu. Tady se nejen společně jedlo, tady se i povídalo, hrály se karty a dáma, narychlo se dopisovaly domácí úkoly“. Pokud dnes rodiny drží pohromadě, žije se u televizoru. Tam se společně jí a většinou i společně mlčí. Avšak… buďme objektivní. Oheň je dobrý sluha, ale zlý pán – usuzovali naši předkové. Troufám si prohlásit, že s televizí v domě  je tomu nejinak.

     Když mi můj vnuk vyprávěl o nálezu jakýchsi kosterních pozůstatků na Krétě, na mou otázku – „Kdes to četl?“ – odpověděl : „Nikde, viděl jsem to v televizi“. V tom okamžiku jsem si až zábleskem uvědomila zásadní rozdíl v našem přístupu k informacím.

     „Babi, potřeboval bych jet do Řecka“, uvažoval Kuba  po shlédnutí časem trochu vyčichlého filmu o Spartakovi. „Pořád si to Řecko s Římem pletu, myslel jsem si, že Caesar žil v Řecku“. Nechtěla jsem devítiletého kloučka odbýt těšínským jablíčkem, že takovými záměnami se netrápí řada mých vysokoškolských studentů. Když jsem rodiče vnoučat přemlouvala, aby dětem večerní televizi povolili, bylo to ve víře, že si tak Kuba zopakuje svůj prázdninový výstup na Vesuv, znovu uvidí piniové háje a přiblíží si gladiátory, které si mohl jen představovat v rozvalinách římského Kolosea. Ten Caesar už byl jaksi navíc, neplánovaně.

     Formanův Amadeus ( opět ve večerním vysílacím čase ) byl zevrubně rozebírán u snídaně. Karolinka upozorňovala na rozmanitost a zabarvení Mozartovy slovní zásoby, její příklady jsem vyvažovala slovy génius a requiem, nahlodávala jsem náběhy k černobílému vidění světa, pobrukovala jsem Malou noční hudbu přeživší dobu dvou staletí trvaleji než mramorový náhrobek, dětsky jsme pitvali Salieriho pohnutky a činy. Tentýž den Kuba u piana složil a do not zapsal dvě etudy, o nichž jeho maminka nemoudře prohlásila, že dost připomínají skladbičky, které hoch cvičí do hodin klavíru. Nešť!

     My fair Lady – jedno z mých dalších  večerních televizních provinění – to byl zase jiný hudební zážitek! Ostatně – ne jen hudební. Pod titulky se daly lovit útržky anglických vět a frází, nebo alespoň nějaké to slovíčko. Od uvedení onoho muzikálu v České televizi sedává s námi u snídaně profesor Higgins a děti už neberou hrníček s čajem do dlaně místo za ouško a také chápou, že k pěknému oblečení a chování patří také pěkná řeč, a to i jindy , než když déšť dští ve Španělsku tam, kde je pláň….Už nemusím vysvětlovat české přísloví, že ptáka po peří, člověka po řeči poznáš.

     A muzika do třetice : myslíte, že byste svým dětem dokázali přiblížit svět hudby lépe než vědoucí a zanícený nadšenec Leonard Bernstein? Jeho mnohadílný vzdělávací  hudební cyklus pro mládež vysílala v nedělních podvečerech  naše televize už podruhé.

    Televizní vysílání může generace i sbližovat. To když si například spolu se svými dětmi sednete k nějakému pořadu. Sledovala jsem tak s vnoučaty na pokračování kurs o používání počítačů, aby Kuba nehrál jen gamesy a já nepoužívala computer pouze jako lepší psací stroj.

     O televizních pořadech si povídáme. Společně je plánujeme. Komentovaná televize je pravděpodobně jedním z řešení. Neusiluji o vítězství za každou cenu, vzájemně se tolerujeme. Děti vědí a respektují, že mě nesmí rušit u zpráv a diskusních pořadů. Já je nechávám s televizí o samotě s doktorkou „Kmínovou“ a u pořadů typu Neváhej a toč! Věřím, že se podobnými banalitami a hloupostmi brzy přesytí a ještě v dětském věku překonají statisticky podchycenou úroveň průměrného televizního diváka České republiky.

     Dallas u nás „nefrčí“, o tomto pořadu Karolinka již v první  třídě usoudila, že „…j e to kravina“. Prostě si vybíráme. Pořady i televizní kanály, které se podvědomě učíme odlišovat od informačních stok. Těším mě, že  stále častěji sledujeme společně vysílání zpráv a následně je s Kubou rozebíráme obsahově i stylem podání. Příklady táhnou. Bez televize už asi nikdy žít nebudeme. Je na nás dospělých, bude-li televize v životě našich dětí dobrým sluhou, nebo zlým pánem. Stačí jít trochu do sebe. Snad již Gogol připomínal : Nenaříkej na zrcadlo, máš-li křivou hubu.   

 Co všechno si pletu

     „Můžu u tebe spat, babi?“, zeptá se mě čas od času můj vnuk Kuba. Příležitosti se většinou ovšem chopí i Karolinka. Když vycítí mé zaváhání, argumentuje pragmaticky : „Ty víš, že dovedu být hodná“ a realisticky dodá „když to jde“. Obyčejně se těm nájezdům trochu neasertivně bráním, představují totiž absolutní rozvrat mého sobotního večerního poklidu. Znamená to : rozložit pohovku, trochu posunout stůl se židlemi, případný televizní program přizpůsobit dětským očím a dětskému diváckému apetitu, být pohotova odpovídat na různé dotazy ( čímž ztrácím dějovou souvislost sledovaného ), tu přinést něco k pití, tu natřást polštář, v noci zaregistrovat každé zakašlání atd….. Místo své rozečtené knížky pak otvírám Devatero pohádek nebo aktuálně Stevensonův Poklad na ostrově a před večerkou čtu dvěma gramotným školákům, kteří však mají právě tuto formu čtenářských zážitků nejraději. Po několika stránkách zkusmo umlkám – ale není mi pomoci, Kuba ještě nespí, jen jukne : „Co je, babi?“. Zbytek pak musím ráno Karolince dovyprávět, protože po mnoha šťuchancích s Kubou a po boji o přesnou polovinu pohovky přece jen nevydrží a usne. S brejličkami na nose. Ty sundávám až ve spánku, dříve na to Karolinka nepřistoupí. Prý by neviděla na sen a měla by ho rozmazaný. To vše jsou však jen kulisy přediva dějů podstatnějších a tajemnějších. Trochu se mi poodhalily, když Kuba po otázce, jestli se budu dívat na televizi, dodal : „A budeš plíst?“ Zná mě, ví, že pletení je jednou z mých zálib, skoro bych řekla až potřeb, forma psychoterapie. Do oček hladce a obrace vplétám své myšlenky, úvahy a realisticky okleštěné plány. Dosud jsem však netušila, že devítiletý Kuba vnímá  cvakání jehlic a mé pohyby hlavou, kdy mrknu od pletení na televizi a zpět, úplně jinak. Neptejte se, jak. Je tady něco mezi nebem a zemí….. Uvěřila jsem moudrosti Johna Powella : Podobně jako poletujícího motýla nelze ani štěstí zachytiti přímo. Všechny pokusy hledat štěstí přímou cestou jsou odsouzeny k nezdaru, štěstí je jistým způsobem vedlejší produkt.

 Já půjdu s tebou, babi

      „Já půjdu s tebou, babi“, zarazil mě u branky vnuk Kuba, když jsem se chystala na běžnou pochůzku za nákupy. Ovládla jsem své překvapení – to tu ještě nebylo! Před devíti lety jsem s ním v kočárku rejdila městem po libosti a podle potřeby, později ho bez ptaní vláčela všude, kam se mi zachtělo. Jenže  – kdeže loňské sněhy jsou? – ptávala jsem se s Villonem poslední dobou sama sebe. S lítostí jsem polykala odmítnutí i otrávené pohledy, když jsem náhodou chtěla opakovaně vstoupit do téže řeky a vyjít si s vnoučkem na procházku. Už o to nestál, přitahován kamarády, kolem, televizí, střelbou ze vzduchovky…. A teď najednou – Já půjdu s tebou, babi. Tak jsme šli, lépe řečeno jsem Kubu neustále v závěsu dobíhala, neboť i ve způsobu chůze se prosazují geny, v tomto případě otcovské. Nechtěl, abych mu koupila třpytku na ryby, nezamířil do oblíbené prodejny loveckých potřeb, prostě jen se mnou brázdil ulicemi, mlčky, ale v souznění, které jsem cítila a ctila. Byli jsme znovu spolu, právě teď, na chvíli, než mi ho opětovně odvedou klukovské zájmy, kterým přes veškerou snahu už nestačím, stačit nemůžu a vlastně ani nechci. Kamsi jsem Kubu pomohla vyprovodit – a on se mi občas sám, ze své vůle vrací. Neptám se proč a neptám se kdy zase. Vše probíhá podle slov Jirotkova Saturnina : V mé kapličce lásky visí tabulka – Prosím nemluvte.

Baba milionová

        „Ty už jsi jako ta baba  milionová“ – zavzdychla jsem v naději, že tak zabrzdím sled vnuččiných otázek a dotazů. Karolinka jako čerstvá absolventka první třídy  ZŠ osvědčuje své matematické znalosti i na procházce v lese. Její odhady počtu hříbků, malin a mravenců jdou velkoryse hned do milionů. Ale baba milionová – Kdože to byl? – chytá se mého povzdechu jako návnady nezdolatelně zvídavá Karolinka. Říct, že přece ta baba s plandavou sukní a jediným zubem, posedávající na schodech kostela sv.Mikuláše, co přivedla žebráka na mizinu – to není východisko. Znám své pappenheimské, jenom bych spustila stavidla dalších dotazů : co je to mizina, jak ho tam přivedla a koho vlastně, proč sedávala před kostelem a proč jí ta sukně plandala….Snažím se vše ukončit vysvětlením, že je to jen povídka, kterou kdysi o svých sousedech krásně sepsal chytrý pán – spisovatel Jan Neruda. „Tomu byste ještě nerozuměli“ – odbývám nejen Karolinku, ale i náhle zainteresovaného Kubu. Něco však bylo ve vzduchu, co mě přimělo opustit tuto dospěláckou „výhovorku“. Ten den s námi po prázdninovém lese chodil usměvavý pan Vojtíšek, jehož osud jsme sledovali až do hořkého konce u kanonýrských kasáren na Oujezdě. Karolinka nechápala nerozhodnost slečny Máry, kterou jsme provázeli na dušičkových pochůzkách po košířském hřbitově. Kuba se probíral sbírkou minerálů pana Rybáře, malostranského Hastrmana, jehož myšlenky „nejsou v něm, ale jdou uctivě asi krok za ním a pořád ho baví nějakými veselými nápady“. Karolinku víc zaujal hororový příběh doktora Kazisvěta. Když jsme dospěli až k panu Vorlovi a spolu se slečnou Poldýnkou mu umožnili, aby si krásně nakouřil pěnovku, byla jsem se svými literárními znalostmi u dna. Ne tak má vnoučata s dychtivostí po dalších příbězích. Naštěstí jsem je dětsky uspokojila opakováním řečeného, ještě tentýž den i dny další. Asi vždy zcela neporozuměli, „co tím chtěl básník říci“. Něco v nich však přece uvízlo. A ve mně taky. Zarazím se pokaždé, když se mi dere na jazyk : „Na to jste ještě malí, to byste ještě nepochopili“.

 Ta sexuální výchova!   aneb   Pořiďte si kocoura

      „Prosím tě, podrž mi to, vypadám, jako bych měla rodit!“ – říká má vnučka Karolinka, když na ni po vyučování čekám v šatně I.A. Podává mi příruční kabelku „ledvinku“, kterou obvykle nosívá připnutou kolem pasu , a vůbec si nepovšimne, jak jsem se zarazila. Já – z generace, která si všechna tajemství kolem vzniku života předávala šuškáním z ucha do ucha, ve věku podstatně vyšším než je těch sedm prvňáckých let Karolinčiných. Vítám její informovanost v této oblasti, i když k ní ne vždy dokážu bez osobních problémů přispět.

    Sexuální výchova – to je problém! V každém věku. Rodiče mých vnoučat to řeší především vstřícností a otevřeností, ochotou na cokoliv přiměřeně odpovědět ( ačkoliv se často zapotí!). Avšak řešením všeho se stal náš kocour Caesar. Jeho erotické problémy s kočkami v okolních zahradách inscenují přirozené situace a možnosti odpovědí. Kdo jednou zaslechl noční kočičí milostné serenády, pochopí naše rozhodnutí nechat kocoura vykastrovat. Karolince s neutuchající potřebou toku informací bylo třeba plánovaný chirurgický zákrok zdůvodnit a vysvětlit. Když se dozvěděla, že Caesarovi budou – bezbolestně! – odstraněny kuličky, ve kterých má semínka, uspokojeně konstatovala : „To je dobře, aspoň už žádnou kočku nenakazí!“

   Jsem pro přiměřenou ( ošemetné slůvko!) otevřenost co se týče lidské sexuality. Jen se obávám realizace sexuální výchovy ve školách. Nebojím se rozpačitosti a ruměnce paní učitelky, to je její problém. Je tady jiné nebezpečí. Výstižně je formuloval psycholog Oldřich Matoušek : „Sex má být také tajemství, před kterým by člověk měl cítit určitou bázeň. Když se bude v rámci školního předmětu probírat jako cokoliv jiného, jako matematické vzorce, jako složení buňky a soustava chemických prvků, o něco tím žáci přijdou“.

 Já bych tak chtěla…..

      „Já bych tak chtěla….“  začíná mnohou ze svých vět jedna z mých přítelkyň, taky babička – souputnice, a já bych mohla pokračovat : „,,,aby byl Kuba pořád malý, držel se mě za ruku, aby mi vyprávěl o škole, o kamarádech, aby hodně četl, aby hezky psal, aby měl rád svou sestru Karolinku, aby pilně cvičil na klavír….“ – nekonečná nostalgická babičkovská litanie. Jenže : z Kubáska je nohatý Kuba, o škole partyzánsky mlčí, pragmaticky čte jenom naučné encyklopedie, nejvíce o rybách, motýlech a broucích, nepíše, ale dere hůř než příslovečný kocour, o projevech sourozeneckých citů lépe nemluvit. Co s tím? Netlačit! – velí zdravý rozum a Newtonův zákon akce a reakce. Tlak vyvolává protitlak. Ale potom najednou….. Ten lenivý Kuba, který je schopen zametat schody demonstrativně málem násadou smetáčku, vydláždí na zahradě chodník a u rybníčku stluče a zabuduje do země sedátko, na kterém mohu bez obav spočinout. Ten misomus Kuba na požádání sestřenky vyhotoví perfektní plánek s návodem, jak a kde ulovit vzácného motýla a upravit si ho jako exponát za rámeček. Ten egoista Kuba mi gentlemansky beze slova postoupí výhodné místo, o které ještě před chvílí zápasil s Karolinkou. Ten dva roky prázdnin velebící Kuba sedává nad knížkou a „šprtá“, aby co nejdříve složil požadované zkoušky a získal rybářský lístek. Učím se přiznávat mu právo na vlastní cestu, se všemi zákrutami a kotrmelci. Vždyť – zkušenosti jsou nepřenosné a jen ti, co se plazí, nikdy nezakopnou.

 Jen si to nemalujme!

       „Ten Cousteau byl tehdy nějaký divný“, povzdechl Kuba zaraženě, když v televizi skončil Svět ticha.Onen film jsem mu vřele doporučila a vůbec mám ráda, když sleduje Cousteaovy přírodopisné snímky o výpravách do povodí Amazonky i jinam. Považuji to za rozumný způsob ekologické výchovy. Problémy těch, co polehávají před Temelínem, spatřuji totiž v něčem jiném, než v boji za ochranu životního prostředí.

     Film Svět ticha mě spojuje s dětskými léty, kdy – v době netelevizní – jít do kina „se školou“ bylo ještě zážitkem. I jinak – byla to doba, kdy mládež slušně zdravila, v ulicích neparkovaly záplavy aut, takže jsme tam hrávali školky s míčem, skákali přes švihadlo a panáka, k přírodě jsme byli přirozeně šetrní a ohleduplní….. A teď mi Kuba ( Cousteau?) můj obraz kalí. V Cousteauově Světu ticha rybáři loví dynamitem, důvěřiví vorvani jsou požďuchováni bodnutím harpuny, loď přídí najíždí na obřího kytovce, navíc se tam připlete i velrybí mládě, v mžiku rozmašírované lodním šroubem, když Cousteau nehledě na nic velí strojníkovi spustit motory na plný chod. Malý vorvaň je doražen harpunou a ranou z kulovnice, potápěči z ochranné klece sledují a filmují hostinu žraloků, kteří se vzápětí stávají obětí námořníků na palubě, mlátících do nich vším, co je po ruce : harpunami, tyčemi, háky i puškami. Kuba – dítě konce 20.století, reprezentant moderní, už zkažené, necitlivé generace – je zděšen. Nevzpomínám si na děj tohoto filmu, ale je v mém povědomí spojován jen s kladnými reakcemi. To je ono – nevzpomínám si! Je na vině má příslušnost k poválečné generaci? Zděšení podobné Kubovu čtu náhodně asi po týdnu v novinovém fejetonu, jehož autoru „bych mohla býti matkou“, je mezi námi odstup jednoho pokolení. I on je překvapen novým pohledem na hrdinu svého dětství.

    Vzpomínkový optimismus dokáže hodně. Se spisovatelem Václavem Jamkem doznávám, že jsem žila i před rokem 1989. Nebylo zbytí, musela jsem své životní radosti i boly vtěsnat do kazajky poúnorových a normalizačních let. Přes pohrdlivý postoj k ideologii, která zastínila rozhodující díl mého života, mě rozněžní leckterá častuška a rozezpívá naivní budovatelská písnička let padesátých. V těch letech jsem totiž byla mladá, mladičká, vše přede mnou, zlé zdánlivě za mnou, brýle byly nepotřebnou rekvizitou, ani hlava mě nebolívala….

     Kubovo zklamání z postojů a chování uznávaného přírodovědce mě do budoucna zabrzdí, kdykoli by se mi zachtělo připojit se k tisíciletým lamentacím nad zkažeností současného světa, mládeže, mravů atd.atd. Raději si s povzdechem přeříkám Malou epištolu Ericha Kästnera :

Jak byl svět ještě impozantní,

když jsem byl malý!

Člověku sahala tráva až k nosu,

jestliže stál v trávě!

Vážení čtenáři – to bývala ještě tráva!

Židle byly vyšší, ulice širší,

hrom byl hlučnější, nebe vyšší

stromy byly větší, učitelé chytřejší!

 Ponořte se do jazyka!

      „Venku je dnes mokravo“, prohlásila Veverka, ledva rozhmhouřila oči. Oblékla raději pětatery ponožky a oblíbenou čtverečkovanou nepřimlásknutou sukni. Pomáslila si chleba protivodním nožem a vyrazila stezkou pro kolisty. Ta byla bohužel plná vyfoukaných cigaret, takže by přišla vhod dýchací přilba. Pes, který měl nádržku, aby nehlodal, pronásledoval ranního ptáčkomila. Brzy budeme znát už jen havarované ptáky na stěnách mysliveckých restaurací, kde alespoň zdi nejsou němé. Veverce již rostou ty zuby rozumu a ví, že příroda nikdy není hulvátní. Asi ji musí řídit nějaký taktéř….

     Zmateni, že nerozumíte a nechápete, nemusíte sahat po slovnících, ani uvažovat o méně známém nářečí. Ano, je to čeština, ale čeština ponorná a tajná, jak takovou spontánní rodinnou mluvu plnou nápaditosti a imaginace nazývá Pavel Eisner. Jen my u nás doma rozumíme osmileté Veverce, úředně Karolince, když proti chladu obléká patery ponožky a skládanou kostkovanou sukni. Používáme protivodní ( nerez ) nůž a odsuzujeme ty, co nejen odhazují cigaretové nedopalky, ale současně kouřem zamořují okolí – to aby člověk skoro uvažoval o plynové masce! Bažanti oživující „němé“ stěny mysliveckých restaurací jistě nejsou středem zájmu ornitologů, po našem ptáčkomilů. Spolu s taktéřem (rozuměj : dirigentem) znějí tato slůvka až obrozenecky, jako z dílny jazykových puristů. Rozhodně mají daleko k někdy vulgárnímu ( hulvátnímu) slovníku pubescentů, k nimž se má vnoučata věkem pomalu přibližují.

     Všechny ty výrazy vznikaly časem a mimoděk, ale ujaly se a bují v naší každodenní konverzaci. S každým tím slovíčkem se pojí příhoda, která tká a utužuje předivo rodinného společenství. Ten „rodinný Parnas zkomolenin, malérů a nejvzácnějších nápadů mnohých mluvidel a hub“ má podle Eisnera „každá česká rodina, neskládá-li se z pouhopouhých chudáků“. Nebuďme chudáky! Pěstujme ponornou češtinu. Už proto, že se nevynoří jinak, než v kontaktu, v rozhovoru s dětmi, ve chvílích blízkosti, souladu a porozumění. Radost z řeči je tou nejlepší prevencí proti vadám a poruchám komunikace, jejichž největší nebezpečí ani zdaleka nespočívá jen ve vadné výslovnosti. Kdosi moudrý řekl, že city, emoce jsou palivem našeho vývoje. Řeč, mluvení, povídání pluje převážně na vlnách emocí, a to především doma. Škola o tom bohužel moc neví, jazykovou hravost a jazykový cit nějak zvlášť nepodporuje a nerozvíjí. Některé paní učitelky by mě možná chtěly i kamenovat. Zde se však zaštítím – potřetí – autoritou Pavla Eisnera : „Doufám, že taková rodinná mluva kvete i v rodinách pp. zemských školních inspektorů. Ne-li, je mi líto dítek jejich. Jeť taková rodinná mluva věno, jež bude žít ve vašich dětech jako nejsladší vzpomínka na domov ještě v letech, kdy samy nebudou mít daleko do Olšan“.

 Co to dítě potřebuje   aneb   Úvaha o podnětném prostředí

     „Psychologové říkají, že si rodiče mají s dětmi denně hrát“, prohlásila má osmiletá vnučka Karolinka a před zkoprnělé rodiče položila na stůl balíček karet. Toto gesto dívenky přetékající životem se dalo ještě pochopit jako projev jejího lišáctví a holčičí mazanosti. Když však i mně začala odměřovat čas na psaní, poslech rozhlasu či televize a biflování anglických idiomů, došlo mi, že jsem někde chybila. Vedena Karolinčinou oblibou písemných smluv ( např. o utírání nádobí) jsem jí napsala : „Milá Karolinko! Něco si čti nebo kresli, vyšívej nebo třeba skládej! Tvoje nezotročitelná babička“. Moc to nezabralo, Karolinka náleží k těm, co dovedou „z jalové krávy vymámit týle“, jak psala již Božena Němcová v Babičce. A potom – zvyk je železná košile, těžko se ho zbýt. Z předškolních let, kdy jsem fungovala jako hlídací babička, byla má vnoučata zvyklá zasednout ke stolu a hrát pexesa, člověče nezlob se, mlýnek, velkou výhru, slovní fotbal, lodě, navlékat korálky, skládat obrázky a jak děti věkem vyzrávaly zvládat i náznaky scrabblu. Všechno za mé aktivní účasti. Podlehla jsem totiž pedagogické propagandě o nezbytnosti vytvářet dětem podnětné prostředí.

     Podnětné prostředí – přemýšlím o něm tím úporněji, čím častěji jsou tímto termínem zestrany pedagogů, psychologů a dalších vědátorů bičováni rodiče. Opět staré chyby : říká se  c  o ,  ale neříká se   j a k.

 Přemýšlím o svém ( poválečném ) dětství, o rodičích, jestli se mi věnovali a vytvářeli mi podnětné prostředí. Náš rodinný život měl řád, bez zbytečných diskusí rozdělené úkoly, striktně vyžadované plnění povinností, nedělní výlet autobusem někam k lesu, dál už pěšky, občasná kanasta u známých a každodenní aktivní úcta k četbě a ke knížkám. Můj autoritativní tatínek toho se mnou příliš nenamluvil, šetřil chválou, ne však výprasky. Nic neobvyklého v mé generaci.

     Vracím se k besedě s maminkou mentálně retardované holčičky. Na dotaz studentů, čím že se dcerka nejraději zabývá, maminka opáčila s provinile omluvným úsměvem : „Nejraději má počítače a knížky, my doma nic jiného nemáme“. Byla to pravda, s notebookem si krátila zmiňovaná dívenka i čas pro ni nezáživné diskuse.

     Mé časově rozlehlé úvahy o podnětném prostředí vhledem rozetne televizní pořad k výročí narození věhlasného filozofa Jana Patočky. Poslouchám vzpomínky jeho dětí, vzdělaných, kultivovaných, nestresovaných osobností. Patočkova dcera bez emocí doznává, že jejich tatínek, zcela pohlcený svou prací, začínal brát na vědomí své tři  ratolesti, teprve když s nimi mohl komunikovat ve filozofických pojmech. Do té doby byly děti v péči maminky, řešící mnohé složité situace denního údělu ženy vědce v nemilosti nejen ideologické, ale i materiální.

    Avšak nejen chlebem živ je člověk. Najednou chápu, že podnětné prostředí je víc než hraní si s dětmi a společné procházky. Podnětné prostředí – to je především podnětné klima, atmosféra rodiny. To, co dítě vdechuje a prožívá ne hodiny při společném  člověče nezlob se, ale celé dny, týdny, roky, s čím se ztotožňuje, čím je formováno, byť proti tomu v pubertálních letech revoltuje. Patočkovy děti, Václav Havel, Winston Churchill a další vyrůstali na jiném hřišti než s brankami vytyčenými heslem : slušný plat, dost banánů a dobrý televizní signál – co ještě chtít? (vypůjčeno z týdeníku Respekt). Myslete na to, až si budete kupovat čtivo v trafice, bezmyšlenkovitě zírat na bezduchý seriál, konverzovat u večeře, poslouchat hudbu nebo si vybírat něco na sebe. Zamyslete se, jak mluvíte a o čem, jestli synek vidí na vašem nočním stolku knížku a jakou, o co se zajímáte, o co usilujete…. Tím vším vytváříte rodinné klima, stanovujete rodinnou atmosféru, formujete své děti. A konečně – jenom své děti?

 O toleranci, důvěřě a o svobodě

         „Babi, sice to není nic pro tvůj věk, ale já bych byl rád, kdyby ses na to se mnou podívala a zhodnotila to“, obrátil se na mě nezvykla dospělácky desetiletý Kuba. Trochu mě pobavilo zohlednění mého věku ve vztahu k televiznímu vysílání, ale především mi zatrnulo – Strážci vesmíru asi nebudou z programu čé té dvojky. Souvislosti byly nasnadě: v centru Kubovy pozornosti jsou aktuálně brouci a ryby, spolužačka Baruna a všechno kolem ufonů a mimozemšťanů. Vydržela jsem to ! Bylo to příííííšerné! Dvacet minut plechových nestvůr ve zvukových a světelných efektech promíchaných „keep smilingovou“ omladinou životně orientovanou na basket, hamburgery a coca colu. Už při závěrečných titulcích jsem vstala, abych se pohledem na rozkvetlou zahradu ujistila, že ještě existuje ten starý, dobrý, neplastikový svět. Pak přišla chvíle pravdy. Nic jsem nepředstírala, ani nezatracovala. Přiznala jsem vnoučkovi, že tohle opravdu není pro můj věk a že tomu nerozumím. Možná i proto, že jsem nikdy nečetla sci-fi literaturu ani detektivky. Nevím proč, ale je tomu tak, třeba nemám dost představivosti. Opatrně jsem zacházela s křehkým zárodkem Kubovy důvěry-nedůvěry. Někde v Kubově nitru hlodala – pro mě potěšitelně – nedůvěra ve kvalitu a smysl sledovaného televizního pořadu a měla být vyvážena a ověřena důvěrou v můj pohled na věc. Toho jsem si převelice považovala. Další – nejen televizní – vývoj je na Kubově svobodném rozhodování podepřeném mou důvěrou, že perspektivně dostojí slovům rozporuplného Jeana Jacqua Rousseaua : Svoboda je jako ty  šťavnaté potraviny a silná vína, kterými se navyklé jim silné nátury živí a posilují, slabé ale přemáhají, opojují a zničují.

 Čí je to vina      aneb   Co vyplavila voda

      „Ale z okna se nedívej“! zavolala ještě na schodech má dcera onoho velmi skorého červencového rána, kdy mě probudila s prosbou o pomoc při vynášení věcí z dolního bytu. Právě končilo Šrámkovo léto, jež má být pochváleno, vystřídané dá se říci velmi nešťastným způsobem léta Vančurova. Začínala povodeň. Sledovala jsem pod vodou mizející schránku na dopisy, do paměti jsem si vrývala ještě viditelné šňůry na prádlo, na jejichž výšku jsem já – nejmenší z rodiny – pravidelně žehrávala. „Až potud byla voda, musím si to pamatovat“, říkala jsem si v duchu v přesvědčení, že je to závěrečná fáze vodního přívalu. Netušila jsem, že od konečné třímetrové hladiny v naší ulici mě dělí už jen desítky minut.

     Když se z našeho vchodu do domu stal přístav a my jsme nasedali do loďky záchranářů, pochvalovali jsme si, jak je dobře, že Kuba s Karolinkou tráví své pravidelné prázdninové týdny u druhé babičky ve Stříbře. Oba se vrátili domů, až jejich postele vesele bujely plísněmi někde na skládce a podlahy v bytě byly na dřeň obnaženy. Bez reptání, spíše s potěšením přijala vnoučata zřejmě na řádku měsíců asyl v mém – horním – bytě. Nezneklidňovaly je – na rozdíl ode mne- všude možně uložené hromady zachráněných věcí, do nichž jsem se sisyfovsky (se skřípěním zubů) snažila vnášet jakýs takýs systém a pořádek. Že se děti s viditelnou nechutí a jen pod nátlakem zapojovaly do vyškrabávání spár mezi cihlami na okopaných stěnách ještě nedávno útulného bytu – to se dalo pochopit. Co nás však zarazilo, to byla netečnost našich dětí, s jakou přijímaly líčení pohnutých povodňových dnů. Nikdo z nás dospěláků necítil potřebu vyhledat stále se nabízející psychology a psychiatry. Ale ulicemi naší čtvrti a blízkého Černovíra procházíme dosud s vtíravými myšlenkami, kde všude byla voda, kam až dosahovala, jak dopadli ti a oni, leká nás každý dešťový obláček, opakované televizní reportáže ze záplavových oblastí nás stále zmrazují, neboť my o tom něco víme…..

     S pocitem téměř posvátného poslání vedu vnoučata na veřejné promítání záznamů o povodni v jejich rodném městě. Nechci říct, že bych očekávala nějaké zvláštní pohnutí či dokonce slzy v jejich očích (mně se tam stále hrnou). Když se však Kuba uprostřed videozáznamu znuděně porozhlédl s poznámkou – Tady není nic k pití? – zatrnula jsem. Je snad můj vnuk cynik, otupělý a necitelný k lidskému neštěstí? Koho si to hýčkám? Co si o něm namlouvám? Že by počínající puberta? Po čase úvah a přemýšlení se začínám babičkovsky utěšovat : Prostě to nezažil, neviděl, to by jinak mluvil, je to pro něho jenom podívaná…..Ba právě, podívaná! Denně v bezpečí a v pohodlí domova, nejlépe souběžně s večeří, konzumujeme celkem netečně a přivykle dávku cizího utrpení a bolesti. U televize přikusujeme chleba k obětem vražd v tratolišti krve, popíjíme svou kávu při pohledu na lidi ohrožované výbuchem sopky někde v Tramtárii, mlsáme dobrůtky nezasaženi přívalem vod a bláta kdesi v Bangladéši……Dáváme si měřit svůj krevní tlak, svá těla zásobujeme minerály a vitamíny, hlídáme hladinu cholesterolu. Co ale naše citlivost? Nepodléhá rzi televizních zpravodajství?

Naše děti to prožívají s námi, vidí, vnímají. Proč jim pak něco vyčítat? Vždyť už Komenský říkal, že děti opičátka jsou.

 Co se v mládí naučíš……

     „Doprčic! Jak se to dělá?“ – reagovala s upřímným zděšením má vnučka Karolinka na připomenutí, že od středy by se měla chovat jako vnímavé a inteligentní dítě, aby naplnila představy pořadatelů. Nestává se běžně, že by na literární festival bylo přihlášeno devítileté dítko. Já jsem mířila na Šrámkovu Sobotku asi počtrnácté, Karolinka poprvé. Byl to z obou stran pokus, dnes už vím, že vydařený, až na nepřízeň a schválnosti nebeského meteorologa.

     Šrámkova Sobotka – to je první červencový týden v líbezném městečku pod Humprechtem. Čas naplněný setkáváním se známými i neznámými, s divadlem, poezií a literaturou, s přednáškami o ní, je to posezení s nakladateli, spisovateli, procházka údolím Plakánku na hrad Kost (co podle Žižky patří psu), postání pod Semtínskou lípou a celodenní výlet ( tentokráte na hrad Pecku a do posvátného ticha pracoven Elišky Krásnohorské, Aloise Jiráska a Jaroslava Vrchlického instalovaných na Starých Hradech).

     Nic jsme s Karolinkou nevynechaly, s výjimkou pozdně večerních posezení. Ne snad z moralistních důvodů. Jen proto, že třeba po rozverném představení divadla Drak O malém a velkém Klausovi už Karolince takříkajíc „padala víka“ a s povděkem uléhala do postele s knihami kolem i pod ní. Dokonalé aranžmá! Byly jsme ubytovány v pokojíku přeplněném knihami – od Kvěchové z let čtyřicátých po čerstvé vydání Pekařovy Knihy o Kosti (netuším, proč si ke čtení Karolinka vybrala zrovna Malého Bobše).

     V sále spořitelny, kde většina akcí probíhala, Karolinka nezapřela mé geny. Usedala zásadně do první, v nejhorším případě do druhé řady. Vyslechla zde i čtyři literární přednášky (pro jistotu zásobena časopisem dětských hádanek a křížovek). Popravdě absolvovala přednášky pouze tři. Tu čtvrtou autorka   č e t l a , a to takovým způsobem, že jsem po chvíli konstatovala : „Karolinko, ty mi Malého Bobše předčítáš líp!“ – a z té první lavice jsme odešly. Nebyly jsme samy a byla to jakási lekce duchovní svobody a nonkonformismu.

     Denně jsme stačily posedět v cukrárně, já s kávou, Karolinka povětšinou s kremrolí (které my na Moravě říkáme trubička). Vzpomíná na nás mnoho soboteckých psů, které jsme procházejíce městečkem krmily zakoupenými piškoty.

      Dnes má Karolinka ze všech zážitků v hlavě nesporně dokonalý guláš. Plete se jí vernisáž výstavy Vladimíra Komárka na Šolcově statku s okamžiky, kdy mi na soboteckém hřbitově opisovala z náhrobní desky verše básníka Václava Šolce. Hluboký zážitek z vystoupení Jitky Molavcové a Alfréda Strejčka v rolích Smrti a Oráče v kostele sv.Maří Magdaleny má pro ni spíše hodnotu okamžiků, kdy loudila podpisy účinkujících. Zápis hudebníka Jury Pavlici  – Karolinko, kultury není nikdy dost! – pochopí až po letech. Nešmátrám a nepátrám v Karolinčině hlavě, nepřehrabuji její zážitky a dojmy, neptám se. Stačí mi, že tam jsou. Jsou to semínka, která vzklíčí a vydají plody. Jak, kdy a kde – to už se asi nedovím. Těší mě, že jsem naplnila slova jedné moudré nakladatelky : Děti mají dostat příležitost. Stalo se – a nemá to být příležitost poslední. Karolinka už je rozhodnuta napřesrok se na Šrámkovu Sobotku vrátit. A rozhodně ne jen kvůli soboteckým psům.

 Četbou k rasisimu a xenofobii?

           Rasismus, latentní i netajený, xenofobie podmiňující nenávistný vztah k Ne-Čechům, po historických zkušenostech nepochopitelný antisemitismus – o tom všem slyšíte stále a znova z rozhlasu nebo televize, čtete v novinách, v horších případech prožíváte na ulici. Nás doma se to nějak zvlášť netýká. Zatím. Má vnoučata už sice vědí, že jejich prababička byla česká Němka, ale její poválečné martyrium je zajímá tak málo jako dnes již zestárlí chátrající byvší Revoluční gardisté spokojeně dožívající v našem sousedství. Co je pro dnešní školáky nějaký rok pětačtyřicátý! Jenže….v posledních týdnech jsem poněkud zneklidněla. V předvánoční atmosféře Kuba ve škole četl, jak „Petr usne, sotva lehne, sotva lehne, sen se zvedne….“ prostě půvabně českou Nerudovu Romanci štědrovečerní. O tom, že tento velký básník byl dost zavilým antisemitou, je prý vícero písemných záznamů. Že by měl něco také proti Romům, nevěřím. I když v básni Láska ze Zpěvů pátečních český národ přirovnává k nemilovanému, odstrkovanému dítěti „nouze jež kolíbá“, s dovětkem „…a kdo se přiblíží, blíží se v pohaně: Kéž jsi se zalklo už, proklaté cikáně!“ Nerudovo vyjádření chápu spíše jako uřeknutí, slovní klišé bez živné půdy zlého úmyslu. Jak ale omluvit babičku Barunky Panklové, nevím. Mám stejnojmennou knížku po letech opětovně přečtenou, poctivě, slovo za slovem. Při předčítání vnoučatům jsem průběžně tu a tam upravila některý z neobvyklejších přechodníků, přiblížila význam leckterého slova, vysvětlila něco z pozapomenutých obyčejů. Jak však vnoučatům zdůvodnit babiččinu podvědomou xenofobii a rasisimus? Ve třetí kapitole zaznamenávající pravidelné návštěvníky Starého bělidla jsme se dovídali: „Také dráteníka i žida přivítala vždy s laskavou upřímností, byli to vždy ti samí, a tedy známí již, jako by spřáteleni byli s Proškovic rodinou. Jen když jednou do roka se přihodilo, že se toulaví cikáni v sadu ukázali, tu se babička ulekla. Honem vynesla jim jíst ven a říkala : „S užitkem bývá, vyprovodí-li jich člověk až na rozcestí.“Řádky jsem přeříkala a raději přešla bez komentáře. Napříště už to nešlo. To když jsem pro společné večerní čtení zvolila Shakespeara s odůvodněním, že právě jeho zvolili Britové za největšího muže zacházejícího tisíciletí. Po pravdě řečeno, ta novinová zpráva se mi hodila „do krámu“. Už před jejím zveřejněním dostala desetiletá Karolinka pod stromeček Příběhy ze Shakespeara převyprávěné pro děti Charlesem a Mary Lambovými. K mému velkému překvapení zaujal v létě Karolinku starší klasický britský film o Romeovi a Julii, vydržela  tehdy se Shakespearovými verši u televize přes dvě hodiny. Chytila jsem se probuzeného zájmu a v rozhovorech občas prohodila cosi o Shakespearových postavách. Neudivilo mě proto, že jako první zvolila vnučka pro čtení příběh o vyříznuté libře masa z těla dlužníkova, Kupce benátského. Musela-li jsem při četbě Babičky místy uhlazovat jazykové archaismy (nikdy ne příliš!), v převyprávěných příbězích ze Shakespeara toho nebylo třeba. Zarazila jsem se však hned na první větě. Příčilo se mi číst o vztazích „mezi tím chamtivým Židem a velkorysým kupcem Antoniem“. Tím Antoniem, který „…byl člověk přelaskavý….a snad nejvíce nesl v sobě klasické ctnosti Římanů“. Nevím, jestli by ten „nelítostný Žid Šajlok, který měl tvrdé srdce a nikdo z dobrých lidí ho neměl rád“ musel vmést Římanovi do tváře :„Stokrát jste mi přede všemi spílal….a já jsem jen pokrčil rameny, protože trpělivost a ústrky jsou údělem mého národa….křičel jste na mě, že jsem nevěřící pohan a prašivý pes, plival jste na můj kaftan a odkopával mě jako čokla od vrat“. Dost citací. Byla jsem zděšena, nedávala to na sobě znát, přeskakovala jsem řádky, nadávky a nepříznivá hodnocení zkracovala a hlavně jsem slovo Žid nahrazovala prostým Šajlokovým jménem. Doteď nad tím přemítám.

V Johnsonových Dějinách židovského národa jsem se poučila, že Británie byla v minulých staletích k Židům mnohem tolerantnější než takoví Španělé, Rusové, o Polácích i o nás nemluvě. A Shakespeare byl přece Brit! Od Hamletova To be or not to be jsem sice už postoupila k louskání Shakespearových Sonetů v nejnovějším skvostném (naštěstí!) dvojjazyčném vydání Martina Hilského, ale Kupce benátského si v originále nepřečtu. Ta přemíra zášti, zloby a nenávisti přece nemůže být pouze dílem upravovatelů Charlese a Mary Lambových, ani českého překladatele. Nihil novi sub sole, nic nového pod sluncem co se týče rasismu a antisemitismu, dalo by se říci pro ukolébání svědomí. To mi však nestačilo. Vrátila jsem se do dětství. Vrátila jsem se k Povídkám ze Shakespeara, jak je v knížce Z oříšku královny Mab převyprávěla Eva Vrchlická. A četla jsem. Četla jsem jiný příběh. Ne proto, že byl nadepsán Benátský kupec proti zvykově dnešnímu Kupci benátskému. Byl to příběh košatý, nezjednodušující a hlavně – bez setby zloby, zášti a nepřátelství. Slova žid ( byť s malým ž) a židovský se na více než sedmadvaceti stranách objevovala sporadicky, nikdy ne v návodně nenávistném kontextu. Stačí uvést úryvek : „Antonio se setkával se Šajlokem na Rialtu, benátské burze, kde se scházívali kupci a peněžníci. Jestliže se mu nemohl vyhnout, dával mu až surově najevo, jak se ho štítí. Štítil se ho jako lichváře, a to zvláště jako židovského lichváře, zapomínaje, že by jemu podobné našel právě tak mezi křesťany. A že po hříchu nebyl sám, kdo užíval slova žid jako nadávky, ani mu to nepřipadalo kruté a nespravedlivé….“ Ostatně i ilustrace v knížce Evy Vrchlické zpodobňovala Šajloka spíše jako zdrceného starce typu krále Leara na rozdíl od zjevného zloducha v překladové publikaci.

     Tak teď nevím….Mám svá vnoučata vést k četbě klasiků? Nepochybně – jen s věší obezřetností k originálům, překladům a převyprávěním. Možná zrovna tak najdeme témata k diskusím, která ty děti ochrání před jedem nákazy a přesvědčí je o hloubce verše Markéty Procházkové : Všichni jsme kapky pro žízeň země….

 Končíme – začínáme     aneb    Počítejte s tím

     „Myslím, že mi rostou ty zuby rozumu“ – oznámil rodině již před časem můj vnuk Kuba.  Byl to jeden ze signálů, že už je to vnuk, ne vnouček. Ne proto, že postoupil do vyšší třídy. Má funkce „hlídací“ babičky se mnohostranně proměňuje. Náhodně zjišťuji, že s Kubou už nechodíme ruku v ruce, dokonce ani na přechodu přes frekventovanou křižovatku. Naše vztahy se přirozeně vyvíjejí. Roztomilý, snadno zvládnutelný klouček mizí do vzpomínek. Někdy si docela rád sám poslechne, co bylo když….. jen to nesmíte nostalgicky opakovat příliš často a raději ne pro pobavení cizích uší. Z Kubáska se klube mladý muž, který i do postele chodí s koženým řemínkem kolem zápěstí. Překvapí ho, když se ptáte, proč to dělá. Zvykám si ptát se co nejméně. Důležitosti nabývá sestřih pažitu na hlavě a názory spolužáků. Už nemůžu bez rizika rozmrzelého odmítnutí prostě zavelet, že odpoledne půjdeme tam a tam. Naopak potěší výzva : „Babi, nešla bys dnes odpoledne se mnou na střelnici?“ (to když jsme se zrovna zhlídli ve Vilému Tellovi).

     Ještě je tady mladší sestra Karolinka. Že ta by alespoň na čas zhojila rozcitlivělé nitro babiččino? Holý nesmysl! Karolinčin vývoj je akcelerován hned trojnásobně. Zaprvé – je holčička a již nyní naplňuje slova amerického spisovatele Jamese Thurbera, že ne za mužem, avšak o kus před ním kráčí žena. Dále – děti druhé v pořadí mají výhodu podněcujícího příkladu staršího sourozence a již umdlévající energie dospělých vyčerpaných výchovou prvorozenců. A v neposlední řadě je zde Karolinčina sisyfovská snaha překlenout věkový odstup dvaceti měsíců a bratra prostě ve všem dohonit. Před vstupem do školy Kuba pochopitelně znal písmena velké tiskací abecedy. Při cestě ze školky četl reklamní nápis FIAT a k mé pýše se divil, kde je to J?  Následujícího dne nás Karolinka na stejném úseku cesty předběhla, aby mohla vítězně zvolat : MAZDA! Taky četla!

     Vnučka tedy mé bolístky nepofouká. Ono to totiž bolí, pobolívá. Myslela jsem, že jsem na tuto přirozenou proměnu a zrání svých vnoučat připravena. Omyl! Doléhá to na duši. Ale uzdravuji se. Nacházím v těch proměnách nové kvality a nové radosti. Těší mě, když Kuba přiběhne, abych ho přezkoušela z fyziky (podle jeho dobrozdání jsem se v této roli osvědčila). Někdy dokonce přiběhne jen tak, popovídat si (popravdě mluvím víc já, on bývá trpělivě mlčenlivý). Cítím, jak vnímá poklid a spořádanost mé domácnosti. Svěřuje do mé péče poklady, kterým  maminka doma místo upírá nebo které je třeba chránit před sestrou. Gentlemansky popadne utěrku, když umývám nádobí. Radíme se, co komu koupit k narozeninám a jak to zaonačit s financemi. Toulky po obchodech Kuba mužsky nesnáší a mé případné náhlé zaujetí pro klobouky kategoricky ukončuje poznámkou : „Babi, v tomhle přece nemůžeš chodit!“

     Nejsem typ babičky – rodinné velitelky dožadující se povinné vážnosti a úcty jako výsluhy let. Kdysi jsem si myslela, že budu svá vnoučata s potěšením kazit. A zatím se od nich učím. V duchu  slov spisovatele Zdeňka Urbánka : Sleduji, hledím rozumět, usiluji být k potřebě.