Pozor! Jste na staveništi. Více informací zde.
logo RVP.CZ
Přihlásit se

Nebuďme trapní a nedejme se ztrapňovat

           Tomáš jistě české noviny nečte, ani na internetu. Co vím, před několika lety vařil ve Vídni. Byl „mým osmákem“ v polovině 80.let, to znamená, že dnes je mu nějak k padesátce. Nezapomenu na naše poslední setkání, to už za mnou přišel na fakultu. S nadšením mi líčil vybavení restaurační kuchyně, do které jako absolvent oboru kuchař s maturitou nastoupil. Na moje slova –„Tobě se tvoje práce líbí, že Tomášku“ – zareagoval oslovením navyklým z doby předlistopadového školství: „Soudružko, hospoda je můj život!“

            Jako žák nebyl Tomáš takříkajíc žádné světlo, spíš slabší průměr. Na to jsem byla u většiny  svých žáků zvyklá, dnes by se řeklo, že jsem to brala jako výzvu. Co můžete očekávat v osmé třídě od toho, kdo pro jistý řečový handicap předešlá létá – v lepším případě – hodiny ve škole jen odseděl.  Oč méně jsem od svých žáků (byli to vzhledem k povaze vady řeči převážně kluci) očekávala, tím více jsem od nich (pro ně) do budoucna chtěla. Jenže to byl hlavně můj problém, problém učitelky. Už od sedmdesátých let jsem ve třídě prosazovala přesvědčení o nutnosti mít aspoň maturitu, protože (přiznávám doslova) „…v roce 2000 bude mít maturitu každý vůl!“ Nedávno mi to mailem připomenul jiný můj žák, s dodatkem: „Měla jste pravdu!“

            Zásadním problémem byla motivace. Chuť učit se, dovídat se něco nového, vzít školu na milost. Dodnes si myslím, že každé dítě, každý žák je „na něco dobrý“ a povinností učitele je pomoci mu to odhalit. Moji kluci měli se školou spíše negativní zkušenosti a co víc – vlivem vady řeči dost nahlodanou sebedůvěru a sebevědomí. Na to jsem mířila především. Příkopy češtinářských nebo matematických (oba předměty jsem učila)neznalostí v osmé třídě již překlenete stěží. Ačkoliv – mohla bych vyprávět, co jsem se před časem – skoro po třiceti letech – od dalšího svého frekventanta v tomto pádě dozvěděla. Ale to je jiný příběh . Vida! Příběh! Nic jiného se nyní nenosí.

            Vrátím se k Tomášovi. Češtinářsky byl poctivý čtyřkař. Ale nevím proč a jak – zaujal ho dějepis (i ten jsem učila- a zase bych mohla vyprávět!). Jmenovitě dějiny druhé světové války, najmě vše kolem heydrichiády. Když jsme koncem onoho školního roku byli na – pro každou mou třídu tradičním – třídenním výletě v Praze, nemohli jsme vynechat kryptu v pravoslavném chrámu svatých Cyrila a Metoděje v Resslově ulici. S díky jsme odmítli nabízený doprovodný komentář, protože – náš Tomáš měl všechny události kolem dějů a faktů spojených s bojem statečných výsadkářů zmapované doslova minutu po minutě! Už měsíce vyhledával všechny písemné zprávy o heydrichiádě. Nepamětníkům nutno připomenout, že nějaký internet, mobil a IT vůbec – to vše bylo v nedohlednu. Zpočátku jsem Tomášův zájem podpořila třeba knížkou Dušana Hamšíka Bomba pro Heydricha (co víte o osudu oné knížky a jejího autora?). Pak už jsem jen s překvapením zírala. Tomáš, ten řeklo by se čtyřkař, začal využívat rejstříky nabízených knih, neřkuli odborně pracoval s rejstříky a – jednoho dne mě naprosto usadil, když mi ukázal dopis českého lékaře, který se v prvních dvou dnech po atentátu podílel na ošetřování Heydricha (jak se mu přitížilo, čeští lékaři víc nebyli ke zraněnému připuštěni). Jméno onoho lékaře jsem si dlouhá léta pamatovala, bohužel dnes už ne. Stejně tak marně pátrám v podvědomí, jak se milý Tomáš ke kontaktu s panem doktorem dopracoval. Ale s dopisováním on neměl problém – dokázal to později dotazem pražskému primátorovi, jak se dopravit na místo našeho pražského ubytování (dostal odpověď!). I po letech se rdím nad svou veskrze učitelskou reakcí. Když mi Tomáš dopis ukázal, zmohla jsem se na chabé: „Tomáši, tys mu napsal?“ Viděla jsem v duchu tu skrumáž pravopisných chyb, kterým se ono psaní bezpochyby hemžilo. Tomáš pochopil a gentlemansky mě uklidnil: „Nebojte se, bylo to v pořádku!“ A měl pravdu. Pan doktor byl formát, nad nějaký pravopisný lapsus se povznesl. Vím, že si s Tomášem vyměnili následně dva další dopisy. Možná je má Tomáš „ještě schovaný“. Na to už se ho nezeptám. Kde je Tomáše konec! Splnil si svůj sen, stal se kuchařem, jak jsem již uvedla, úspěšným dokonce v cizině. Možná by se ještě rozpomněl na moje slova, že být kuchařem není jen tak: můžeš být kuchařem v bufetu na růžku nebo na zámořské lodi, můžeš klohnit nějaké ohřívané guláše nebo se specializovat kupříkladu na studenou kuchyni…Prostě – musíš něco umět a dělat to pořádně, k tomu potřebuješ….Byla jsem pro Tomáše důvěryhodná, dal na má slova, věřil mi? Byla jsem pro něho – při všem povinném soudružkování – paní učitelka, nebo úča?

            Proč to všechno píšu? Ze dvou důvodů. Do českých kin přichází koprodukční film Anthropoid. V magazínu Lidových novin Pátek ze dne 9.září 2016 je uveřejněn rozhovor s britským spisovatelem a komikem Johnem Martinem. Události kolem atentátu na Heydricha ho zaujaly natolik, že pořádá zájezdy po stopách parašutistů Gabčíka a Kubiše, přednáší o filmu Anthropoid, přátelí se s rodinami parašutistů i Heydrichovým synem Heiderem. Na otázku žurnalistky Terezy Willoughby, jaké to bylo pro příbuzné parašutistů za komunismu, čtete kromě jiného  větu: „Šlo o západní operaci, o které se prostě muselo mlčet“. Kdyby tu větu četl Tomáš, musel by nevěřícně kroutit hlavou se slovy: „To přece není pravda!“ Jistě – nevěděl  nic o osudu spisovatele Dušana Hamšíka a jeho knihy Bomba pro Heydricha. Knihy, která vyšla v nakladatelství Mladá fronta v nákladu 20 000 výtisků poprvé v roce 1963, a pro velký úspěch v rozšířeném a přepracovaném vydání v témže nakladatelství znovu opakovaně v letech 1964 a 1965. Tu knihu si Tomáš bez problémů přečetl a jistě viděl i výborně natočený Sequensův film Atentát. Pravda, pan režisér aktuálně nepatří mezi bezproblémově přijímané, ale vysokou profesionalitu mu v tomto filmu upře málokdo. To všechno šlo mimo Tomáše. Měl Hamšíkovu knížku, viděl jmenovaný film, další materiály, které – můžu říct, že prostudoval – by už musel uvést sám. Prostě – o heydrichiádě se nemlčelo. Té větě uveřejněné v novinovém rozhovoru by se Tomáš musel divit. Divím se také, a to nejen v tomto případě. Proč jsme tak trapní? Je nám to zapotřebí? Už zase jen černá a bílá? Jak bych v tomto případě odpověděla na případné zvídavé otázky ve třídě? Je mi líto, ale velice pochybuji, že bych se jich od svých již imaginárních žáků v současné osmé třídě dočkala.

          A druhý důvod mého psaní? Zůstanu u novin, vzdělávání a ve škole vůbec. Zopakuji název jednoho kdysi velmi oblíbeného filmu. Na tehdejší dobu trochu „lechtivý“ nádech – Bože, jak hluboko jsem klesla!- často při probírce různými médii transponuji do množného čísla : Bože, jak hluboko jsme klesli! Pavel Šrut , takto autor jedné ze současných nejoblíbenějších dětských knížek o lichožroutech, zřejmě netušil, že zapeklitý problém se singl ponožkami by mu mohla pomoci vyřešit věda, specifický vědecky vypracovaný algoritmus. Proč ne, když v novinách čtu, že…“Vědci objevili způsob, jak efektivně třídit ponožky. Vymysleli na to algoritmus“. Pokud si nevíte rady ani pomoci, tak nejprve hromadu vypraných ponožek roztřiďte podle barev. Tu černé, tu bílé…Pokračovat snad nemusím. Jakým grantem byl takový „výzkum“ podpořen? Podobným zhůvěřilostem – objevují se častěji, než myslíte, zhusta i mezi tématy diplomových a jiných vědecky pojímaných prací – tak ty jsem pro sebe označovala jako „objev hřebíku“. Učitelé pochopitelně nepřijdou zkrátka. Ještě před poprázdninovým návratem do škol si mohli v novinách přečíst útěšnou zprávu: „Německé lekce humoru léčí přetížené učitele“.  Nepochybuji, že i u nás již někdo uvažuje o kurzech optimismu, které mají učitelům pomoct překonat stres (proč ne překonávat, ale to už bychom patrně chtěli po vědcích moc, lepší bude kurz – za finanční úhradu – opakovat). Vždyť učitelům v Lipsku „tyto kurzy humoru pomohly získat nadhled nad situací“. Chcete něco konkrétnějšího? Tedy: „Musíte ráno přijít do třídy nikoli s tím, že už je tady zase ta hrozná třída 8.C, ale naopak s tím, že je přede mnou velká výzva“. Jak objevné, jak účinné? S podobným pohledem na učitele se nesporně zvýší prestiž učitelského povolání!

           Do třetice, v duchu rčení, že konec korunuje dílo – čerstvá zpráva z domácích pedagogických luhů a hájů: „Učitelé dostanou rady, jak čelit šikaně“. V takto nadepsaném článku Lidových novin z prvního zářijového týdne se dovídám o rozšíření metodického pokynu, do něhož byla „nově zahrnuta témata, jako jsou konference, komunikace s rodiči, práce se stížnostmi….všechny metody jsou spolehlivé a ověřené dlouhodobou praxí….“. Autor krizových scénářů a programů Michal Kolář dodává: „Člověk jim musí jen porozumět, k čemuž potřebuje alespoň minimální výcvik“. Mýlím se, když v tomto vyjádření cítím pobídku „pro schopné“ k vytvoření náležitých kurzů, které se tím výcvikem budou zabývat? Za úplatu, jak jinak.  Není toto vyjádření motivováno hlubokým despektem ke schopnostem a kompetencím samotných učitelů? V článku se dále dočítám, že „aktualizovaný metodický pokyn myslí nově i na obtěžování pedagogů…Ve škole by měl být připravený krizový plán, jímž by se pedagog měl v případě bezprostředního ohrožení řídit. Pokud by to nestačilo, může si zajistit bezpečí sám, např. odchodem ze třídy“. Poznámka na okraj: základní školu jsem opustila v roce 1986.  Tehdy platilo, že v době vyučování jsem za třídu odpovědná, nesmím ji opustit.  Jak víme, učitelé neopouštějí jen třídy, ale školy vůbec. Proč si nevšímáme, jak postupuje dehonestace učitelského povolání? Náhodně vybrané ukázky z médií uveřejněné v rozmezí několika dnů jsou toho důkazem.