Jádro pudla

         Přicházím se svou troškou do mlýna omílajícího problémy kolem plagiátů – otevřeněji řečeno – kolem prachobyčejného podvodu opisování bakalářských a diplomových prací (disertační zatím na pořad nepřišly). Patřím k aktérům , patřím k těm, o nichž se – konečně! – písemně vyslovil docent Vladimír Rogalewicz z 1.lékařské fakulty UK. V článku Kolik váží obhájený diplom uveřejněném v Lidových novinách 23.7.2018 kromě jiného napsal: Velká zodpovědnost leží na vedoucím bakalářské či diplomové práce, ten by měl vidět postupný vznik textu a odhadnout, zda je jeho nárůst přirozený. Současně se předpokládá, že zná danou problematiku, a má tedy také přehled o literatuře v oboru.

            Patřím k těm, kteří v letech 1986 – 2011 vedli diplomové a později i bakalářské práce, stejně jako na ně vypracovávali oponentské posudky. K odpovědnosti za vedení inkriminovaných prací se plně hlásím, a to bez ohledu, zda zmiňované práce vznikaly ještě před nebo už po zprovoznění systému pro odhalování plagiátů. Je to aktuálně jistě výborný pomocník, ale pro samotný vznik kupříkladu diplomové práce ne podstatný.

            Nejprve několik nezbytných dat. Na vysokou školu – pedagogickou fakultu – jsem jako odborný asistent pro obor speciální pedagogika (najmě logopedie) po předběžném externím působení nastoupila– za značně specifických okolností – na výzvu vedoucího katedry speciální pedagogiky v únoru 1986. Měla jsem za sebou více než dvacetiletou působnost učitelky na speciální základní škole, na ZŠ pro vadně mluvící. Bez této zkušenosti bych se před vysokoškolské studenty (v realitě pedagogických fakult spíše studentky) nikdy nepostavila. Byla jsem hozena do neznámých vod, bylo mi pětačtyřicet, musela jsem se mnohému teprve učit a v mnohém se zorientovat. V těch vysokoškolských vodách jsem plavala – ráda a s gustem! – až do roku 2011. Bylo to čtvrtstoletí inspirativního setkávání s mladými lidmi, denními (prezenčními) studenty i tzv. dálkaři, ve studiu později označovaném jako kombinované. Vše bylo notně a výrazně okořeněno zásadní společenskou změnou , kterou jsem jako jedna z pouhých tří nestraníků na katedře ráda a aktivně přivítala.

         Nyní k diplomkám a dalším vysokoškolským písemnostem. Jsem člověk pera, píšu ráda a hodně, psala jsem, různě publikovala a překládala už jako učitelka na základní škole. Současně chápu, že ne pro každého je písemné vyjadřování činností, kterou by zrovna vyhledával a preferoval. Razila jsem ale zásadu, že učitel se prostě musí umět písemně vyjadřovat, je to neoddiskutovatelná součást jeho profese. U mě se proto psalo hodně: na seminářích jsem zadávala především recenze různých odborných tiskovin, s referáty jsem byla opatrnější – předčítání referátů v čase seminářů by mi „zabíjelo“ hodně vzácného času. V podstatě jsem se obětovala! Každou písemnost jsem bedlivě pročetla, popsala svými poznámkami (některé vyvolávaly i zajímavou odezvu). Následně jsem s autorkou písemné práce – posazenou ne proti , ale vedle mě – ony poznámky diskutovala, případně doučovala něco nezbytného z gramatiky atd. Při počtu studujících na pedagogické fakultě to zabralo dost času. Není divu, že mi pak nezbýval čas na nějaké „mnohoobročnictví“. Udivovali mě kolegové stíhající pedagogicky působit na více fakultách i univerzitách. To jsem nesvedla. Také jsem pak nemusela učit tzv. blokově, což – nebojím se prohlásit – je vždy na úkor kvalit výuky. Někteří nebožáci vypracovávali své písemnosti opakovaně, s dalším společným rozborem. Po úspěšně zvládnuté státnici mi přinesla jedna studentka – prý na památku – zarámovaného uháčkovaného motýlka. Takový malý kýč, ale … Mé rozpačité připomenutí společného opakovaného potýkání odbyla úsměvně:„Znovu jsem si to teď přečetla. Měla jste pravdu. Ale jak já jsem vás tehdy nenáviděla!“.

         Byla to výborná průprava pro eventuální pozdější spolupráci nad diplomovou (bakalářskou) prací. Už tím, že případní zájemci věděli, co můžou ode mě očekávat. Pochopitelně, nebylo jich mnoho, což jsem vítala. Odpovědně nemůžete vést desítku (i více) diplomových prací. V zásuvce mám ještě několik  obyčejných tužek, těmi jsem psávala nejraději. Dostala jsem je zakomponované do kytice věnované jako poděkování po úspěšné obhajobě diplomové práce. Studentka tak reagovala na můj dřívější povzdech: „Víte, co já jsem na vašich poznámkách vypsala tužek?“ Ta studentka, kterou jsem po projeveném zájmu o spolupráci varovala slovy, že „jsem pes“! Pohotově mě tenkrát uklidnila , že ona „má psy ráda“.

          V daném čase jsme vypsali požadovaný počet témat diplomových a bakalářských prací jak pro prezenční (dříve denní), tak pro kombinované (původně dálkové) studium a čekali, kdo ve vymezeném termínu projeví zájem. Vypsáním témat vše začíná. Vyhýbala jsem se tématům čistě kompilačním, historizujícím, zaznamenávajícím například životní a profesní dráhu někoho z logopedických veličin, obdobně jako popis vzniku a vývoje jistého speciálního zařízení či periodika. To bych přenechala raději středoškolákům. Akceptovatelné v jistém smyslu byly kazuistiky. Preferovala jsem témata, jimiž se mohlo a mělo dospět k jistému zjištění. To zjištění mohlo být i negativní, čehož se studenti velice, ale neopodstatněně obávali. Zjistit, kudy cesta nevede, může být pro následovníky nesmírně cenné. Taková práce pak měla část teoretickou a část výzkumnou, která obsahovala hypotézy (raději méně než více), principy užité metodologie, popis zkoumaného souboru ( s patřičným počtem respondentů a dobře sestavenou referenční skupinou), prezentaci získaných výsledků zkoumání s náležitou diskusí a závěr práce. Vše doplněno o adekvátně sestavený seznam citované literatury (termín „užitá“ mi evokoval něco úplně jiného).

          Studenti nebyli limitováni pouze vypsanými tématy. Mohli přijít s vlastními návrhy a pokud vyučujícího přesvědčili, že se o to, s čím přicházejí, delší dobu a vážně zajímají, byli přijati. Naivní představy napsat něco kupříkladu na téma Vývoj mentálně retardovaného dítěte jsem uchazeči zpochybnila několika jednoduchými otázkami:Vy chcete psát sebrané spisy? Které věkové období chcete postihnout? Věk předškolní? A to mladší, nebo starší? Jakou hloubkou mentálního postižení se budete zabývat? Zahrnete také stránku sociální? Spolupráci s rodinou? Stránku narušené komunikační schopnosti? Významné osobnosti, které se problematice věnovaly? Současné trendy?…..Stačilo.

         Pokud zájem o spolupráci vykazoval slibnější rysy, domluvili jsme si první časově náročnější schůzku.Stávalo se, že mě při ní studentka nejprve požádala o mou představu, jak přistupovat ke zvolenému tématu. To jsem zásadně odmítala. Měla jsem být při vypracovávání diplomové práce průvodcem, případně rádcem, budu-li o radu požádána. Diplomová práce měla být důkazem studentovy profesní vyzrálosti, důstojným a přesvědčivým vyvrcholením jeho několikaletého vysokoškolského studia. Obvykle jsem při první schůzce navrhla, že se pokusím „házet balvany do cesty“. Znamenalo to, že jsem studentem vyslovené představy redigovala, zatěžovala výčtem možných nesnází, se kterými by se mohl při práci setkávat. Byla jsem toho názoru, že je lépe si překážky –více méně – představit hned na začátku, než na ně nečekaně a překvapivě narazit později, kdy už budou hůře zdolatelné. Samozřejmě jsme hned společně hledali, jak na to.

         Snažila jsem se dát i několik pragmatických rad. Je rozumnější začít se zabývat výzkumnou částí práce, ta je podstatná a rozhodující, vyžádá si nejvíce času, kupříkladu docházkou do různých zařízení, korespondencí s institucemi atd. atd. Ono to svádí pustit se do části teoretické. Ta je – podle mne – vždy jistou kompilací. Přes nepříznivé vyznění pojmu kompilace i zde může student prokázat své schopností zvládat zadané téma. To když sestaví k onomu tématu kompilaci v rozumném, tématu potřebném obsahu a rozsahu, vyhmátne podstatné, nezačne – ve snaze „nahonit“ stránky – tak řečeno zbytečně od Adama…Je pochopitelné, že vše bude řádně doloženo odkazy na citace. Takovou teoretickou část ovšem student sepíše – v nejhorším případě – i v časové tísni. U části výzkumné by něco takového nepřicházelo v úvahu. Takže: začněme částí výzkumnou, formulací hypotéz (ošidná otázka!), časovým rozvrhem docházek do….

       Co se časového rozvrhu zpracování diplomové práce týkalo, ponechala jsem záležitost na studentovi. Požadovala jsem, aby mi rozsáhlejší části konceptu (ne pouhé dvě tři stránky) podle vlastního zvážení přinesl osobně nebo poslal mailem. Já jsem si je prostudovala, vytiskla, popsala svými poznámkami, v několika dnech, co nejrychleji dala vědět studentovi, aby se za mnou stavil a …..nad poznámkami jsme seděli, diskutovali… Měla jsem zásadní požadavek, abych poslední, již celkovou verzi diplomové práce dostala k prostudování ještě nesvázanou nejpozději čtrnáct dní před katedrálně stanoveným termínem odevzdání. Daným postupem jsem naplnila slova doc. Rogalewicze z článku v Lidových novinách – viděla jsem postupný vznik textu a mohla jsem odhadnout, zda je jeho nárůst přirozený. Svého diplomanta jsem z pravidelných kontaktů poznala natolik, že jsem byla schopna posoudit, čeho je – odborně – schopný, včetně jeho formulačních schopností a možností (ostatně jsem hodně z nich při konzultacích sama „přičísla“, urovnala). Znalost problematiky zpracovávané studentskou prací je u vedoucího samozřejmostí. Samozřejmě s vědomím, že při aktuálním množství a dostupnosti odborných zdrojů vše detailně znát nemůže. Ale – opakuji: detailně zná svého diplomanta. Tedy v případě, že se s ním nesetkal pouze při zadání práce a samotnou diplomku potom obdržel jen k nahlédnutí už pěkně svázanou.

         Loňského června se ke mně na logopedickém sympoziu v Praze hlásily některé mé absolventky. Jedna z nich zavzpomínala, že při práci nad diplomkou, kterou jsem vedla, jí tenkrát ukápla nejedna slzička. Ale u obhajoby, u státnic –“ to už byla pohoda, zatímco některé kolegyně se klepaly…“

         Podobný rozklad bych mohla sepsat o své práci oponentky. Přenechám to jiným. Mohla bych vzpomenout, jak reagovali někteří po oznámení, že oponentské posudky budou zveřejňovány na webu. Věru signifikantní!

         Prostě jádro pudla (viz Faust) celé aféry kolem opisování (nejen) diplomových a bakalářských prací je v odpovědnosti studenta, vedoucího práce a oponenta, tedy v odborných a lidských kvalitách těchto činitelů. Tak prý má vyznívat stanovisko MŠMT. Já bych s ním souhlasila.