Když se pozorně zahledíte na fotografii Karla Čapka skloněného nad psacím stolem, zahlédnete patentovaný kalamář zvaný buňát. Slovy svého tvůrce – profesora Jakuba Hrona – buňát „udržuje stále stejnou odměrnou námočku čili vnor pera do tekutiva v nádobě obsaženého…buňát jest ze skla, průhledný, zdobí stůl jednoduchotou i složenotou svou….chrání jinkoust též klidnou polohou…jest opatřen toliko jedním otvorem kolmo postaveným, jímž vléváno, vyléváno, namáčeno…buňát má velikou stálost(stabilitu), není možno jej zkátiti, je nezkotitelný…odměřuje výšku tekutiny….buňát jest na světě nejdokonalejší kalamář, teda každému odporučitelný…jest laciný, v papírnických obchodech koupitelný…jest velký nebo malý, podle přání…jest i v kapse nositelný…buňát jest zdobou i radostí každého pisáka. To vše a ještě mnohem více se mohli dozvědět zájemci o koupi z inzerátů různých knihkupců třeba v Praze nebo Jindřichově Hradci, ale také na Národopisné výstavě v Praze roku 1885, které se Jakub Hron aktivně účastnil kromě jiného se sérií buňátů.
Jakub Hron byl stejně jako Karel Čapek studentem hradeckého gymnázia, oba zde – v různé době – obdrželi nechvalné consilium abeundi (radu, aby ústav opustili). Karel Čapek namáčel své pero do buňátu, když psal o Jakubu Hronovi fejeton do Národních listů. Nebyl jediným literátem, který tomuto muži věnoval pozornost. Hronovy básně uveřejnil Ignát Herrmann v časopise Švanda dudák, k jistým kontaktům došlo také s Jaroslavem Haškem.
Je na čase zjevit, kdože to byl Jakub Hron, často s dodatkem podle rodné vísky na Českomoravské vrchovině Metánovský. Stručně, ale dost zkresleně naznačeno – jedná se o předního reprezentanta našich mašíblů. Mašíbly, podivíny,podle jednoho z nich Karla Slavoje Amerlinga obzvláštníky se zevrubně zabýval psycholog Vladimír Borecký (1941 -2009).Mašíbl – toť zkratkové slovo pro Magora – Šílence – Blba. Budete věru překvapeni, kdo je do tohoto společenství zařazen v Boreckého knize Zrcadlo obzvláštního (z našich mašíblů).V závěru knihy čteme: „Lány mašíblu jsou nesmírné a práce na nich nekonečná. Badateli, který se vydá na tato nezměrná pole, navíc hrozí, že zde posléze zabředne do záludných bažin…těmi se pokuste s pomocí Vladimíra Boreckého probírat sami, až po jeho závěrečné konstatování: „V mašíblech se směje sám Stvořitel a můžeme-li parafrázovat Amerlingovu koncepci člověka jako velké pohádky, pak se nám na základě našich studií jeví člověk jako veliký mašíbl. Porozumět světu jako malému, respektive menšímu mašíblu, který člověk jako pán tvorstva převyšuje, zůstane perspektivním úkolem každého poctivého, upřímného a svědomitého čtenáře našich mašíblů“.
U příležitosti 155.výročí narození Jakuba Hrona Metánovského vyšel v roce 1995 výbor z jeho prací, který uspořádal, dokumentární přílohou , doslovem a ediční poznámkou doplnil opět Vladimír Borecký. Konkrétními ukázkami Hronovy činnosti literární, lingvistické, vynálezecké – čímž nejsou jeho aktivity zdaleka vyčerpány- se zájemci musí probrat sami. Zde pouze několik základních životních dat. Jakub Hron – někdy považovaný za předobraz Járy Cimrmana – se narodil v roce 1840 jako nejmladší ze šesti synů posledního metánovského rychtáře. Dnes je v budově bývalé školy Muzeum Jakuba Hrona. Dobrý cíl pro výlet, budete-li poblíž Žirovnice. Ač byl přesvědčen, že se dožije sta let, zemřel na nachlazení po osmdesátce v roce 1921. Dá se říct, že celý život studoval a pohyboval se ve škole. Vlivem tíživých domácích poměrů zahájil svá gymnaziální studia až jako šestnáctiletý, maturoval v pětadvaceti. Matematiku a fyziku studoval nejprve v Praze, promoval v roce 1870 ve Vídni a získal učitelskou aprobaci z matematiky a fyziky pro nižší gymnázia, později si ji rozšířil na gymnázia celá. Učit jako suplent začal krátce v Opavě, skutečným učitelem byl jmenován v roce 1883, profesorem roku 1886, a to na gymnáziu v Hradci Králové, kde strávil celých třicet let. Hronova záliba v dramatické improvizaci se prý výrazně odrážela ve způsobu jeho výuky. Jak s konkrétními ukázkami uvádí Vladimír Borecký: „Každá hodina fyziky či matematiky byla nabita vzrušením a napětím“. O životních osudech Jakuba Hrona se mnohé dovídáme z deníku, který si dlouhodobě vedl. Přes nepříznivé finanční poměry se vydával do světa. S Klubem českých turistů si kupříkladu vyjel přes Německo a Švýcarsko na světovou výstavu do Paříže, byl pravděpodobně prvním Čechem, který vystoupil na Eiffelovu věž.
Pro neshody s vedením školy se stal předčasně v 57 letech výslužníkem, čímž se dostáváme k nejznámější a nejcitovanější části Hronova lingvistického novátorství. Bylo dalekosáhlé a zevrubné, od tvorby a užití jednotlivých hlásek po předpony a přípony slovotvorné. Například v roce 1898 zahájil své filologické spisy vydáním Přípony tvorebné „ba“ v úpravě zákonité. Samostatnou kapitolou byly jeho neologismy. Z nejznámějších slov utvořených Jakubem Hronem uveďme hovník (pohovka), pohlavní pokrytec (klobouk), bažák (student, že by bažil po vědomostech?), zpyták (učitel), pozorovák (inspektor), cvičárna (gymnázium – na rozdíl od reálky, což byla v Hronově pojetí věcárna), hvězdověda (astronomie), bezkončát (infinitiv, neurčitý slovesný způsob, což může starším připomínat naštěstí neprosazený neurčitek).
Jakub Hron byl velkým příznivcem akcí, které bychom dnes označili jako happeningy. Vladimír Borecký uvádí: „S Hradcem Králové se rozloučil v roce 1901 velkým happeningem se svým nejnákladnějším vynálezem, řízeným balónem ve tvaru slona“. A v témže roce se jako jedenašedesátiletý zapsal v Praze ke studiu na lékařské fakultě. Studoval svědomitě, se vším všudy, se studenty chodíval i na Vikárku, při studiu se snažil uplatnit některé své vynálezy, např. pitevní čepici nebo narkózu hudbou, což bylo později uvažováno jako cesta k moderní muzikoterapii. Když MUC Jakub Hron u druhého rigoróza (z patologické anatomie) neuspěl, po pětiletém studiu lékařskou fakultu – nerad a s lítostí – opustil. Ihned se však zapsal na studia práv, studium už nebral tak zcela vážně a po sedmi semestrech práva opustil. V roce 1910 definitivně opouští Prahu, stěhuje se do rodného Metánova. Věnuje se literární činnosti, po okolí chodí s hronoidem na hlavě (klobouk tvarem neodporující proudění vzduchu),chodí v botách se speciální podrážkou odpovídající vrstvě bláta na cestách,v noci prý spí ve zdvihací posteli (která pohybem kopíruje stoupání teplého vzduchu v místnosti)…To už dění kolem Jakuba Hrona opravdu hrubě zkreslujeme, ale když on toho stihl tolik a v tolika různých oborech lidské činnosti ! Zkuste se sami přesvědčit v knize vydané Vladimírem Boreckým – Jakub Hron Metánovský – Nedorozumění s rozumem aneb Konba žijby.
Nyní – nutně zkratkovitě – o některých našich mašíblech, zaznamenaných v knize Zrcadlo obzvláštního. Vladimír Borecký jich shromáždil více než dvacítku, navrch s několika odkazy na aktivity Jakuba Hrona. Pojato chronologicky jako prvního zmiňme Jána Kollára (1798 – 1852). Možná máte ještě v hlavě zbytky školských vědomostí a se jménem buditele a vlastence Jána Kollára se vám pojí rytmicky svébytná ukázka neprosazené časomíry: Aj, zde leží zem ta, před okem mým slzy ronícím, druhdy kolébka, nyní národu mého rakev.Stoj noho! Posvátná místa jsou, kamkoli kráčíš…“ Řekl vám však ve škole někdo, že Ján Kollár , řazený tradiční literární historií „mezi nejjasnější hvězdy našeho národního obrození“ vážně bádal v historické archeologii, filologii a mytologii? Už před svými studijními cestami po Apeninském poloostrově se Ján Kollár obíral myšlenkami na praslovanské osídlení staré Itálie. Došel k přesvědčení, že „Latina jest původně jedno ze slovanských nářečí, jen něco vplyvem řečtiny změněna…“ Vladimír Borecký bohatě čerpá z Kollárových prací, kromě jiného uvádí : „Kollár sestavil i srovnávací tabulky protoitalských písem a při luštění slov a významů zachovaných nápisů si pomáhal slovanskými etymologiemi. Pečlivou komparací se utvrdil v názoru, že samotná latina, čím je starší …… tím je podobnější protoslovanštině“. Než se blahosklonně pousmějeme, citujme opět Vladimíra Boreckého: „Ve své etymologické metodě otevřel Kollár jeden z nevysychajících pramenů mašíblu, z něhož stále čerpají, ať již vědomě nebo bezděky, vždy nové generace obzvláštníků v permanentním ozvláštňování ustálených a konvenčních pohledů do naší minulosti“. A jména Kollárových následovníků jsou uvedena v závěru dané kapitoly.
Karel Amerling (1807 -1884), lékař a pedagog obrozenecké generace, vystupující pod pseudonymem Slavoj Strnad Klatovský, by mohl učitelům z dob pedagogických studií utkvět v paměti jako zakladatel Budče(dnes dům čp.525 v Žitné ulici v Praze) „…třípatrový dům s hvězdářskou rozhlednou a rozsáhlou botanickou zahradou…vybudoval zde jako realizaci svého snu univerzální školu s megalomanickým programem. V prvním patře umístil učitelské „semeniště“ (seminář), v druhém dílny, přírodovědecký sál, frenologický kabinet a umělecké ateliéry. Třetí patro bylo jako špitál vyhrazeno praktickému „zavejcování“. Karel Amerling bývá nazýván Komenským 19.století. Vladimír Borecký k tomu dodává: „ Nesporné zásluhy o pozvednutí národního sebevědomí, výchovu učitelů, vzdělání řemeslníků, o rozvoj ženského školství a péči o duševně opožděné děti vždy nějak kontrastovaly s megalomanickými projekty, tlumočenými nesrozumitelným jazykem, a s nepřehlédnutelnou šíří zájmů geniálního ducha“.
O svém specifickém léčebném postupu – zavejcování – píše Karel Amerling svému příteli F. L. Čelakovskému v dopise z 26.3.1843: „Zavejcování, aneb to zpětuvádění do prvosvěžého stavu, jest můj způsob a nyní jím takřka zázraky tropím: přes 100 těžkých nemocných, opuštěných i s konsiliem a svátostmi zaopatřených, sem na nohy postavil, že vesele opět tohoto jara letošního prožívají. Mrtvice, dvacetileté padoucnice, poživotní skoro souchotiny, osmileté bezmluvnosti, záněty, zatvrdliny, rozličného druhu berou za své a s požehnáním ondy lidstvo velmi soužené opouští Budeč, což mě hrozně, hrozně těší…“.Tento klasický příklad patafyzické terapie vyjasňuje Vladimír Borecký následovně: „Prakticky probíhalo zavejcování či zabahnění tak, že pacient byl zabalen do mokrých prostěradel a pak po osm až dvanáct hodin téměř bez přístupu vzduchu a s minimálními dávkami jídla a pití ponechán ve svém potu, výparech a výkalech. Je nepochybné, že musel prožít hnilobné zážitky rozkladu až k anihilační identifikaci s prapůvodní protoplazmou. Vyklubání z vlhkých skořepin pociťoval zřejmě jako znovuzrození a zapomněl dozajista na všechny choroby, které kdy měl“.
Do třetice ještě jeden mašíbl z knihy Zrcadlo obzvláštního, shodou náhod také učitel. Kapitola nadepsaná Matriarchát v Čechách s výmluvným podtitulem Nejedlého sen o měsíčních ženách by asi potěšila feministky. Zdeněk Nejedlý (1878 – 1962) „skutečně vytvořil s Václavem Kopeckým, Ladislavem Štollem a dalšími bolševickými kulturtrégry tu atmosféru rudého zatmění, které svou vlezlostí pronikalo masmédii z oficiálních tlampačů do soukromí a z něhož bylo těžko uniknout“.Co však podle Vladimíra Boreckého bdělým zrakům pravověrného vedení unikalo, bylo Nejedlého nezáměrně naivní téma matriarchátu. Připomeňme, že matriarchát akceptuje také Bedřich Engels ve svém díle Původ rodiny, soukromého vlastnictví a státu. Hypotéza matriarchátu je obsažena již v mýtech tématy o měsíčních ženách bojovnicích, známých jako Amazonky. Borecký obsáhlejším historickým výkladem pokračuje: „V germánské mytologii jsou obdobou Amazonek valkýry, V Čechách se dochoval mýtus o dívčí válce….a je to právě dívčí válka, ke které přistupuje sedmdesátiletý Nejedlý jako k nepochybnému svědectví a důkazu existence matriarchátu v Čechách….Nejedlého český matriarchát zasazený do raného středověku patří bezpochyby do mašíblu“.
Jsem téměř klasickým plodem i obětí Nejedlého reforem našeho školství. S lehkým povzdechem dokážu sledovat perfektní scénu zobrazující Zdeňka Nejedlého v – kdysi – trezorovém filmu Skřivánci na niti. Tím více obdivuji noblesu a nadhled představitelů města Litomyšle. Sochu svého kontroverzního rodáka umístěnou před základní školou nepodřídili dobovým tancům. Stojí tam doplněna roku 2004 pamětní tabulí s textem: Přinesl poctu i úhonu rodnému městu, jež oceňuje dobré a zavrhuje špatné jeho skutky. Kéž bychom si podobně vedli častěji!
Téma mašíblů lehce spojené s bujařejšími dny zacházejícího kalendářního roku s odkazem na prameny, z nichž jsem čerpala, ukončím školácky připomenutím Jakuba Hrona Metánovského:
Pravidla správného psaní.
- Namáčej slušně, piš pěkně.
- V písmě jest duch i povaha.
- Písmo trvá.
- Co psáno, to platí.
- Písmo z nesmyslů jeví blázna.
- Jaké písmo, taký člověk.
- Moudrý píše, rozumný čte.
- Chytrý píše vždy nejlépe.
- Napřed mysli, potom piš.
- Ptej se, komu a proč píšeš.
- Myšlenka ducha, písmo ruku zdobí.
- Sláva písma na věky.
Vladimír Borecký: Zrcadlo obzvláštního (z našich mašíblů)
Praha: nakladatelství Hynek, 1999. ISBN 80-86202-38-0
Jakub Hron Metánovský: Nedorozumění s rozumem aneb Konba žijby
Praha:Paseka, 1995. ISBN 80-85192-93-4.
