Z médií všeho druhu jsme neustále přesvědčováni, že žijeme v informační společnosti, která se údajně projevuje schopností získávat, produkovat, zpracovávat a uchovávat informace k osobnímu či ekonomickému prospěchu. Skepse je podle Milan Kundery nejplodnější stav, protože navozuje otázky. Zapochybujme proto nejprve, co je to informační společnost, co je to informace, z čehož pak logicky musí vyplynout, jak je to s tou naší schopností informace získávat, produkovat, zpracovávat a uchovávat. Nejsou to všechno v pojetí Shakespearově pouhá SLOVA, SLOVA, SLOVA?
Podle Akademického slovníku cizích slov (Academia, 1995) je informace:
1. zpráva, údaj
2. poučení
3. kyberneticky (v teorii informace) číselné vyjádření množství údajů přenesené sdělovacím
kanálem za časovou jednotku při přenosu zpráv.
Abychom pojali problém důkladně, uveďme ještě jednu z mnoha definic na oblíbené Wikipedii:
Informace je velmi široký, mnohoznačný pojem a užívá se v různých významech, v nejobecnějším smyslu je informace chápána jako údaj o reálném prostředí, o jeho stavu a procesech v něm probíhajících.
Po tomto mírně akademickém úvodu a vymezení pojmu, s nímž chceme pracovat, nikdo asi neupře současné společnosti schopnost informace získávat a uchovávat. V České republice máme tu schopnost mimořádně usnadněnou (což možná mnohé překvapí) teprve od roku 1993, data našeho přístupu k internetu. Zbývá ale zauvažovat nad schopností informace produkovat (což o to!) a především je zpracovávat.
Jan Neruda (1834 – 1891) kdysi řekl, že kdo nic neví, musí všemu věřit. Slovo informace zcela zřejmě nebylo v jeho době frekventovaným pojmem. Nabízí se otázka: ztotožnil by Neruda vědění s informacemi?
Konrad Paul Liessmann samotnou předmluvu své velmi úspěšné a v určitých kruzích velmi diskutované publikaci Teorie nevzdělanosti zahajuje větou: „Žijeme ve společnosti vědění“. Pro Nerudu by tím terminologické problémy mohly být vyřešeny. Jenže – o několik stránek dále profesor Liessmann píše: „Vědění je více než informace. Vědění umožňuje nejen odfiltrovat z množství dat ta, která mají informační hodnotu, vědění je celkovou formou prozkoumávání světa – jeho poznávání, chápání, porozumění. Na rozdíl od informace, jejíž význam spočívá v odlišném jednání v budoucnosti, není vědění jednoznačně účelově orientováno“ (s.23).
A jsme u toho – u naší schopnosti či neschopnosti určité informace odfiltrovat, to znamená zpracovat je. Pro své žáky na základní škole bych asi užila jednoduché přirovnání: informace pro mě může být něco jako papírový kapesník, který po použití odhodím, jinou informaci ale můžu přetavit do určitého poznatku, vědění, co použiju v příhodném okamžiku někdy v budoucnosti. Teď jde o ten filtr – myslím, že aktuálně lze ten pojem nazvat schopností kriticky myslet.
V aktuální poněkud infantilně (na)laděné společnosti jsou pro vysvětlení hojně využívány příběhy, v biblickém pojetí vlastně něco jako podobenství.Uchýlím se k jednomu, z mého pohledu mimořádně zajímavému a plodnému.
I stalo se, že jsem nedávno na krátký čas zavítala do jednoho z našich přepůvabných měst – do Litomyšle. Jarním sluncem zalité náměstí s pečlivě opravenými domy, u nichž u každého z nich se vám zachce postát, vás rozesmutní podloubí zaplněná stánkovým haraburdím. Ten hořký zážitek jsem se rozhodla zahnat účastí na přednášce v domě U Rytířů. V jednom ze sálů městské galerie můžete číst slova: „Šťastná Litomyšli! Budiž požehnána, žes dala naší vlasti dva skvělé syny, básníky tónů a barev – Smetanu a Mařáka“. Těch litomyšlských synů – jak všichni víme – bylo víc, ale že mezi ně patří i Julius Mařák , to jsem netušila. Právě Litomyšli v době Mařákova mládí měla být věnována anoncovaná přednáška.
Julius Mařák, léty svého žití (1832 – 1899) Nerudův vrstevník, je nazýván jedním z nejlepších evropských malířů lesa. My možná ze školních chodeb známe spíše díla světově uznávaného Ivana Ivanoviče Šiškina (1831 – 1898), označovaného zase za cara ruských hvozdů.
Bylo mi líto distingovaného přednášejícího, který se musel vyrovnávat s plačtivými projevy kojence matky přesvědčené, že o tuto přednášku nemůže své mimino ochudit. Byl to projev hrubé neúcty jak k přednášejícímu, tak k hrstce tématem zaujatých přítomných.Samozřejmě, že nikdo – kromě mimina – ani nehlesl, jsme přece všichni tzv.politically corect.Já se přesto domnívám, že až tak „friendly“ bychom k podobným jevům být neměli.
Julius Mařák navštěvoval v Litomyšli proslulý filosofický ústav, kde ve třídě bývaly zapsány i dvě stovky studentů, kteří by bez absolvování dvou ročníků ústavu nemohli pokračovat v universitním studiu teologie, medicíny nebo práv.Něco z atmosféry – včetně osazenstva – slovutného učiliště je zachyceno v Jiráskově Filosofské historii, kterou současníci budou znát již nanejvýš z filmového zpracování.
V logickém sledu přednášky byli zmíněni také dva Mařákovi studijní předchůdci. František Matouš Klácel (1808 – 1882) je znám jako autor Listů přítele k přítelkyni o původu socialismu a komunismu, adresovaných Boženě Němcové, kterou – mimochodem – velmi podporoval v úmyslu napsat Babičku. Tento – dalo by se říci blouznivec – skončil svou životní pouť v americké Iowě, kde se pokoušel založit dobročinnou společnost tzv. nemýlenců.
Podstatnější pro mé záměry je Klácelův spolužák,s téměř identickými životními daty, Alois Vojtěch Šembera (1807 – 1882). Ne proto, že později osm let působil na univerzitě v Olomouci a v roce 1861 vlastním nákladem vydal Paměti a znamenitosti města Olomouce. Začínají větou: „Město Olomouc jest nejpamátnější a nejpěknější z měst moravských…“ O půl druha století tak předběhl aktuální hodnocení mého rodného města prestižním cestovatelským průvodcem Lonely Planet.
Podstatné je, že Alois Vojtěch Šembera, jazykovědec, vlastními slovy profesor řeči a literatury české na c.k. vysokých školách vídeňských, směle vystoupil proti pravosti Rukopisu zelenohorského. Kdo zná alespoň letmo historii Rukopisů, ví, kolik problémů takové vystoupení přineslo například otci Petra Bezruče, jak se v této(dosud nezavršené) problematice angažoval náš první prezident TGM atd.
Pro nás je podstatné, že Alois Vojtěch Šembera uměl a dokázal informace PROSÍVAT, HODNOTIT, FILTROVAT, prostě ZPRACOVÁVAT. Uznávaný jazykovědec MYSLEL KRITICKY. Kde se tomu naučil?
Počátky Šemberovy schopnosti kriticky myslet můžeme hledat již ve zmiňovaném filosofickém ústavu v Litomyšli. Jedním z jeho učitelů byl totiž profesor s neobvyklým jménem German President (1790 – 1865). Narodil se i zemřel v Litomyšli, ale část života působil také na univerzitě ve Vídni. Je zajímavé, že velmi oceňoval Velkou francouzskou revoluci, považoval ji dokonce za periodizační mezník světové historie. Francouzi mu to nezapomněli a při oslavách dvoustého výročí Velké francouzské revoluce v roce 1989 byly jím sepsané listiny vystaveny v Paříži. Přitom Páter German President revoluce jako takové odsuzoval, tvrdil, že se při nich dostávají do popředí lidé provádějící tzv. Freiheitschwindl. Říká to něco dnešku?
Tento katolický kněz učil své studenty posuzovat věrohodnost svědka kladením tří druhů otázek: zda pravdu
1. říci mohl (ve smyslu, že byl u zdroje)
2. říci chtěl (posuzovaly se svědkovy morální kvality, osobní zájmy, úhel pohledu)
3. říci směl ( možný nebo nutný ohled na dobu, situaci, kdy svědek se zprávou vystupoval).
Otestujme si přístup P.Germana Presidenta na konkrétním problému. Experimentálně jsem zvolila jednu z událostí vylíčených v Kosmově kronice.
Nejprve si zopakujme nezbytné základní informace. Kosmas (asi 1045 – 1125) začal psát první známou českou kroniku po smrti své ženy Božetěchy (tehdy se ještě kněží víceméně mohli ženit) a dovedl ji do roku svého úmrtí 1125. Je důležité vědět, že jako děkan pražské kapituly při sv.Vítu měl jistě slušný přístup k informacím.
Je-li Kosmova kronika dovedena do roku 1125, nemohl se autor vyhnout událostem krvavé neděle 28.září 995, kdy žoldáci vyslaní panovnickým rodem Přemyslovců přepadli Libici nad Cidlinou,sídlo druhého mocného rodu – Slavníkovců. Dnes můžete nedaleko Poděbrad navštívit zbytky tohoto sídla, včetně zřetelného půdorysu kostela, v němž se chtěli překvapení osadníci jako na nedotknutelném místě ukrýt. Byly to především děti a ženy, ani na posvátném místě však ušetřeny nebyly. „I bylo zabito na hradě Libici roku od narození Páně 995 patero bratří – Soběbor, Spytimír, Pobraslav, Pořej a Čáslav“ (Kosmova kronika, s.51). Z bratrů – představitelů rodu Slavníkovců – se zachránili jen dva – Vojtěch a jeho nevlastní bratr ( uváděný jako levoboček) Radim. Ti v osudný den totiž na Libici nebyli.
Zachráněný Slavníkovec Vojtěch je onen svatý Vojtěch (kolem 956 – 997), kterého nyní s takovou pompou oslavujeme jako svého světce a našeho prvního Evropana. Úctu a ten přídomek si skutečně zaslouží. Vychován a vzdělán v cizině (v Magdeburgu) se sice stal druhým pražským biskupem, ale s českými poměry se nesrovnával do té míry, že opakovaně dvakrát Čechy raději opustil. Pobýval v Římě, později mířil na misijní cestě na území dnešního Polska, kde dva roky po krvavé řeži na Libici zemřel mučednickou smrtí.
K všem těmto událostem najdete v Kosmově kronice celkem čtyři velmi indiferentní věty. Kosmas přímým účastníkem dějů být nemohl, jako děkan byl ve službách panovnického rodu Přemyslovců – v tom hledejme odpověď na zbývající dvě kritéria.Posuďte Kosmovo svědectví prizmatem nabádavých otázek P.Germana Prezidenta.
Je to pouze jeden z mnoha možných příkladů, kdy (ne)jsou informace přetavovány ve skutečné poznatky, vědomosti. Jestliže jsme si dříve uvedli, že informace jsou v Shakespearově pojetí pouhá slova, slova, slova, k čemu může společnost založená na izolovaných útržkovitých informacích a jako informační se hrdě označující vést? Nenaučíme-li děti ve škole s informacemi pracovat, dávat je do souvislostí, prostě kriticky myslet, vytvářet potřebnou mentální mapu, nezbude než přijmout Nerudovo přesvědčení, že v zásadě nebudou naši žáci nic moc vědět a budou muset všemu – a všem – věřit. Nespasí nás věty jako…najdu si to na internetu…. četl jsem to v novinách …. viděl jsem to na internetu atd. Každý z nás potřebuje určitou mentální mapu, v níž se informace skládají do smysluplné mozaiky a musí na ní pořádně a pořád pracovat! Tady se opakovaně vracívám k větám matematika Petra Vopěnky: „Knihovna nás zakotvuje, internet nás vláčí po rozbouřeném moři“. Buďme v tom případě jako učitelé ve školách svým žákům spolehlivými navigátory.
Alžběta Peutelschmiedová
LIESSMANN, K.P. Teorie nevzdělanosti. Omyly společnosti vědění. Praha: Academia, 2008. ISBN 978-80-200-1677-5.
KOSMOVA KRONIKA ČESKÁ Praha: Svoboda, 1975.
