Otvírám mail, ve kterém mě Jane zdraví, ptá se, jak jde život a oznamuje, že mám v nejbližší době očekávat zásilku nejnovějších materiálů. Jane Fraser je prezidentkou Stuttering Foundation of America (SFA), organizace s mezinárodním renomé, kterou v roce 1947 zakládal její otec Malcolm Fraser. Po 1989 jsem začala s touto organizací zabývající se péčí o balbutiky (koktavé) intenzivně spolupracovat. Postupně jsem z produkce SFA přeložila sedm titulů osvětově odborných materiálů, vyšly převážně péčí nakladatelství Portál a Grada Publishing, a.s. Troufám si napsat, že tyto překladové publikace napomohly v ČR vnést do problémů těch „s tou zamotanou řečí“ mnohé svěží myšlenky. Jak došly svého naplnění, to už je tristnější realita. Balbutici (koktaví) jsou v českých krajích – pro mě nepochopitelně – stále na okraji zájmu, odborného i lidského. Aktuálně to můžu ukázat na blížícím se Dni porozumění koktavosti. Ve světě je s důrazem na slovo porozumění každoročně připomínán 22. října. Několik let jsem se opakovaně snažila připomínku Dne porozumění koktavosti dostat (v seriozní podobě) do tisku a médií. S výsledky, které mě vedly k rezignaci, k rozhodnutí víc se o nic nepokoušet. Pro ilustraci uvedu úryvek z blogu Chcete příběh? Máte ho mít!
„Ve vysokoškolské pracovně přede mnou seděla novinářka rozhodnutá napsat chytlavý příspěvek o těch, kteří zápasí „s tou zamotanou řečí“, o balbuticích, srozumitelněji o těch, kteří koktají. Blížil se totiž 22.říjen – i v České republice už nějaký čas připomínaný jako Mezinárodní den porozumění koktavosti. A hned vyvstal obvyklý zádrhel. Plánovaný novinový článek neměl nikterak přispět k onomu proklamovanému POROZUMĚNÍ ožehavému problému, jen falešně a zbytečně dojmout, vloudit slzu v oko. Žurnalistka asi nejrozšířenějšího českého deníku ze mne nepokrytě vábila tzv. háelpéčko, zainteresovaným známý „hluboký lidský příběh“. Bez uzardění (proč taky?) doznala, že text „spíchne“ přes obědovou pauzu, aby mi ho mohla už odpoledne dát k autorizaci, na které jsem po vícero nedobrých zkušenostech trvala. Žiju mezi lidmi s řečovými problémy a vůbec ve sféře tzv. pomáhajících profesí (termín nepodarek) dost dlouho, abych na něco podobného přistoupila. Článek dobrý tak leda do bulváru se tedy nekonal.
Mail Jane Fraser mě přivedl k rozhodnutí přece jen to ještě jednou zkusit. Zkusit alespoň učitelům ve spojitosti s 22. říjnem – Dnem porozumění koktavosti – ukázat na většinou netušené problémy koktavých.Pro přiblížení reality uvedu bez příměsi senzace autentické anonymní výpovědi několika balbutiků, již dříve prezentované v některých z mých článků a blogů.
ABC
Začalo to ve škole, kdy jsem třeba stála před tabulí, znala jsem odpovědi na učitelovy otázky, ale neodpovídala jsem, protože jsem nemohla vyslovit určité slovo. Učitelé to pak řešili tak, že mě nezkoušeli nebo jsem odpovídala jenom písemně. I když jsem se učila dobře, cítila jsem se jako méněcenná, hodně to snižovalo moje sebevědomí. Někdy v osmé třídě se mě rodiče zeptali, co bych chtěla dělat po ukončení základní školy, jestli budu pokračovat na střední. Vzpomínám si ještě dnes, jak mi v té chvíli začaly probíhat hlavou všechny ty situace, kdy jsem se cítila ponížená, protože jsem nedokázala vyslovit nějaké slovo. Představovala jsem si, jak by mi asi bylo, až bych v nové třídě musela poprvé něco říct a nešlo by to. Ta představa, že bych se znemožnila a byla pak ostatními přehlížena, stačila, abych rodičům zarputile tvrdila, že na žádnou školu jít nechci. To, že koktám, také zásadně ovlivňuje moje chování. Snažím se mluvit co nejméně. Několikrát se mi ve společnosti stalo, že jsem měla na nějakou věc jiný názor než ostatní, ale nic jsem neřekla ze strachu, že se zadrhnu a budu ostatní jen zdržovat. Takže já vlastně nekoktám, jak si to většina lidí představuje, ale mlčím, protože ve skutečnosti ani nezačínám mluvit. To mě velice trápí ve chvílích, kdy musím okamžitě promluvit. Když například nemůžu začít v obchodě, prodavačka si myslí, že jsem neslyšela její „Prosím?“ a zeptá se ještě jednou hlasitěji. V takových chvílích se cítím velice trapně. Zoufale hledám slovo, které bych dokázala vyslovit, cítím na sobě pohledy lidí a přímo čtu jejich myšlenky, jak si říkají „Co tady ta ženská zdržuje?“. Několikrát se mi stalo, že se mě někdo zeptal, kolik je hodin. Podívala jsem se na hodinky a najednou jsem nemohla nic říct. Když se mi to opravdu nedařilo, ukázala jsem tomu člověku hodinky, ať se sám podívá. Nejhorší je to v pultových obchodech. Jak se blížím k prodavačce, jsem stále nervóznější a plna obav, jestli se mi povede říct, co chci. Stává se mi, že si nakonec koupím něco jiného, než jsem chtěla, protože jsem nedokázala vyslovit určité slovo. Pokud jsem v takové situaci v prodejně sama a prodavačka se mě zeptá, co si přeji, místo svého požadavku řeknu: „Děkuji, jenom se dívám“. A vyjdu z prodejny bez nákupu. Kdo to neprožil, nepochopí, jak jsou takové situace pro koktavého nepříjemné a deprimující. To, co je pro normálního člověka úplně běžné, je pro koktavého často nedostupné.
FGH
Mrzne. Sedím doma a přemýšlím o svém osudu. O tom, co mě ještě čeká a co ještě zažiju. Včera jsem mluvil s dívkou (kolikátou už?) a opět jsem slyšel ta slova. Ujistila mě, že jí kamarádství (tedy nezávazný vztah) nevadí, ale co se týče vážného vztahu, tak to tedy ani náhodou. Rád bych věřil tomu, že v tom nehraje roli moje špatná řeč, ale moc mi to nejde. Dá se s tím ale něco udělat? U nemoci jako je chřipka stačí nějaký prášek, vypotit se a během maximálně čtrnácti dnů je chřipka pryč. Co ale se špatnou řečí? Tam žádný prášek neexistuje a operace už vůbec ne. Co ale s tím?
KLM
I když jsem měla vyznamenání, bála jsem se jít studovat. Mluvila jsem s potížemi. V 9. třídě přišel do třídy učitel – výchovný poradce a řekl: „Kdo kokce nebo kulhá, půjde na zahradníka“. Spolužáci řekli, že já, plakala jsem pak až do konce hodiny. Ze strachu z koktání jsem nešla na gymnázium, ale na průmyslovku, kde podle dalšího vyjádření výchovného poradce „budu jen rýsovat a mlčet“.
PQR
V současné době navštěvujeme jedenkrát za čtrnáct dní logopedku (během uplynulých šesti let už asi čtvrtou v pořadí), která si se synem dvacet minut povídá, a foniatra jedenkrát za dva měsíce, který nám pět let zdůrazňuje dodržování klidného a přesného režimu….mám nepříjemné pocity, že pro syna moc neděláme. Kladu si otázku, zda je pro něj vůbec vhodné vysedávat hodiny v čekárnách a pak v ordinaci vyslechnout stále tytéž pokyny…čím je starší, tím se doporučovaný denní režim hůře dodržuje…asi jsem nespokojená matka, ale ráda bych se svým synem podnikala něco víc než čtení se správnými nádechy za čárkami a tečkami ve větě.
XYZ
Podle mého názoru je mezi zadrhávajícími a dospělými (rodiči a přáteli) určitá bariéra, kterou často prostě neumí překonat, i když o to většinou tolik stojí! Někdy dochází k odcizení, přestože pochopení a pocit opory od nejbližších je pro nás tak důležitý. Já sama jsem o své řeči začala s maminkou mluvit až v dospělosti, až když jsem jí řekla, že povedu na svém pracovišti vzdělávací semináře. Ona se mě opatrně zeptala, jestli nebudu mít problémy s řečí. Tehdy mezi námi padlo jedno veliké tabu. Měla jsem neuvěřitelnou radost! Chápete? Všichni doma jsme věděli, že moje řeč je pro mě obrovský problém, a nikdy, nikdy jsme nebyli schopni o tom mluvit. Kdyby se už před lety – když jsem byla ještě malá – maminka dostala k článkům, které se nyní čas od času tímto problémem zabývají, možná by mi lépe porozuměla, možná by sama neměla takový pocit marnosti, který z ní cítím ještě dnes. Tuším, že si dodnes myslí, že moje zadrhávání byla její vina a že nese odpovědnost za to, že mi nedokázala pomoci. A já se i jako dítě cítila provinilá, protože jsem jí přidělávala starosti.
Pokud se mi podařilo vzbudit užitečný zájem, věřím, že si někteří učitelé začnou klást otázky, na které by rádi znali odpovědi. Kdysi – v 90.letech minulého století – jsem se pokusila takové otázky spolu s odpověďmi na ně shrnout ve vysokoškolském skriptu Koktavý žák ve škole. Dnes by mi ten titul neprošel, v USA jsou balbutici (ejhle! odborná obezlička!) označováni jako PWS (Person Who Stutters). I tak jsem některé z oněch otázek znovu uvedla v jednom svém blogu a ráda je zopakuji i nyní:
– Jak rozpoznám koktavé dítě?
– Kdy mám zasáhnout, mám-li podezření na koktavost u některého žáka ve třídě?
– Co způsobuje, co vyvolává koktavost?
– Je koktavost léčitelná?
– Je koktavý neurotik nebo mentálně postižený?
– Jak mluvit s žákem, který koktá?
– Jak může učitel konkrétně pomoci?
– Co koktavost zhoršuje?
– Kdy nekoktá?
– Může dítě, které koktá, samo ovlivnit svou vadu řeči?
– Jaké jsou výsledky léčby koktavosti?
– Je koktavé dítě zvýšeně unavitelné?
– Mám žákovi dát znát, že vím o jeho vadě řeči?
– Mám říct třídě o jeho koktavosti?
– Jak se mám chovat k někomu, kdo koktá?
– Co s těmi, kteří se posmívají?
– Mám žáka, který koktá, vyvolávat?
– Co s hlasitým čtením?
– Může koktavé dítě sportovat?
– Jak se mám k žákovi, který koktá, chovat v jeho horších dnech?
– Můžeme ve třídě s koktavým žákem pořádat soutěže, kvízy apod.?
– Co s různými nepříjemnými zážitky a stresy?
– Jaká by měla být profesní orientace žáka, který koktá?
– Jak spolupracovat s rodiči?
– Jak spolupracovat s logopedem?
– Liší se koktavé dítě něčím od těch druhých?
Zvídavější učitelé – ve snaze pomoci svým žákům a studentům a mnohdy i jejich rodičům (jedna z cest zvyšování prestiže učitelského povolání) – najdou odpovědi hlavně ve zmiňovaných překladových publikacích z produkce nakladatelství Portál, Grada Publishing a brněnského Paido. Stručněji pak v některém z blogů ze seznamu na konci tohoto textu.
Na Oscarem oceněný film Králova řeč (v důsledcích nesplnil bohužel má očekávání) a jeho divadelní zpracování jsem reagovala blogem Ne jenom na divadle. Obsahoval řadu konkrétních doporučení, z nichž v krátkosti ocituji alespoň některá:
Proti neznámému nepříteli se obtížně brojí. Rodiče by do boje proti koktavosti nejraději vytáhli vyzbrojeni účinným lékem, který přivodí rychlou nápravu. Zázračná pilulka bohužel neexistuje. Léky ordinované na foniatrických klinikách (případně neurology nebo psychiatry) mají pouze zklidňující účinek. Podávat léky dítěti ve vývoji by mělo být vždy na pováženou, stejně jako zásahy hypnózou, oxygenoteraií (léčba kyslíkem) apod., kdy může dojít až k poškození dítěte (např. vyvolání epileptického záchvatu apod.). Problematické jsou také nabízené „ čisté přírodní produkty“, fungující v lepším případě jako placebo, v duchu hesla: Věř a víra tvá tě uzdraví. Lze jen dodat, že v medicíně využívaný rulík zlomocný (belladona) je taktéž čistý přírodní produkt. Více než léky pro dítě potřebují rodiče zevrubné informace o koktavosti. Měli by odložit veškerý ostych i svazující úctu k autoritám a neodbytně se ptát. Podle získaných odpovědí by ostatně dokázali do jisté míry posoudit i úroveň a kompetentnost odborníka. Měli by se vyhýbat těm, kteří
– budou slibovat rychlé a trvalé výsledky
– budou přenášet veškerou odpovědnost na dítě a na rodiče
– budou rodiče – byť nepřímo – obviňovat jako původce a příčinu koktavosti dítěte
– budou vyžadovat provádění dechových cvičení vestoje (nejlépe s rukama v bok a
palci dopředu – to aby se rozšířil hrudník)
– budou klást důraz na délku vydechovaného proudu vzduchu
– budou nacvičovat řečové stereotypy (pozdravy, poděkování, případně krátké
veršovánky pro různé situace společenského styku)
– budou vyžadovat pouze nacvičenou reprodukci pohádek a příběhů, popisy obrázků,
to vždy jen v klasických rétorských větách od velkého písmene k tečce, tedy
způsobem, jakým nikdo normálně nemluví, bez zaváhání, pomlk a běžných řečových
obratů
– budou po dobu terapie vyžadovat tzv. řečový klid, to znamená, aby dítě mluvilo jen
s terapeutem a doprovázející osobou, doma kupříkladu ne se sourozenci
– budou o vadě řeči mluvit neosobně a v přítomnosti dítěte předškolního věku ( u
starších školáků je tomu naopak, tam jsou děti hlavními činiteli, u nichž je třeba
respektovat, chtějí-li s terapeutem o svých řečových problémech hovořit)
– nebudou za všech okolností přirozeně laskaví a neztotožní se s dítětem
– budou oblečeni v respekt vzbuzujícím bílém plášti
– nechají rodiče s dítětem dlouho čekat v čekárně, i když ti jsou objednáni.
V roce 2007 vydalo nakladatelství Grada Publishing mou praktickou příručku pro rodiče – Mařenko, řekni Ř. Aby to dětem dobře mluvilo. Přinesla mi hodně radosti. Podle sdělení paní redaktorky v prodejnosti „lámala rekordy“. Jistě i proto, že byla – kromě knihkupectví – nabízena na velmi vhodných místech, v různých supermarketech. Studentky i „dálkařky“ mi to s gustem sdělovaly. Knížka tak mohla upoutat pozornost nakupujících maminek – lepší a případnější čtenářky jsem si nemohla přát. Z kapitoly Když dítě koktá ocituji:
Protože neznáme příčinu koktavosti, nemůžeme jít k jádru věci. Nabízíme jenom jakési „šidítko“, novou, naučenou techniku řeči, navozenou plynulost. Je založena na jednoduchém principu tzv. měkkých hlasových začátků . Budou zmiňovány v kapitole o poruchách hlasu (Když dítě chraptí). Následně schematicky popisovaný děj probíhá ve zlomcích sekund. Chceme-li začít mluvit, přijde z mozku pokyn hlasivkám, aby se semkly, zaujaly tzv. fonační postavení. Semknou-li se nadmíru těsně, je třeba je násilně rozrazit. Koktavému se právě toto – z neznámých důvodů – ne vždy povede, pokus opakuje, koktá. Když hlasivky přiblíží jen lehce k sobě a měkce je rozevře, nemůže se stát, že by se hlasivky „zasekly“, dochází k požadovanému měkkému hlasovému začátku, žádná blokáda nebo spasmus (křeč) se nekoná. Naučit se technice měkké, klouzavé řeči není těžké, obtížnější je si tento způsob řeči, který zpočátku nemusí (pod nesprávným vedením) znít nejpřijatelněji, zvyknout, jednoduše zafixovat a zcela automaticky používat. U dětí školního věku je výhodou, když umí číst („jedeme“ přes čtení), u předškoláčků musíme na věc zcela jinak, nápodobou, velmi účinně „přes rodiče“.
V poslední době se – i u dětí – mocně prosazují tzv. tvrdé terapie, založené na principu tzv. ponoření. Zhruba odpovídají paradoxní intenci známého psychoanalytika a psychoterapeuta Viktora E. Frankla. Možná i jeho koncentráčnická zkušenost ho přivedla k přesvědčení, že nejúčinnější je vyhledávat to, čeho se bojíme. Povídání nad obrázky nebo opakování naučených pohádek v tichu a míru logopedické ambulance totiž nikam moc nevede. Nefunguje transfer. V logopedické ambulanci dítě nacvičená spojení (!) plynule odříká, ale venku – v obchodě – si o rohlík neřekne, to blahořečí samoobsluhám. Je třeba vyjít a mluvit a mluvit a mluvit! Naprostý opak toho, co požadují letní tábory pro koktavé děti. Řečový klid odvozený z vyhasínání podmíněných reflexů I.P.Pavlova je cestou do bažin.
Letošní 22.říjen – Den porozumění koktavosti – prožiju v očekávání anoncované zásilky nových materiálů z produkce Stuttering Foundation of America. A možná pod vlivem Jane Fraser začnu uvažovat o dalším překladu. Představuje to především trnitou cestu za zájmem oslovených knižních institucí. Kolikrát ještě uslyším: Nemůžeme přece psát pořád jen o těch koktavých!
Blogy reflektující problematiku koktavosti:
Zpytujme svědomí
Ne jenom na divadle…
Když smích bolí
Když naše dítě nemluví plynule
K zamyšlení
Jak vám to mluví?
Chcete příběh? Máte ho mít!
Co by měl učitel vědět o koktavosti
A zase, a znovu…
Otázky a odpovědi
Další otázky a odpovědi
Do třetice otázky a odpovědi
Ještě něco ke Dni porozumění koktavosti
