Ve stínu koronaviru – všechno je jinak! Školy zavřené, žactvo a studentstvo doma, TV pohotově, záslužně a chvályhodně vstupuje do našich domovů, podobně je tomu se vzdělávacími aktivitami širšího dosahu. Jen jich využít! Pražské Národní pedagogické muzeum a knihovna J. A. Komenského na počest Dne učitelů zpřístupňuje on-line výstavu Naše slabikáře. Expozice připravovaná k letošnímu 350.výročí úmrtí Učitele národů nabízí pohled na slabikáře počínaje 16. stoletím po dnešek. Před časem jsem se návratem i k vlastnímu slabikáři potěšila na obdobné výstavě v Muzeu Komenského v Přerově a blogem se (nejen) k oné výstavě vyjádřila (2012, Slabikář – knížka radostná). Český rozhlas v pořadu věnovaném Janu Amosu Komenskému (1592 – 1670) vedle zmiňovaných dvou muzeí upozornil na existenci ještě třetího – Muzeum Jana Amose Komenského v Uherském Brodě. Nezůstalo něco opomenuto?
Tři jmenovaná muzea znám, navštívila jsem je vícekrát a ráda se k jejich exponátům vrátím, až… Po dnech, týdnech, (nedej bože měsících ?) v klauzuře domova a vylidněného nejbližšího okolí všichni rádi vyrazíme do přírody. Najmě teď na jaře! Autem, vlakem, na kole, po svých…. Vyberte si! Nabízím – jak psáno – jednu z nejhezčích cyklotras Česka vedoucí údolím Tiché Orlice. V délce 19 km ji můžete zdolat pěšmo, na kole či na in –linech z Ústí nad Orlicí do Chocně(nebo opačně). To malebné údolí prý dost zdržuje průjezd mezinárodních rychlíků na hlavním železničním tahu Praha – Ostrava (a dál). Problém má být v nejbližším(?) desetiletí vyřešen stavbou tunelu . Já zatím budu v klidu vlakem směřovat do Chocně. Opakovaně, ráda, z vícera důvodů.
Východočeské město Choceň je po právu označováno jako Město v parku – park ve městě. Hned z nádraží vstupujete do rozlehlého zámeckého parku, míjíte zámek a za mostem přes Orlici se překvapivě ocitáte v nádherné přírodní scenérii parku Peliny. Ty mohutné opukové skalní bloky zde čněly dávno před rokem 1623, kdy se v obci Plchůvky –– dnes okrajové části Chocně – Janu Wojtisskovi a jeho druhé ženě Dorotě narodil synek Matiej. Z rodokmenu, který pořídil můj nečekaně se objevivší příbuzný psycholog John Edward Vojtisek ,narozený a žijící v USA, vyčtu, že náš prapředek Matiej zemřel 6.dubna 1701 ve věku 78 let. Když malý Matiej rozum bral, bylo krátce po nešťastné bitvě na Bílé hoře (letos si připomeneme její čtyřsetleté výročí). V blízkém Brandýse nad Orlicí tou dobou již nějaký čas – od roku 1622 – pobýval Jan Amos Komenský.
Brandýs nad Orlicí je nejmenším městem Pardubického kraje. Městečko má mimořádně bohatou a významnou historii, přítomnost je méně útěšná. Většina dospělých z 1 300 obyvatel denně odjíždí za prací do 5 km vzdálené Chocně nebo v opačném směru o něco vzdálenějšího Ústí nad Orlicí. Kdeže loňské sněhy jsou….povzdechnou pamětníci místní továrny na kovový trubkový nábytek, založené v roce 1875, s obchodem na pražských Příkopech , odbytištěm v Jižní Americe a s 500 zaměstnanci. Zakladatel továrny Josef Gottwald zemřel v roce 1903, kdy se na Loukoti, v nejstarší části „Brandejsa“ písemně doložené již v roce 1227, narodil můj tatínek. Z Plchůvek mí předci přesídlili do blízkých Skořenic , ale krejčovský mistr Jirzi Woitissek se 15.7.1785 narodil již v Brandýse a zplodil tu deset dětí. Je tíživým znamením doby, že jen tři přežily druhý rok života. Jedině Jana Wojtisska (1824 – 1881) bychom mohli řadit mezi zaměstnance prosperující továrny, kdybychom se o něm v matrice nedozvěděli, že byl mistrem řeznickým.
Po znárodnění v roce 1948 výroba pokračovala pod značkou Kovona, n.p. (pro neznalce národní podnik), po různých peripetiích zanikla v roce 1965. Ceněné kusy trubkového nábytku dnes nabízí kupříkladu pražská prodejna starožitností Antik v Dlouhé.
V současnosti brandýští s nevolí sledují plánovaný přesun významného železničního koridoru, s pocitem, že by to jejich městečko ještě více vzdálilo tepu života. Od jarních dnů Brandýs ožívá právě díky cyklostezce ,v bedekrech charakterizované jako překrásná cyklotrasa č.18 s asfaltovaným povrchem rovinatým terénem údolí Tiché Orlice, přes rekreační osadu Klopoty s přírodním bludištěm…K vylíčeným materiálním požitkům připojím ještě v širokém okolí vyhlášené dobroty z cukrárny Na výsluní. Cukrárna se pochopitelně těší trvalé přízni klientů Rehabilitačního ústavu. Ze Stručného nástinu dějin města Brandýsa nad Orlicí se o architektonicky zajímavém areálu dovídám, že „…V roce 1898 byla dokončena stavba lázeňské budovy se 40 pokoji…..lázně řídil žák známého Kneipa….léčebné úspěchy sem přiváděly pacienty i z Ruska, Bulharska, Chorvatska…léčilo se koupelemi, masáží, byla zavedena i elektroléčba…maxima dosáhl počet hostí v letech 1907 – 1913…“ Příručka vydaná v roce 1965 dobově zamlčuje jména některých lázeňských hostů a návštěvníků známého letoviska, patřil k nim Tomáš Garrigue Masaryk, Julius Zeyer, K.V. Rais, Alois Jirásek . I tak je třeba ocenit působení autora zmiňované příručky, neúnavného propagátora historie městečka, brandýského učitele, kronikáře a fundovaného průvodce místní Pamětní síní J.A.Komenského – Vladimíra Porše. V záhlaví Stručného nástinu čteme: Vydáno k 100. výročí odhalení pomníku J.A.Komenského v Brandýse nad Orlicí. Tímto končím s materialistickými a fyzioterapeutickými požitky, jichž mi bylo dáno v „Brandejse“ také zakusit, a obracím pozornost k zážitkům a hodnotám trvalejším.
Pomník J. A. Komenského nemohou frekventanti cyklostezky v Klopotech, okrajové – jak psáno rekreační (i s koupalištěm) – části městečka minout. Už přes vzrostlé stromoví z vlaku nezahlédnu jeho pozlacený reliéf jako kdysi. Stála jsem tam s pětiletým vnukem v záblescích ohňostroje o půlnoci 28. srpna 1992, kdy si nejen Brandýs připomínal 400. výročí Komenského narození. Co půlnočnímu ohňostroji předcházelo, si oživuji z knihy Brandýs jakoby – Čtení o Brandýse nad Orlicí, v níž autor Jaroslav Hubený kromě jiného poznamenává: „,Snažil jsem se z proudu času vylovit hodnoty, které by neměly upadnout do zapomnění“. Podařilo se excelentně!
Na levém břehu Tiché Orlice, v místě, kde se měl J. A. Komenský údajně skrývat (?), byl mu v roce 1865 odhalen pomník, první na území českých zemí. Počátečním impulzem bylo vlastenecky povzbudivé odhalení pamětní desky brandýskému rodáku Karlu staršímu ze Žerotína v roce 1843. Sbírky vyhlášené na stavbu pomníku Žerotínova chráněnce Jana Amose Komenského se v roce 1851 iniciativně ujal Alois Vojtěch Šembera. Podrobněji z knihy Brandýs jakoby: „Měšťané …..pokračovali ve sbírce, která se stala celonárodní. Na začátku roku 1864 měli už sebráno téměř 800 zlatek. Nakonec si stavitel pomníku za něj vyúčtoval 1277 zlatých a 95 krejcarů. Téměř dvojnásobný výnos ze sbírky byl použit i na organizování slavnosti jeho odhalení…. Bylo to tehdy snad nejslavnější úterý v dějinách města. Neděle by sice připadla na výročí Komenského svatby, ale nezamlouvala se úřadům…Toho 5. září 1865 vlály údajně v Brandýse dva až tři prapory z každého domu a do brandýských Klopot zamířilo šest tisíc lidí. Mezi nimi nechyběli zpěváci 15 pěveckých sborů včetně domácího Žerotína, ale také „otec národa“ František Palacký, zakladatel Sokola Miroslav Tyrš, vážený profesor Alois Vojtěch Šembera, populární poslanec Karel Sladkovský a další tehdejší vůdci národa. Dorazil i jeden z největších českých vědců 78letý Jan Evangelista Purkyně. U zcela nového dvanáctimetrového jehlanu z tvrdého pískovce byl hlavním řečníkem Karel Sladkovský. Tedy muž obestřený aureolou dlouholetého politického vězně, na začátku padesátých let dokonce odsouzeného k trestu smrti. Znamenal také špičku extraligy českých řečníků té doby – vždyť řečnil už při odhalení pamětní desky Karlu Havlíčku v Borové. Tam se mu to tehdy sice moc nepovedlo, úspěšnější už byl v Husinci při výročí narození Mistra Jana Husa. V Brandýse byl však Sladkovský v plné formě a své zkušenosti prodal později ve Dvoře Králové během proslovu k příležitosti výročí objevu Rukopisu královédvorského či v Praze při pokládání základního kamene Národního divadla. Jeho vlastenecky procítěná řeč oplývající dnes už téměř nesnesitelným patosem trvala tehdy v Brandýse přes hodinu. „Nechť Angličan, nechť Švéd, nechť Maďar, Polák neb Holanďan, nechť z daleké Asie národů syn po světové oné dráze staví se v tomto místě“, horlil řečník a jeho přání se stalo časem skutečností. K pomníku od té doby dodnes míří za jménem Komenský lidé z celého světa. Alespoň to potvrzují zápisy v Pamětní síni Komenského na radnici.“ Pomník Jana Amose Komenského se stal v pojetí autora knihy Brandýs jakoby „ příspěvkem k dějinám probouzení národa“. Z řady dalších uskutečněných oslav připomenu rok 1871: „Ta o šest let později pořádaná Učitelskou jednotou Budeč je významná hlavně tím, že při ní byl poprvé zavěšen na pomník medailon s pozlaceným reliéfem Komenského. Pro učitele se stalo toto místo po jistý čas „mekkou“, skoro to vypadalo, že cesta do Brandýsa nahradí vlastní četbu děl Komenského“. Malinko kousavou poznámku na vrub stavu učitelského se pokusím neutralizovat přepisem oznámení o připravované slavnosti z dobového pedagogického periodika – zajímavé počtení!
Číslo 31 V Praze, ve čtvrtek dne 3. srpna Rok 1871.
Redakce v Týnské ulici čís. 17 Administrace a expedice v Jindřišské ulici čís.7
Posel z Budče.
Týdenník vychovatelský
pro národní učitelstvo v Čechách, na Moravě, v Slezsku a na Slovensku.
Heslo: Slovo k věci, jazyk k srdci, ruce k dílu!
Slavné odhalení medaillonu na pomníku
J. A. K o m e n s k é h o
V Brandýse nad Orlicí, dne 15. srpna b. r.
Ačkoli po celé vlasti oslavuje se v památný letošní rok jméno nesmrtelného Komenského, tož předce nejzvučněji připomíná nám v Čechách památku jeho staroslavný Brandýs nad Orlicí, kdež v tichém domku pod lesnatou strání bydle, a zlobou nepřátel, chudobou i zármutkem jsa sklíčen, city srdce svého vylil v milostné knize „Labyrintu světa“. Pomník, jemu tu r.1865. postavený, ozdoben bude nyní jeho poprsím, jehož odhalení díti se bude způsobem důstojným.
I očekáváme, že přátelé a ctitelé Komenského, odebírajíce se k sjezdu Přerovskému, v hojném počtu dostaví se k slavnosti té. „Jistě pak“ – opakujeme slova komitétu pro sjezd učitelský – „i slavné zpěvácké spolky ochotně přispějí k oslavě tohoto veleducha a spolu s námi zapějí hlasné chvalozpěvy jednomu z největších synův našeho národa!“
P r o g r a m.
- Slavnost odbývati se bude v Brandýse nad Orlicí dne 15. srpna b. r.
- Po státní dráze pojede se od Prahy ranním osobním vlakem. – V Brandýse oběd.
- Účastníci shromáždí se na náměstí před radnicí okolo třetí hodiny odpoledne, odkudž
se půjde v slavnostním průvodu k pomníku.
- Před pomníkem zapěje zpěvácký sbor slavnostní kantátu.
- Uvítací řeč předsedy komitétu brandýského.
- Slavnostní řeč a odhalení desky.
- Sbor závěrečný.
- Volná zábava.
Pozn. Jízdné na všech drahách je na polovici sníženo pro ty, kteří se vykáží legitimačními lístky k sjezdu Přerovskému.
Jednota učitelská Budeč v Praze v měsíci srpnu 1871.
Pro úplnost dodám, že „…v roce 1920 se u pomníku sešlo 1 200 učitelů, o osm let později k němu putovala tisícovka učitelů…Za dalších sedm let mělo pod ním sjezd 400 profesorů obchodních učilišť…při různých dalších shromážděních u něj řečnili vedle starostů, historiků, komeniologů, farářů, poslanců a senátorů také třeba ministři…z akcí jednostranně zaměřených na Komenského vyvolaly největší ohlas oslavy 400. výročí jeho narození v roce 1992. Tedy v době, která byla poznamenána erupcí svobody po sametové revoluci.“
O poslední uvedené akci bych mohla vydat osobní svědectví přímé účastnice, vyšperkované takovými jmény, osobnostmi a inscenačními počiny jako Eva Tálská, Divadlo Husa na provázku, režisér Josef Morávek či Milan Nytra, pozdější klávesista kapely Buty, na náměstí inscenované večerní představení Labyrint světa a lusthauz srdce s Petrem Oslzlým v hlavní roli Poutníka…. Všechny ty oslavy mě ale přivádějí spíše k silně aktuální pedagogické odbočce.
Ocitli jsme se „v době koronavirové“ . Všichni bez výjimky, i školy, žáci, studenti, učitelé. V úterním (český jazyk) a čtvrtečním (matematika) brzkém odpoledni sleduji pořad Škola doma, pohotovou pomoc České televize těm, kteří se – byť za neočekávaných okolností – chystají k přijímacím zkouškám na střední školy. Prezentované metodické postupy při řešení slovních úloh by se mi třeba mohly hodit v dalším dobrovolnickém doučování, až… Budu zřejmě zařazena mezi staromilce odmítnutím postoje a formulace chatující češtinářky, že „… on nám ten doplněk dělá ve větě tak trochu bordel“. Co mě však mimořádně zaujalo, byla hodinová televizní „ road movie napříč českým školstvím“ připravená sympatickým youtuberem KOVY (Karlem Kovářem) – Kovy řeší dějiny. K problémům výuky dějepisu na našich školách dostali příležitost vyslovit se všichni porůznu zainteresovaní – od žáků, studentů, vyučujících, aktivistů i akademických pracovníků po ministra školství. Pořad jsem sledovala velice pozorně. Chybělo mi jediné – aktivita studentů, ZVÍDAVOST! Z jejich řad to byl pouhopouhý proud nářků a stížností: všechno špatně, fakta a nic jen fakta, žádný příběh, nebaví nás to….Chtělo se mi zavolat: A co vy? Chce to otázky, přátelé! Ptáte se svých učitelů? Kladete jim otázky? Do omrzení opakuji Nerudovo: Kdo nic neví, musí všemu věřit! A vyznávám přesvědčení Milana Kundery: Skepse proměňuje svět v otázky. Proto je skepse nejplodnější stav, který znám. Přicházíte s vlastními názory a nápady? Odvoláváte se na poznatky získané četbou? Ověřujete si prezentovaná fakta z více zdrojů? Co se věrohodnosti faktů týče, nabízím dva klíče. Miroslav Holub (1923 – 1998), lékař, imunolog (jak aktuální a mnohovýznamné!), pro mě především básník, ve sbírce aforistických textů Ne patrně Ne (1989) napsal, že „… u projevu jsou důležité tři věci: kdo to říká, jak to říká a co to říká – z čehož na tom posledním záleží nejmíň. My, poučení dějinami, víme, že nejdůležitější vůbec je, kdy to říká“. Na filosofickém ústavu v Litomyšli učil historii v době národního obrození P.German President (zemřel ve Vídni v roce 1865). Své studenty vedl ke kritickému myšlení, učil je posuzovat věrohodnost svědka podle toho, jestli pravdu říci mohl (byl u zdroje), chtěl (morální kvality, osobní zájmy), směl (vliv doby, situace, v níž svědek vystupuje). Může dnes tato kriteria někdo zpochybnit?
Najednou jsem zase viděla třídy a posluchárny českých škol a univerzit, ty semináře a přednášky, kdy nejrychleji jako první jsou obsazeny vždy poslední, nejzadnější řady a lavice…jev tak typicky český, že na něj často s podivením zírají sami zahraniční účastníci. Příliš jsem v takových případech neuspěla výzvou: „Zapomeňte na dobré vychování, skákejte mi do řeči, když budete mít pocit, že jste o tom četli, slyšeli něco jiného, když budete jiného názoru, můžeme se i pohádat, konflikty jsou zárodky růstu…“ . Nějakou „prokecanou“ vyučovací hodinu nebo část semináře či přednášky jsem zpětně nikdy nepovažovala za zmarněnou. Naopak. Obvykle jsem situaci řešila tím, že jsem popošla až k obsazeným řadám, lavicím. Jsem zastánkyní vyučovacích metod heuristických, dialogických, sokratovských, kdy základem výuky je diskuse, předpokladem pak připravený vyučující s širokým rozhledem, jak ve svém oboru , tak všeobecně.
Popis událostí kolem počátků pomníku J. A. Komenského – to je koktejl, hustá síť, předivo faktů povahy historické, literárně- historické, lingvistické, sociologické, geografické, politologické…Je to nabídka možností a východisek pro vzdělávací projekty s využitím žádoucích mezioborových a mezipředmětových vztahů a regionálních prvků. Ráda bych jako příklad uvedla osobnost iniciátora finanční sbírky – váženého profesora Aloise Vojtěcha Šembery – vazby na Olomouc v rušné době kolem revolučního roku 1848 a málo známé kontakty jeho dcery Zdenky s T.G.M. Zůstanu však v Brandýse počátku 17. století, na panství Karla staršího ze Žerotína. Tento v letech 1608 – 1615 první muž Moravy, zemský hejtman, vlastně místokrál se narodil shodně s Shakespearem v roce 1564. Dopisoval si latinsky, německy, francouzsky, italsky a krásnou humanistickou češtinou s významnými teology,politiky a učenci tehdejší Evropy, studoval např. v Ženevě a Basileji. Bývá mu vyčítáno, že se po pražské defenestraci v roce 1618 odmítl připojit k povstání českých stavů. Složitou historickou situaci shrňme konstatováním, že se po bitvě na Bílé hoře nepřidal na stranu vítězů, ale pomáhal poraženým, především Jednotě bratrské. Byl to Karel starší ze Žerotína, kdo připravoval cestu Jana Amose Komenského do emigrace. Zemřel roku 1636 v Přerově, pochován je v žerotínské hrobce v Brandýse. Gollo Mann, významný německý historik zabývající se dějinami 17. století, napsal: „Žerotín byl „politik“, muž kompromisu, ačkoliv, nebo lépe řečeno protože byl zbožný. Byla to zbožnost, která neměla nic společného s tupě hrdým fanatismem extrémistů…nebyl tvrdý egoista jako mnozí jiní, usiloval o dohodu a jednání, psal mnoho dopisů a hledal přátele. Ale nalézal jen málo porozumění“.
Jan Amos Komenský přichází do Brandýsa nad Orlicí v roce 1622. Jako vdovec se zde podruhé žení. Dochovala se velmi obsáhlá svatební smlouva, podepsaná významnými svědky v domě radního. Pobyt J. A. Komenského na panství Karla staršího ze Žerotína byl tedy zcela legální, údajné skrývání patří ke koloritu historie. Je pravděpodobné, že Komenský za svého pobytu byl i učitelem v místní bratrské škole. Brandýs opustil v roce 1625 a po krátkém pobytu v Podkrkonoší donucen vydáním Obnoveného zřízení zemského roku 1627 navždy opouští svou vlast.
Ti zvědavější a zvídavější naleznou řadu dokumentů v Pamětní síni Jana Amose Komenského v prostorách brandýské radnice. Otevřena byla již v roce 1957, u příležitosti 400.výročí Komenského narození v roce 1992 byla expozice inovována. Mezi hosty podepsanými v návštěvní knize najdeme i jména Komenského potomků.
V Brandýse začal Komenský psát jedno ze svých nejznámějších děl – Labyrint světa a ráj srdce (původně Labyrint světa a lusthauz srdce, tj. světlé vymalování, kterak v tom světě a věcech jeho všechněch nic není než matení a motání, kolotání a lopotování, mámení a šalba, bída a tesknost, a naposledy omrzení všeho a zoufání…) Kniha věnovaná Karlu staršímu ze Žerotína vyšla po několika dopracováních poprvé v roce 1631. Tu přemíru smutku a životní rezignace vyvážím návratem na cyklostezku, kde přímo proti pomníku členové občanského sdružení Brandýs ve světě Komenského knihu zhmotnili – z habrových kmínků zbudovali přírodní labyrint. Jsem hrdou držitelkou certifikátu s inspirativním pořadovým číslem 1415 a s právem nazývat bludiště provždy „naším labyrintem“. Neholedbejte se, že tam nezabloudíte (zachránce je na doslech)! Zkusila jsem to vícekrát. Dnes už vím, jak na to, mám takříkajíc po ruce pomyslnou Ariadninu nit, ale neprozradím! S dětmi si bloudění labyrintem opravdu užijete! Zkuste jim při výletu tak nenásilně a nenápadně několikrát zopakovat Komenského jméno, aby přece jen…
Vlastním výtvarně skvostně vyvedené vydání Komenského Labyrintu světa a ráje srdce. Nemám v úmyslu probírat se stránkami knihy, i když v ní vidím hodně zatržených řádků. Citovat chci z předmluvy a připomenout tak osobnost „našeho Nicolase Wintona“. Byl jím – nevím proč – zapomínaný Přemysl Pitter (1895 Praha – 1976 Curych). Zůstává utajený i studentům pedagogických fakult. Na Přemysla Pittra vzpomínala s vděčností Olga Havlová, na to, čím pro ni byl Milíčův dům , který Přemysl Pitter na Žižkově vybudoval. Spisovatel Pavel Kosatík zaznamenal v knize Sám proti zlu (Paseka, 2009) jak život jistě nejednoduché osobnosti, tak především okolnosti a význam Pittrovy poválečné aktivity uváděné pod heslem Akce zámky. Ve většinou konfiskovaných zámcích kolem Prahy hned v prvních poválečných měsících shromažďoval Přemysl Pitter válečné sirotky, židovské děti z koncentračních táborů spolu s dětmi různých národností, německé sirotky nevyjímaje. Reprint titulu z roku 1663 má být poctou Přemyslu Pittrovi, jako důstojnému následníku Učitele národů.
Z objemného svazku nadepsaného Didaktika a Informatorium, cenného antikvárního úlovku vydaného v Brně v roce 1913 jako svazek IV. Veškerých Spisů Jana Amosa Komenského, ocituji jen titulní stránku: Didaktika, tj. umění umělého vyučování. Kterak by totiž člověk, dřív než na těle vzroste a stav svůj začne, všemu tomu, což ku potřebě a ozdobám přítomného i budoucího života přináleží, šťastně, snadně, plně vyučen a tak potěšeně k životu obojímu nastrojen býti mohl. Což se vše mocně, základy z samého přirození vzatými prokazuje, ustavičně příklady jiných řemeslných umění vysvětluje, dokonale na léta, měsíce, dny a hodiny rozměřuje, a ke všemu tomu, aby k cíli přivedeno bylo, i probuzení činí a rada dává. Mohla bych připojit citace také v latině,v němčině (žili jsme ještě v Rakousku-Uhersku). Ale co my s tím? Početli si pedagogové v roce 1913?
Zbývají dvě útlé brožury. Jedna podává svědectví o projektu VIVAT COMENIUS realizovaném pod záštitou UNESCO. Iniciátorem byl v roce 1987 Alfréd Strejček, který požádal o spolupráci koncertního kytaristu Štěpána Raka. Ten původní kompozici zhudebnil do formy koncertu pro kytaru, housle, violoncello, lidský hlas a orffovský instrumentář. Humanistické myšlenky Komenského Obecné porady o nápravě věcí lidských nejprve v původní latinské, v dalších letech pak také v české, anglické, německé, španělské a dalších jazykových verzích zazněly v desítkách zemí čtyř kontinentů. Měla jsem to štěstí pořad VIVAT COMENIUS vyslechnout na jedné ze Šrámkových Sobotek. Alfréd Strejček patřil pravidelným účastníkům literárního festivalu, z něhož si v mysli hýčkám vzpomínky na setkávání s literaturou a lidmi kolem ní. Z textů Jana Amose Komenského tam v přednesu Alfréda Strejčka a za kytarového doprovodu Štěpána Raka zazněla i tato slova: Světla Evropy, mužové učení, zbožní a vznešení, buďte zdrávi! Máme se radit o nápravě věcí lidských…Tmu nezapuzuje tma, jedna domněnka neustoupí domněnce druhé, spíše tak nabývají větší síly a upevňují se ve vzájemném odporu….Já tedy, který nehodlám vyzývat lidi k boji, nýbrž k úvaze a názorovému sblížení (aby v přesvědčení, že je vznešenější sbližovat než rozptylovat, začali nejednotné mysli všude sjednocovat….
Že byl Jan Amos Komenský filosofem, dokládají také jeho Křiky Eliášovy (Clamores Eliae), jejichž obsah vznikal v posledních pěti letech autorova života. Podle úvodní poznámky k sešitkovému výboru daného díla se jedná o pouhý pracovní text, z jehož závěru ocituji výzvu neuvěřitelně aktuální: Zanechte, politici, klamavé machiavellistické vychytralosti (kterou vám předkládá satan pod okázalým jménem „státní zájem“), tj. usilování všemi dovolenými i nedovolenými prostředky obrátit vše k vlastnímu prospěchu…
Nakonec dvě poznámky. Úvodní slovo k projektu VIVAT COMENIUS začíná Alfred Strejček sdělením: „Nesplněné poslední přání J. A. Komenského, možné příbuzenství s Komenského přítelem Kristianem Nigrinem, když jsem se do rodiny téhož jména před deseti lety přiženil, časté návštěvy Uherského Brodu a zvědavost – to jsou asi hlavní body inspirace projektu VIVAT COMENIUS“. Alfredu Strejčkovi bylo to získané příbuzenství později úředně potvrzeno. Já si s myšlenkou, že v letech, kdy Komenský pobýval „v Brandejse“ , se s ním mohl některý z mých předků potkávat, můžu jen pohrávat. Ale co kdyby přece…
Dodatek:
Text vznikl na základě materiálů shromážděných původně pro přátele ze společenství Živá paměť (www.zivapamet.cz). Plánovaný „literární čtvrtek“ se ze známých důvodů nekonal.
KOMENSKÝ, J. A. Labyrint světa a ráj srdce. Praha: WALD Press, 2005. ISBN 80-903232-3-5.
KOMENSKÝ, J. A. Didaktika a Informatorium. Brno: Nákladem Ústředního spolku Jednot učitelských na Moravě, 1913.
LAKOSILOVÁ, J. (ed.) Duchem, ne mečem. Praha: nakladatelství lidové noviny, 2003. ISBN 80-7106-649-4.
KOMENSKÝ, J. A. Clamores Eliae – Křiky Eliášovy. Praha: PRIMUS, 1992. ISBN 80-901091-6-0.
PORŠ, V. Stručný nástin dějin města Brandýsa nad Orlicí. Vydal MNV v Brandýse nad Orlicí, 1965.
HUBENÝ, J. Brandýs jakoby. Čtení o Brandýse nad Orlicí. Ústí nad Orlicí: OFTIS, 2014. ISBN 978-80-7405-347-4.
RAK, Š., STREJČEK, A., HUSKOVÁ, M. (ed.) Vivat Comenius (Obecná porad o nápravě věcí lidských). Uherský Brod: Muzeum J. A. Komenského v Uherském Brodě, 1990.
