Ta dvoudílná publikace vyšla poprvé v roce 1997, opakovaně pak s odstupem dvaceti let loni. Obě vydání – z roku 1997 i 2017 – mají za titulní stranou pod emblémem prezidenta republiky vepsaná slova Václava Havla s vročením: v Praze 22. října 1996:
Hledat poučení v minulosti je v českých zemích rozšířeným zvykem. Bohužel se tak často děje bez skutečné znalosti historie, což zvláště platí o minulosti zcela blízké, době první Československé republiky.
Mám před sebou rukopis knihy, která se pokouší především na základě pramenných dokumentů vylíčit vývoj první republiky. Zvláště přitom přihlíží k činnosti jejího prvního prezidenta a k zápasu o to, kdo se stane jeho nástupcem. Autor věnoval studiu těchto otázek desítky let. Některé jeho závěry – doufám – vyvolají polemiku. A na tu se dnes velmi těším.
Po dvaceti letech druhé vydání knihy Boj o Hrad doplňuje předmluvou prof. Ing. Jiří Drahoš, DrSc, z níž ocituji závěr přibližující autora díla historika Antonína Klimka:
Antonín Klimek sám na sobě prožil tíhu pokřivené doby totality, když nemohl až do sametové revoluce kvůli svému původu publikovat, ačkoli na základě soustavného studia pramenů vytvářel jeden z možných přístupů k výkladu dějin první Československé republiky. Jako by mu tato zkušenost dodala sílu nám o to ostřeji přiblížit události let 1918 – 1935, včetně boje o prezidentské nástupnictví po T.G. Masarykovi a naznačit, jaká poselství bychom si měli odnést pro naše vlastní občanské postoje.Boj o Hrad je díky tomu živé dílo a je skvělé, že se – dvanáct let po autorově smrti a dvacet let po prvním vydání – znovu dostává k našim čtenářům. Přeji Vám, kdo jej právě držíte v ruce, opravdový zážitek.
A zážitkem ta četba skutečně bude! Ne vždy lehce stravitelným, spíše nahlodávajícím zažitá historická klišé, odhrnujícím nánosy idealizovaného národního vzpomínkového optimismu a především korigujícím pohled nejen na naši minulost, ale i současnost. Nic hotově předem „předžvýkáno“, nic v duchu jakými v době tzv. první republiky „bývali Čechové statní jonáci, bývali hoši jak květ“. Četba může vyvolat i skepsi, ale tím lépe, v duchu přesvědčení Milana Kundery: „Skepse proměňuje svět v otázky. Proto je skepse nejplodnější stav, jaký znám“.
Úsudek, závěr je ponechán na čtenáři – prostě dokonalé cvičení vzývaného kritického myšlení: pro učitele (četbou o prázdninách) a přes ně pak směrováno věku přiměřenou formou a dávkou do tříd a poslucháren. Ostatně k vlastnímu záměru Antonín Klimek kromě jiného v Úvodní poznámce k 1.dílu knihy Boj o Hrad dodává: Autor by rád poděkoval kolegům a vůbec čtenářům, kteří jej po vydání prvé knihy Boje o Hrad povzbudili. Neméně srdečný dík patří i těm, kdo jej kriticky upozornili na nedostatky a pomohli mu radou, co by se měl pokusit aspoň ve druhém dílu vylepšit a čeho se vyvarovat. K občasné námitce, že výkladu často schází „hodnotící závěry“, podotýkám, že jsem tak činil – a i ve druhé knize činím – záměrně.Mým cílem bylo především zmapovat problematiku a podat v zásadě narativní výklad, samozřejmě při plném opření se o prameny. Soudím, že k případným „hodnotícím závěrům“ by měl raději dospívat sám čtenář historické práce. Dějepisectví může mít podle mne jisté ambice na poučení čtenáře jen tehdy, pokud nesvírá v jedné ruce rákosku a v druhé norimberský trychtýř. Žádný historik není majitelem absolutní pravdy, kvůli které by měl právo svazovat výklad do svěrací kazajky rádoby obecně platných pouček.
Antonín Klimek žijící v letech 1937 – 2005, tedy vrstevník Václava Havla, dá se říci že i blízký mu životním osudem, je považován za jednoho z nejvýraznějších badatelů v oblasti dějin meziválečného Československa. Kvůli nepřízní mocných mohl pouze tajně – zásluhou přátel – od 70.let studovat archivní fondy prezidentů republiky. Výsledky jeho vědecké činnosti byly dlouho dostupné jen několika zasvěceným. Svobodně začal publikovat až po roce 1989. V roce 1997 tedy vydává dvoudílnou publikaci Boj o Hrad, v letech 1918 – 1935 zaznamenávající situaci v nově vzniklém státě, Československé republice. Byla to léta plná neklidu na domácí politické scéně, kdy – jak jsem slyšela na jedné z přednášek pana profesora Roberta Kvačka – poměry v naší současné poslanecké sněmovně vyvolávají ve srovnání s prvorepublikovým parlamentem představu „ústavu šlechtičen“.
Do jakých dimenzí „Boj o Hrad“ od vzniku republiky do roku 1934 dospěl, ilustruje Prolog z 1.dílu publikace:
Dne 24. 1934 byl Tomáš Garrigue Masaryk zvolen počtvrté prezidentem republiky. V parlamentě, který se k volbě hlavy státu sešel prvně v slavnostním prostředí Vladislavského sálu na Pražském hradě, obdržel rekordních 327 hlasů poslanců a senátorů. Prázdných zůstalo 33 lístků, jediný protikandidát, komunista Klement Gottwald, získal hlasů 38, jeho straničtí soudruzi rušili obřad skandováním hesla dle tehdejší partajní linie: Ne Masaryk, ale Lenin!
Volba se konala s novou majestátností. Zvolený prezident neměl po přečtení slibu předsedou schůze odpovědět jen prostým slůvkem: Slibuji, nýbrž číst přísahu sám. Nebylo to za daných okolností rozhodnutí šťastné. Když čtyřiaosmdesátiletý kmet skládal slib na ústavu, zarazily přítomné jeho nejisté pohyby, i to, že prezidentu Osvoboditeli museli nakonec text napovídat, to zaslechli též posluchači rozhlasu. Mnozí s lítostí, jiní s jízlivostí mluvili o zlém zdravotním stavu hlavy státu.
Jen stroze vymezený kroužek zasvěcenců znal úzkostlivě střežené tajemství: Prezident je prakticky slepý a neví se, zda načas, či trvale. Jeho osobní lékař Adolf Maixner vzpomínal: Masarykovo „pravé oko bylo již od několika let téměř vyřazeno zákaly“. Měsíc před volbou zasáhl pak prezidenta úder mozkové mrtvice provázený trombózou v sítnici oka levého, které rovněž takřka pozbylo – jak se nakonec ukázalo, dočasně – schopnost vidět.
Avšak Masaryk k volbě jít, klopýtat, musel. Neexistoval jiný vhodný, prosaditelný kandidát a hrozila státní krize.
Jak k tomu mohlo dojít?
Pokusím se alespoň útržkovitě citovat něco z materiálů bohatě navrstvených Antonínem Klimkem v inkriminovaných dvou publikacích na základě mnohaletého studia pramenných materiálů (zájemci naleznou odkazy na ně v Poznámkách v závěru obou dílů). Začnu 1. dílem Boje o Hrad s podtitulem Hrad a Pětka /1918 – 1926/. Předešlu, že vytvořením Pětky, jejím významem a vlivem včetně vývoje vztahu s TGM, se zabývá nejen kapitola Masarykova nemoc a vznik Pětky (reflektováno vážné onemocnění TGM z přelomu let 1920/21). Cituji: Na Hradě si ovšem počátkem roku 1921 ještě nedokázali představit, že…pravá Pětka, tj. orgán vůdců pěti stran, se už velmi záhy bude snažit uchvátit nejen funkci vlády, ale v čas Masarykovy choroby také vytvořit jakousi kolektivní hlavu státu a převzít roli absolutního pána parlamentu, v němž mandáty patřily stranám a vládní poslanci, pokud jich nechtěli pozbýt, museli hlasovat podle vůle Pětky. Pravou, skutečnou Pětku tvořili vůdci pěti nejsilnějších státotvorných stran….její klasické složení bylo: R.Bechyně, J.Stříbrný, J.Šrámek, A.Švehla, A.Rašín, fakticky nejsilnějším mužem tohoto uskupení byl předseda agrární strany Antonín Švehla…“ Je nanejvýš zajímavé sledovat, jak se vyvíjely vztahy mezi těmito muži a zejména Edvardem Benešem, jakým způsobem byl odstraněn J.Stříbrný (zemřel nakonec jako doživotně odsouzený v roce 1955 ve Valdicích nebo Ilavě, přesně se neví), jaký byl osud agrární strany – po roce 1945 likvidované Benešem potvrzenou Národní frontou atd. atd.
Četba Klimkovy knihy až neuvěřitelně často evokuje naše současné poměry, kupříkladu, že „….v Čechách se špatně spolupracuje s někým, s kým si netykáme. A ty, které nechápeme, pokládáme mnohdy za tak či onak vyšinuté, protože my přece jsme normální…. Na sklonku ledna 1926 zaznamenal kancléř Šámal: „Dle různých a bezpečných informací o nové vládě poukazuje se všeobecně na to, že řada ministrů ministerstva pravidelně nenavštěvuje a často celé dny do úřadu nepřijde“…
V euforii z nabyté svobody po roce 1989 veřejnost zprvu překvapovalo pragmatické chování některých poslanců a politiků, ale nemuselo, kdybychom víc četli, víc se zajímali. Zřejmě i v této oblasti nihil novi sub sole – nic nového pod sluncem. V kapitole Masarykův kandidát Edvard Beneš čtu: Edvard Beneš, kterému nikoli náhodou přezdívali na mírové konferenci Lišáček, dosáhl toužené docentury mimo jiné tím, že místo potvrzení o složení pedagogické zkoušky předložil mezi stohem dokumentů pozvánku na ni, bez podotknutí, že ji nevykonal. To se, jak jasnozřivě předvídal, při bohémském univerzitním chaosu přehlédlo. Co se týče atmosféry v poslanecké sněmovně, měli bychom opravdu ještě co dohánět: Když se 17. prosince 1925 sešla poslanecká komora se 137 nováčky, ukázalo se, že je proti předchozí folkloristicky rázovitá a ještě bouřlivější. Na první zasedání přišli zástupci lidu skoro jako na šibřinkový bál….poslanci se záhy začali předvádět řvaním, bubnováním do lavic, bušením do všeho, co měli při ruce, včetně hýždí a tváří konkurentů, nadávkami, plivanci, pískáním na píšťalky, házením spisů po kolezích…Švehla trpce konstatoval: „To, co se tady děje, je paskvil parlamentarismu…“.
Pavel Tigrid, o jehož vřelém vztahu k první republice nikdo v nejmenším nepochybuje, po roce 1989 prohlásil: Ta republika, kterou já ctím (tzv. první), byla ve světě uznávána jako demokratická a liberální, ale dostala do vínku zárodek svého konce. S tím souzní konstatování hned z počáteční kapitoly 1.dílu Boje o Hrad: Úkoly, před nimiž Masaryk stál, se zdají hlavně z historické perspektivy až nadlidské. A vzpomeneme-li na jeho proslulou maximu, že státy se udržují idejemi, na nichž vznikly, pak první prezident v nejlepší víře hodlal budovat svůj stát na několika mylných základních kamenech. Neexistoval jediný národ československý, převážně katolicky český a především slovenský národ neměly své historické kořeny a ideály v českobratrském učení, ani Tábor nebyl jejich program, a československý stát (s čtvrtinou německého obyvatelstva) netvořil odvěkou a trvalou hráz proti Germánstvu, čímž by se navíc, logicky domyšleno, ve střední Evropě stával ne poslední baštou Západu, nýbrž nejzápadnější výspou Východu.
Mimořádnou čtenářskou náklonnost si jistě získá pátá kapitola – Váha i tíže prezidentství. Kratičce jen několik úryvků, u vědomí, že bude žehráno na vytržení z kontextu. Snadná náprava: stačí si přečíst (nejen) kapitolu celou. Tak tedy: T. G. Masaryk čas od času překračoval při své prezidentské činnosti rámec ústavy i zákonů. Činil tak v přesvědčení, že jedná v zájmu státu, a ne osobním. Avšak na otázku, zda to objektivně vždy v zájmu státu bylo, není odpověď jednoznačná. Jestliže se poukazuje, že jeho prezidentský nástupce Beneš řešil dva největší osudové body československých dějin po roce 1918 – mnichovskou a únorovou krizi – fakticky sám a parlament, vláda, ale i armáda v obou případech vypadly ze své role a ponechaly hlavní díl drtivé zodpovědnosti na hlavě státu, pak se vtírá dojem, že právě k takovému vývoji otevřel způsob prezidentství nastolený Masarykem. …S prezidentem, kterému se lidé ostýchali oponovat, bylo těžké diskutovat, když občas pronesl některé neortodoxní názory. Ministr první vlády, lidovec Mořic Hruban, si vybavil Masarykovo konstatování na výletě, když se před nimi otevřelo panorama hradu Křivoklát, že tyhle feudální památníky by měly zmizet….Prezident si byl vědom nejen své charismatičnosti, ale i osobitosti zjevu a nenamítal nic proti jeho zdůrazňování. Nešlo jen o „uniformu“, čepici masarykovku atd. Sochař a medailér O.Španiel, který měl čest jej zobrazovat, vykládal, že Masaryk ,měřící necelých 175 centimetrů, se stavěl tak, aby vypadal vyšší.Neodmítal žádosti umělců stát modelem. Jako prezident pózoval nejméně 64 výtvarníkům, z nichž snad rekord při seancích dosáhl V.Hynais, jemuž „skutečně stál, neseděl“ 94krát!…Monarchistické rysy vykazovala kupř. velká formule mezistátních smluv ČSR. Vycházejíc z listin králů Jiřího z Poděbrad a Vladislava Jagellonského, začínala: „Jménem Republiky Československé! Tomáš G. Masaryk, president Republiky Ćeskoslovenské, všem, kteří tento list čísti nebo čtouce slyšeti budou, pozdravení“. A končila majestátním plurálem: „Tomu na svědomí jsme tento list vyhotoviti kázali a k němu pečeť přitisknouti dali“.
Nic lidského mu nebylo cizí, může si říct čtenář nad řádky přibližujícími osobnostní rysy TGM, k nimž najde řadu příkladů. Jiří Stříbrný zapsal, jak bývalý komorník císaře Františka Josefa, převzatý T.G. Masarykem do služeb, si mu ve slabé chvilce se zármutkem postěžoval: „Pana prezidenta zbožňuje. Denně se za něj modlí. S platem je spokojen, jen kdyby se pan prezident usmál a ztratil s ním jediné slovo“. Už rok mu otvírá dveře a on se ještě ani jednou nezeptal, jak se mu daří, to císař pán byl v tom ohledu jiný. Též Felix Nevřela, legionář, který vstoupil do Masarykových služeb v roce 1920 a vykonával v Lánech s titulem oficiála funkci jakéhosi majordoma, vzpomíná na jeho rozkazy beze slov, jen pohybem ukazováčku, a dodává: „Za sedmnáct let služby presidentovi slyšel jsem ho jen jedenkrát vyslovit pochvalu, a to ještě jen tak nepřímo“, rozuměj nikomu konkrétnímu neadresovanými slovy: „Hm, tož to je pěkné.“
Jako příslovečná červená niť se oběma díly Klimkovy publikace táhne – dá se říci – spor o Beneše. Zejména šestá kapitola – Masarykův kandidát Edvard Beneš – to je smutné, trpké a truchlivé čtení, zásadní diskrepance mezi zažitě šířeným a realitou. Ráda se vracívám k četbě Jiřího Gruši, k jeho skvostnou češtinou napsané útlé knížce Beneš jako Rakušan.
Přinesl jsem starému pánovi /Masarykovi/ listinu navrhovaných ministrů, on si ji prohlédne…a pak mne osloví: „Kde je Beneš?“ Tady není, odpověděl jsem suše. „Není-li tam Beneš, nebudu ani já presidentem. Poděkuji se ihned!“ Tak mně pověz, příteli, co jsem měl dělati“, dodal Švehla. Podobných svědectví je více. O tempora, o mores! – chce se povzdychnout s latiníky. Pokolikáté již při četbě inkriminovaného Klimkova díla?
Antonín Klimek shrnuje problém v závěru čtrnácté kapitoly – Útoky na Edvarda Beneše: Vztah mezi T.G. Masarykem a E. Benešem je v moderní demokratické politice něčím zcela ojedinělým. Víme, že mnoha idejemi, ale i charakterem a temperamentem si nebyli právě nejbližší. Shodovali se však v názorech na československý stát a jeho vývoj. Právě proto Masaryk už za války Beneše určil za svého nástupce v odboji, což pak přenesl i na prezidentské nástupnictví.Proto Beneše v odboji i republice odhodlaně chránil před útoky a zasazoval se veškerou svou autoritou o jeho setrvání v nejvyšších funkcích i v obdobích, kdy to fakticky neladilo s ústavou a poltickou etikou. U Beneše se pak od války přinejmenším do druhé poloviny dvacátých let projevovala vnějškově až absolutní oddanost Masarykovi a poslušnost (byť ne slepá) jeho příkazům. Jako by Beneš, který se pokládal za nástroj Osudu-Prozřetelnosti (ostatně stejně jako Masaryk), viděl v Masarykovi Prozřetelností určeného Mistra. A tohle je platforma, na níž se boj o Hrad odehrával.
Z 1.dílu knihy Boj o Hrad dodám již jen stále aktuální symptomatickou poznámku: V republice se ale občas stávalo, že politikovi, který měl být z vůle své strany ministrem a nejevil valného uzpůsobení pro žádný konkrétní rezort, se svěřilo školství.
Druhý díl zaznamenávající roky 1926 – 1935 s podtitulem Kdo po Masarykovi? vyhlíží obsáhleji. Je však třeba vzít v potaz, že celých 117 stran, tj. pětinu textu 2.dílu představuje poznámkový aparát (prameny a zdroje 88 stran, jmenný rejstřík pak stran 29). Vskutku svědomitě a s nejvyšší pečlivostí odvedená práce.
Coby „ochutnávku“, jak se nyní módně říká, se pokusím uvést citace velmi blízké naší současnosti. Jsme v roce 1929, v době Nástupu velké koalice (12.kapitola):Předvolební kampaň přerostla, jak to bývá v demokratických státech neblahým zvykem, z boje programového do nelítostného zápasu stran, v němž se rozlévaly kbelíky špíny, vyhrabávaly hříchy a hříšky politické, i ze soukromého života. Preiss sice vyslanci v Paříži Osuskému 21. října 1929 napsal, že volební boj je „ku podivu zdvořilejší“než předchozí, přesto ironicky dodával, že „ není zrovna radostí čísti noviny, v nichž si lidé strašně nadávají“. O intrikách nejhrubšího zrna vypovídá v období první republiky – řekněme – příběh Jiřího Stříbrného. Zde pro rozsáhlost odkazuji na čtenářskou iniciativu zájemců.
K otázce financí a kouzlení s nimi se Antonín Klimek vyjadřuje kromě jiného v úvodu 16. kapitoly (Udržalův pád): Mocnou pákou Hradu byly finanční prostředky. Hlavně z fondů prezidenta republiky, tajného fondu ministerstva zahraničí (byl v rozpočtech uváděn jen globálně a jeho konkrétní rozpis měl právo kontrolovat pouze prezident Nejvyššího správního soudu, což E. Hácha gentlemansky nedělal) i z peněz Hradu blízké Legiobanky. Využívání podobných prostředků k propagaci státu, ovlivňování tisku i veřejného mínění apod. bylo běžné ve většině států. Bylo obvyklé i to, že se část peněz užívala též na ovlivňování konkrétních osob, které si o to často samy říkaly. Moralizování by v těchto případech nebylo příliš na místě. Na druhé straně třeba přiznat, že hlavně britští vyslanci u nás – Praha na ně neměla příliš štěstí – srovnávali korupci v ČSR s poměry v Jižní Americe. Sir Joseph Adison, který se stal britským vyslancem v Praze na počátku krize roku 1930, soudil, že korupce se v Československu stala jistým druhem umění.
Při cestě do SSSR v červnu 1935, kam Beneš odjel, aby podepsal uzavření československo-sovětské smlouvy o vzájemné pomoci, „… zazněly „….nejen z Berlína, ale i z Varšavy, Budapešti, jistých kruhů britských i odjinud hlasy: Beneš otevřel – či aspoň pomohl otvírat – dveře bolševismu do Evropy“. Edvard Beneš však z Moskvy, „… kde byl vítán s nejvyšší okázalostí a poctami „ dává vědět: „ Přijel jsem do Moskvy velmi rád, abych…ještě více upevnil vzájemný přátelský poměr našich států a národů…“….A zatrpklý, konzervativní pansláv Kramář mu v Praze replikoval: „Slovanská zrada je dokonána…S kterým národem se to myslí p. ministr přátelit: s tím nešťastným lidem, který umírá hlady, který je mučen v Solovkách a v koncentračních táborech, nebo který jako otroci faraónovi kopal průplav z Bílého moře do Baltického, či s „národem“, který žije v nádheře a přebytku v Kremlu…“
Myslící čtenář se nestačí divit: píše se rok 1935 a Karel Kramář, jeden z mužů 28. října , kterého dnes většina současníků sotva spojí s denně slýchaným „Kramářova vila“ , ten Kramář – VĚDĚL! Věděl, co v té době jaksi nevěděla ( či nechtěla vědět?) valná část představitelů tehdejší kulturní a politické fronty, národní elity. Další poučení pro dnešek? Další náměty k diskusím ve třídách, v posluchárnách – a to ani nemusíte být zrovna učitelem dějepisu nebo vysokoškolským historikem.
Blížíme se k času několikerých voleb, možná vícerých, než záhodno. Připomeňme si s Antonínem Klimkem něco málo o těch prezidentských z „ už letně teplého 27. května 1927…Pro volbu prezidenta byla v prvém kole potřeba třípětinová většina. Hlasovalo 434 volitelů, takže Masaryk zvítězil o pouhých 13 hlasů (roku 1920 o 37).Byla to většina pohodlně stačící, ovšem žádná manifestační volba, po níž Masaryk toužil…Krom toho: kdyby pro něj nehlasovali němečtí sociální demokraté, muselo by se pořádat druhé kolo. Víme, že se ho Masaryk zapřísáhl neúčastnit…Hlasování bylo tajné. Protože ale při prezidentských volbách v roce 1935 se uvádělo, že lístky byly označené tak, aby na Hradě mohli seznat, který klub jak hlasoval, soudíme, že by mohl odpovídat skutečnosti Schieszlův deníkový záznam z 27. května ….Schieszl vyprávěl, že ve schůzi vedení lidovců, rozhodující koho volit, byli pro něj /Masaryka/ všichni až na tři, Masaryk oponoval: „Byli jen dva, toho třetího „přikomandovali“ z ohledů na protihradní proudy…“Pyrrhovo vítězství, volali protihradní. A hovořili o některých, ba mnohých volitelích, kteří údajně po straně přiznávali, že hlasovali pro Masaryka jen z krajní nezbytnosti či poslušni kategorického příkazu vedení své strany…Když nově zvolený prezident pozdravil jásající dav před Hradem, nasedl večer s dcerou Alicí do auta a šofér zamířil nejdříve do Hostivaře. T.G. Masaryk jel stisknout ruku uštvanému, horečkou zmítanému premiéru A. Švehlovi. Bývá však trpké srdečně děkovat člověku, jenž vlastně rozhodoval o vaší výhře či prohře. Navíc zůstala v Masarykově nitru – jak záhy uvidíme – i jistá hořkost, že přece jen jeho volbu nezařídil Švehla lépe, manifestačněji.
Obdivuhodná práce Antonína Klimka patří ke knihám, které potvrzují maximy ze tří Shakespearových dramat: VŠECHNO JE JINAK – SVĚT CHCE BÝT KLAMÁN – SLOVA, SLOVA, SLOVA… Nedotýkej se mých kruhů! ( Noli tangere circulos meos!) – napomenul Archimédés vojáka bezohledně pošlapávajícího písek, do něhož vědec zaznamenával své výpočty. Český filozof Ladislav Hejdánek, Patočkův žák a mluvčí Charty 77, říká, že úkolem učitele je právě ono narušování pomyslných kruhů, povinnost zpochybňovat tradované pravdy a jistoty, což má vést a podněcovat mládež ke snaze přijít věcem na kloub vlastním úsilím. Věřím mu a ve své učitelské praxi – základo- i vysokoškolské – jsem se o to ze všech sil snažila.
V Úvodní poznámce ke 2.dílu Boje o Hrad autor Antonín Klimek vysvětluje, že se záměrně vyhýbal „hodnotícím závěrům“, k nimž by podle něho „…měl raději dospívat sám čtenář historické práce“. Jako učitelku mě zabolelo, když jsem přece jen jednu hodnotící glosu objevila. Míří lehce ironicky do učitelských řad. Zda opodstatněně a zda jen do minulosti – to už ponechám k úvaze, především těch, kteří denně předstupují před žáky a studenty: Za časů tzv. první republiky se školáčkové učili písničku: Tatíčku, starý náš, šedivou hlavu máš, dokud ty jsi mezi námi, dotud dobře je tu s námi…A učitelé významně ukazovali na zeď, zdobenou předpisovou podobiznou prezidenta. Těžko soudit, co by odpověděli, kdyby se jakýsi zvídavý žák zeptal: Prosím, a co bude, až tatíček Masaryk nebude? Tohle neměli v osnovách. Asi by tedy, dle mentality českých pedagogů, dítě okřikli, na co se to vůbec opovažuje myslet.
KLIMEK, A. Boj o Hrad /1./ Hrad a Pětka /1918 – 1926/ Nakladatelství Tomáš Krsek s.r.o.
Praha 2017 ISBN: 978-80906242-4-5
KLIMEK, A. Boj o Hrad /2./ Kdo po Masarykovi? /1926 – 1935/ Nakladatelství Tomáš Krsek,
s.r.o. Praha 2017 ISBN: 978-80906242-5-2
GRUŠA, J. Beneš jako Rakušan Brno: Barrister and Principal, 2011. ISBN: 978-80-87474-12-9
