Už si skutečně nevzpomenu, jestli jsem někdy četla povídku Boženy Němcové Pan učitel. Asi ano. Kdybych se k té četbě kdy vrátila, tuším, že výsledkem bude zjištění, že už se jedná o text jenom pro některé.
Otevírám velice střízlivě, ale důkladně pojednaný životopis významného lékaře, mezinárodně uznávaného odborníka, zakladatele naší endokrinologie akademika Josefa Charváta ( 1897 – 1984) – Můj labyrint světa. K té knížce se vracím častěji, na jejích stránkách nacházím spoustu faktů, zaznamenaných nesentimentálně, věcně, s nadhledem. Je to pohled na bohatě naplněný život vynikajícího lékaře, ale také osobnosti zapojené do veřejného dění. A kdesi na začátku stál v náhodně rozhodující chvíli pan učitel.
Nevím, kolik dnešních žáků a studentů bude schopno tak nepatetické vzpomínky na svého učitele. Jak jsem se přesvědčila, mnozí vysokoškolští studenti si nepamatují ani jméno své paní učitelky z 1.třídy, s ohrazením, že je to přece tak dávno! Josef Charvát po více než půlstoletí vzpomíná: Obecná škola v Korunovační ulici stála nedaleko letenské vodárny. Od druhé až do páté třídy jsme měli pana učitele Jakubšeho. Byl pomenší, s licousy a cvikrem, bydlel v Třebízského ulici, měl dceru a syna. Pocházel z Domažlic. Zpíval s námi, hrál při tom na housle a nohou si udával takt. Jeho tresty byly jednoduché. Za menší přestupek plácl žáka pravítkem do napřažené dlaně, při větším neváhal před celou třídou použít rákosku. Mám na něho dobré vzpomínky, on vlastně určil mou další životní dráhu ve chvíli, když mě otec vedl k zápisu do holešovické reálky. Táta rozuměl strojárně a dovedl si mě představit jen jako inženýra. Vyšli jsme ze Šnelovky a na Letenském náměstí nás potkal Jakubše. „Kampak jdete s Pepou, pane Charváte?“ Sotva se dověděl pravdu, rázně otci vysvětlil, že tak nadaný chlapec musí na gymnázium a pak dál na univerzitu. Chudák táta nevěděl, co říct. Ale protože si Jakubšeho vážil, dal si nakonec poradit a místo do reálky mě na učitelovu radu zavedl do klasického gymnázia v Truhlářské ulici.
Jsou tomu dva, nebo tři roky, kdy jsem zašla do Pelléovy vily v ulici téhož jména v Praze 6. Byla tam umístěna retrospektiva výtvarných děl Jiřího Anderle, včetně jeho africké sbírky. Jiří Anderle (nar. 1936) je výtvarník světového renomé, stačí uvést, že jeho obrazy jsou stálou součástí uměleckých sbírek například v Národní galerii Washington, v Metropolitním muzeu a Židovském muzeu New York, v Centre Georges Pompidou v Paříži. Já mám dvě knížky ilustrované Jiřím Anderlem. Autorem té první, nádherné po všech stránkách , je jeden z našich – v tomto případě bohužel krátkodobých – polistopadových ministrů školství pan profesor Petr Piťha. Ano ten, který se ani po ukončení svého ministerského působení nepřestal zabývat závažnými otázkami našeho školství. Někteří ještě možná pamatují jeho projev na Univerzitě Hradec Králové. V Učitelských novinách vyšel v roce 2008 (19/2008) jeho článek Velká iluze českého školství. Ve spojitosti s tématem, kterému se v tomto textu věnuji, bych připomněla jedinou větu: Nedostatek lidské a stavovské důstojnosti učitelstva je vážným problémem společnosti. Kniha Petra Piťhy Paměť a naděje- Z pověstí Čech a Moravy ještě před titulní stránkou nese sdělení: Univerzita Karlova v Praze vyslovuje poděkování Jiřímu Anderlovi za nezištné poskytnutí výtvarného doprovodu této knihy.
Stejně nezištně, bez nároků na honorář, vznikl rozhlasový seriál vyprávěných příběhů ze života Láska za lásku, který v rozsahu 280 odvysílaných a posluchači vřele přijímaných hodinových pořadů Jiří Anderle věnoval rozhlasu k jeho výročí založení. Na základě onoho rozhlasového pořadu a vlastně jako důsledek jeho posluchačské obliby vznikla kniha s nezměněným názvem – Láska za lásku. Křest této knížky, přístupný nejširší veřejnosti v Pelléově vile v Praze , jsem nestihla. Už mě tam tak vlídně jako poprvé nikdy nepřivítají. Pod tlakem zastupitelů Městské části Praha 6 byl Jiří Anderle donucen k 2.březnu 2014 stávající expozici v Pelléově vile ukončit.
Ale máme tu knížku! Údajně už rozebranou, zkuste to však, třeba někde v zapadlejším knihkupectví menšího města. Já ji mám. Mám ji jako dárek k letošním Vánocům pro svou dospělou vnučku. Přibalím k ní jeden z pohledů, které jsem už dříve dostala při návštěvě Pelléovy vily, Jiří Anderle pojmenoval svůj obrázek Kočičí Arie. Vnučka moje blogy nečte, nic proto nevyzrazeno.
Přemýšlím, co na přiložený pohled napíšu. Těžká otázka při záměru vystihnout knížku jednou dvěma větami. Zdánlivě emfatický titul Láska za lásku přináší v pojetí Jiřího Anderle to nejupřímnější a nejlaskavější vzpomínání na dobu dětství, mládí, na to, co bylo, co ho formovalo. Doplněno působivými kresbami, to všechno na krásném papíře – držíte v rukou něco, co vás může jenom a jenom naplnit vyžadovaným pozitivním myšlením, nebojím se napsat –zušlechtit.
Opravdovost těch vzpomínek s detailně přesnými konturami – po tolika letech! – je obdivuhodná. Snad vysvětlitelná výtvarným nadáním spojeným s jinak vnímanou realitou a s tím uvedeným doznáním, že ….snad tušíte, že jsem nebyl ani šikovný, ani odvážný. Jenom zevlování mi šlo dobře. Koneckonců kdybych nekoukal pořád kolem, kdyby se mi obrazy a děje, tváře a události, ale i sousedské řeči nezapsaly do paměti, mnoho mých obrazů by se asi nenarodilo, neměl bych možná dnes o čem vyprávět. A Jiří Anderle vypráví, vypráví krásnou, zdánlivě jednoduchou, ale pestrou češtinou, okořeněnou prvky nářečí rodného místa, bez složitých souvětí a hlubokomyslných úvah. Vypráví a vyprávěné ilustruje. Nemůže vynechat školu a nechce vynechat své učitele: Má rodná vesnice Pavlíkov leží pár kilometrů od Rakovníka. Tam jsem poprvé seděl ve školní lavici a později jsem kalhotami leštil ty v rakovnické měšťanské škole. Odtud mne pihovatý, někdy trochu prchlivý, ale převážně laskavý třídní učitel Mostecký vyslal na životní pouť. V lednu roku 1951 mi s vážnou tváří řekl, že sice směrnice ministerstva žádá, aby kluci po ukončení školy nastoupili do hornických učilišť, ale on že pro mne vyjednal výjimku. Protože mám talent, nebudu horníkem, ale budu v Praze studovat výtvarné umění – pokud ovšem projdu přijímacími talentovými zkouškami. Jako výhybkář na rakovnickém nádraží přehazuje vlakům koleje, tak učitel Mostecký výhybku mého osudu přehodil směr umění. V kreslírně umělecké průmyslovky jsem musel nakreslit povalený kbelík, vedle ležící hadr a koště opřené o zeď. Dalším úkolem byla figura. Nakreslil jsem běžícího partyzána střílejícího ze samopalu a byl jsem přijat. Tenkrát jsem měl štěstí, ve správnou dobu jsem potkal správného člověka – učitele Jana Mosteckého. Vlastně to on rozhodl o mém osudu.
Na portrétu pana učitele Jana Mosteckého vidíte popisované pihy, s údajem o době vzniku ilustrace 30.8.2012. Budou mít dnešní děti na svých technicky stále dokonalejších udělátkách něco takového jako Jiří Anderle? Budou citově chudší o vzpomínky, které jsou podle Bohumila Hrabala – jak také čtu v knížce Láska za lásku – druhou přítomností. Zanecháváme svým žákům vzkazy do budoucna působící a ovlivňující již jejich přítomnost? Jiří Anderle se i v pokročilé dospělosti k jednomu takovému vrací: Pokaždé když beru do ruky stařičký památník ze školních let, dojme mě zápis od pana učitele Vachtla: Vysoko, synáčku, vysoko leť, na cíle nejvyšší odvážně hleď. I podobu pana učitele Jiřího Vachtla v knížce najdeme.
O několik stránek dál potom obrázek paní učitelky Stočesové, o které …. všichni říkali, že je tak hodná, že když přivřou oči, vidí kolem její hlavy svatozář. Tady budu trochu osobní. Léta čekám, kdy módní stylisté a všichni ti tvůrci společenských trendů vezmou na milost štucl, roztomilou, v mé rané paměti z bíločerného králíka součást zimní výbavy. Co je to štucl, v podání Jiřího Anderle štucel? Paní učitelka Stočesová…… byla oblečená jako herečka ze starého filmu….v zimě nosila štucel zavěšený přes krk a ramena, tam, kde dámy z lepších rodin z města nosívaly drahé kožešinové límce. Štucel neboli rukávník paní učitelce visel na prosté šňůrce. Byl to sametový válec, uvnitř vyplněný teplou látkou nebo kožešinou, v němž si naše milovaná paní učitelka v mrazivých dnech hřála pacinky. Na přední straně byla kapsička na trochu peněz, kapesníček a nezbytné brýle. Bydlela v podnájmu u Ledvinků. Odkud do Pavlíkova přišla, jsme nevěděli, nebyla už nejmladší.
Jiří Anderle vzpomíná i na „měšťanku“ , dnes bychom řekli 2.stupeň ZŠ, v blízkém Rakovníku, a to přímo na pana ředitele, tehdy pana řídícího, včetně jeho zobrazení: Pan řídící Řežábek byl jako z filmu.Vždy pečlivě a elegantně oblečen, puky na kalhotách nažehlené, v kapsičce vesty zlaté hodinky visící na řetízku, kravata a kapesníček v kapse saka stejného vzoru, pečlivě vyholený, pod nosem knírek, zlaté kulaté brýle a i přes pokročilejší věk husté, prošedivělé vlasy střižené na ježka. Byl jednou z předních osobností obce, zastával čestnou funkci ve vedení naší kampeličky.
Myslím na učitele Jakubšeho, na někdy trochu prchlivého pana učitele Mosteckého, na postarší milovanou paní učitelku Stočesovou, na vždy elegantního pana řídícího Řežábka a vidím pana učitele Vachtla, jak píše povzbudivá slova svému žákovi…. Určitě to ve své době neměli lehčí. Připomenu, že vzpomínající výtvarník Jiří Anderle je ročník 1936. Kolik současných žáků a studentů bude moci po mnoha letech napsat, že… tenkrát jsem měl štěstí, ve správnou dobu jsem potkal správného člověka – učitele. Vlastně to on rozhodl o mém osudu. Byl to takový osudový výhybkář.
CHARVÁT, J. Můj labyrint světa. Praha: Galen: 2005 ISBN 80-7262-266-8.
ANDERLE, J. Láska za lásku. Praha: Radioservis, 2013. ISBN 978-80-87530-27-6.
PIŤHA, P. Paměť a naděje. Z pověstí Čech a Moravy. Praha: nakladatelství Karolinum, 2003.
ISBN 80-246-0641-0.
